31.1.2010
Soběhrdy
e Devítník (Septuagaesimae) (9 týdnů před Božím hodem)
Introit
Ž 118:26 Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu.
První čtení
Zacharjáš 9:9 Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný(p), pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.
Druhé čtení
Mt 21,1-22
Kázání
Syn Davidův se chystá vstoupit do města Davidova stejně jako mnoho jiných poutníků, kteří přicházejí slavit pesach, svátek vysvobození.
Ví ale lidé, k čemu tu svobodu mají?
Neví, k čemu vlastně jsou povoláni ke svobodě. Jak si počít se svobodou. Zůstaly jim symboly. Zůstal chrám. Ten ale slouží k snadnému výdělku už bohatých kněží.
Z Jeruzaléma, z chrámu - měla vyzařovat touha po Boží lásce, po spravedlnosti pro malé a přehlížené. Jakoby Izraelský lid zaklel nějaký čaroděj.
J je princ, který ji přijíždí vysvobodit. Královský syn přichází k panně izraelské, své nevěstě. Bůh chce, aby z tohoto svazku vzešel nový život. J vstupuje do města Davidova jinak, než později římský vojevůdce Vespasián – povýšeně na koni. V čele armád.
J přijede tak, jak o tom mluvil např. prorok Zachariáš. J si mohl vybrat jinou vizi. Neudělal tak. Ani na chvíli nezaváhal, nepřijal pokušení stát se jakýmsi novým Davidem, který usedne na trůn. (Taky, když si vzpomeneme na Davida, čím více moci měl, tím víc skopce to s ním šlo). J už na začátku cesty odmítl tuto cestu moci, když ho ďábel pokoušel.
Prorok Zacharjáš vyhlížel vladaře, který bude jiný než ti před ním a než ti kolem: Nebude to dobyvatel, ale nebude to slaboch, protože v jeho poníženosti bude jeho síla. Takovému Mesiáši dává ve vzkříšení Bůh za pravdu. Do tohoto vztahu mají být zahrnuti i všichni, kdo se „z Boha narodili“ (J 1,13).
Mt psal tuto vizi v době naplněné válkami, pravděpodobně v krátké době po onom slavném vjezdu vojevůdce Vespasiána. Místo koní, místo tanků ukazuje Mt jiný výjev – oslátko. Oslátko na němž žádný člověk ještě neseděl. Možná má symbolizovat typ cesty, kterou se ještě žádný člověk nevydal.
Zástupy volaly Hosanna Synu Davidovu, když J vjížděl do Jeruzaléma. Doslova „zachraň“. Tentokrát to nebyla prosba inspirovaná člověkem, člověčím myšlením, ale byla to prosba z Boha. Syn Davidův má totiž moc zachránit a spasit.
Vzpomeňme si na ty dva slepce. Co asi budou chtít, když se J zastaví a zeptá se jich: co chcete? Budou si chtít zajistit místa po J-ově boku, nebo budou J-ovi doporučovat, jak má skoncovat se zástupem, který ho nechápe? Odpověď slepců vůbec nemusela být jednoznačná. Jak se bude chovat Jeruzalém?
Jak se zachová zakletá princezna k princi, který ji přijíždí vysvobodit?
Srdcem města je chrám.
12 Ježíš vešel do chrámu a vyhnal prodavače a kupující v nádvoří, zpřevracel stoly směnárníků i stánky prodavačů holubů; 13 řekl jim: "Je psáno: 'Můj dům bude zván domem modlitby', ale vy z něho děláte doupě lupičů." 14I přistoupili k němu v chrámě slepí a chromí a on je uzdravil.
Co zbylo z prorockých vizí Zachariáše, Joele, Izaiáše? Tento dům měl být domem modlitby pro všechny národy, svatyní ve městě, jež má být sídlem spravedlnosti, uzdravující moci Hospodinovy.
Tento dům se ale stal symbolem lidské ziskuchtivosti a úpadku. Symbolem toho, jak člověk dokáže krásné ideje proměnit v nebezpečnou ideologii. Chrám přeci ovládali věřící lidé.
Velekněží se rozzuřili na J. jsou totiž ohroženi. J svým činem přímo napadl jejich pojetí víry. J si dovolil tento svůj názor demonstrovat veřejně.
Veřejně ukázal, že chrám slouží jen k obohacení velekněží – to byli ti penězoměnci a veřejně v tomtéž chrámu uzdravoval. Ukázal, k čemu měl chrám sloužit. Bylo to jednoduché a jasné znamení. Bylo to jako zahájit revoluci.
Bylo to něco jiného, než nadávat na vládu někde u piva.
J si v té chvíli podepsal popravu. Velekněží se jej bojí, protože J veřejně demonstroval jejich ubohost a slabost. Veřejně ukázal, na čem spočívá jejich víra. J učinil pravdu zjevnou.
J má moc ukazovat pravdu. I proti věřícím lidem – když je to potřeba – když jsou sami nemocní vlastní zlobou. J naplňuje slova Janova, který řekl:
Matouš 3:8 Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání.
9Nemyslete si, že můžete říkat: ‚Náš otec je Abraham!‘ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. ([ J 8:33])
10 Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. ([ Mt 7:19])
11Já vás křtím vodou k pokání; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já – nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. ([ Mk 1:7-Mk 1:8; L 3:15- L 3:17; J 1:24- J 1:28; Sk 13:25])
12Lopata je v jeho ruce; a pročistí svůj mlat, svou pšenici shromáždí do sýpky, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm.“ ([ Mt 13:30])
Velekněží dostávají strach. Mají strach, že zvítězí-li J, přijdou o život. Nic jiného si nedovedou představit. Strach je jejich pánem. Když má člověk strach, potřebuje peníze, aby se bál míň. Kdo má víc moci, má míň strachu. Když budu mít víc peněz, budu mít víc prostředků na uchránění svého bezpečí. Když mám víc moci, jsou ale nebezpečí větší. A tak musím mít ještě víc moci, abych se mohl před nimi bránit. Velekněží jsou na vrcholu mocenského žebříčku církve. Získávají nejvíc peněz. Mají největší paláce. Mají největší strach.
J-ovo vyhnání směnárníků z chrámu je politické gesto, kterým říká: vaše moc nemá žádný mandát, vaše moc není posvěcena Bohem. Bůh není na vaší straně.
Lidé tomu gestu jistě dobře rozuměli.
13 řekl jim: "Je psáno: 'Můj dům bude zván domem modlitby', ale vy z něho děláte doupě lupičů."
Schéma tohoto uvažování je dávné i současné. To, co se stalo kdysi na chrámovém nádvoří, to se děje i dnes. Mocní tohoto světa zneužívají ve velkém své moci k vlastnímu obohacení. Děje se to na všech rovinách.
Bůh ale J-ovými ústy vzkazuje: toto není cesta ke spáse, k naplnění smyslu životní existence člověka.
Bohužel není to tak jednoduché, že bychom řekli: dobře, sebereme bohatým peníze a nastane spravedlnost. Vzpomeňme: dav, který J-e následoval a mnohokrát selhal byl dav lidí chudých. A byl to tento dav, který jakmile měl příležitost, zneužíval svého postavení.
V člověku je rozpolcenost. Je v nás hlas, který volá „hosana“ vstříc bezbranné postavě na oslátku, protože vyzařuje Boží lásku. A je v nás hlas, který volá „na kříž s ním“, protože čeho je moc, toho je příliš. Protože i nás svírá strach. Tato rozpolcenost má kořeny možná ve strachu.
Strach z toho, že si neříkáme pravdu. Strach, že se není na co spolehnout. Strach ze ztráty základní důvěry. Tento strach žene do války, žene zabíjet. Dav jednou volá hosana, po druhé ukřižuj.
J má doslova hlad po ztracené spravedlnosti, po prorockých vizích, které se nenaplnily. Zákoníkům a velekněžím připomněl ta prorocká slova a odešel spát mimo Jeruzalém, do Betanie. Tam bydlel u prostých lidí, snad v domě Lazarově nebo v domě Marie a Marty (podle Jana).
Když se vracel do města, dostal hlad. Nebyl to obyčejný hlad. To by o něm Mt nepsal.
J lační po chrámu, který bude obrazem jednání Hospodina. Fíkovník Izraele měl přinést tyto plody. Vždyť Izrael je zasazen u tekoucích vod Bible, tóry. Izrael takové plody ale nenese. Samé listí, žádné plody. Všude samá horečná činnost, ale skutečná pomoc není nikde. J prokleje fíkovník a ten usychá. V době, kdy Mt psal své evangelium se toto proroctví naplnilo: na chrámu. Mt rozumí zániku chrámu i zničení Jeruzaléma jako Božímu ortelu, který vyhlásil J.
J je slovo Židům 4:12 a to slovo živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. ([ Jr 23:29; Iz 49:2; Ef 6:17; Zj 1:16])
13 Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat.
To je slovo, které nás nutí zastat se týraného, pomáhat utlačovaným, napravovat křivdy, vystavovat se nebezpečí, plakat s plačícími, radovat se s radujícími,
Matouš 25:39 Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?‘
Teprve v této chvíli, v této podmínce se děje živá víra. Taková víra přenáší hory, láme skály, uzdravuje, dává povstat k novému životu. Není to víra mimo tento svět, ale v tomto světě.
J přijíždí jako mesiášský král, aby navracel zpět k Bohu. Aby vracel důvěru, aby ubývalo strachu.
J vjíždí do Jeruzaléma a vstupuje do chrámu, aby i nám ukázal, že naše cesta bezmocných, cesta prostého srdce, čistého ducha má smysl, protože to je cesta mesiášská. Cesta, na níž nejdeme sami, jdeme přece ve stopách JK. Může to ale také být cesta utrpení, cesta nesení kříže.
Děkujeme Pane za tvé království,
za to, že už nemusíme podléhat strachu,
děkujeme ti že jsi přemohl tento svět,
a nám otevřel oči. Amen.
Poslání
Philippians 2:3 v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; 4 každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. 5 Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: