LETNICE

Soběhrdy – Prčice

Petr Turecký

Introit

 Žalmy 120:1 K Hospodinu v soužení jsem volal, on mi odpověděl.

První čtení

 Izajáš 65:1  Dal jsem odpověď těm, kdo se neptali, dal jsem se nalézt těm, kdo mě nehledali. Řekl jsem: "Hle, tady jsem, jsem tady" pronárodu, který nevzýval mé jméno. 2  Po celé dny vztahoval jsem ruce k lidu svéhlavému, k těm, kdo chodí po nedobré cestě, za vlastními úmysly. 3  Je to lid, jenž neustále do očí mě dráždí: Obětují v zahradách, na cihlách kadidlo pálí, 4  vysedávají v hrobech, nocují v tajemných skrýších, jedí maso z vepřů a ve svých nádobách mají polévku ze závadných věcí. 5  Říkají: "Jdi si po svém, nepřistupuj ke mně, jsem pro tebe svatý." Tito jsou v mých chřípích kouřem, ohněm, který po celé dny plane.

Druhé čtení

 Mt, 8,28-34

Kázání

Letnice. Znamení Ducha sv., dar Ducha sv.  

Duch Boží je sjednocen s Bohem Otcem i Synem a je apoštolem Pavlem a dalšími popisován jako láska. Tam, kde láska není, není ani Boží Duch. Dnes oslavujeme tuto Boží lásku, která vítězí nad lidskou zlobou, nad mocnostmi temnot. Přesně tak vnímali J-ovi současníci i jeho činy. Láska, která se staví proti zmaru a nenávisti. Není to láska bezbranná. O této lásce, tomto Duchu je i dnešní příběh.

Příběh o vyhnání démonů z posedlých lidí není čtení o zázraku, stejně jako všechna další podobná vyprávění. Znovu a znovu si musíme připomínat, že tehdejší lidi žili ve světě, kde se zázrakům běžně věřilo, zázraky konal kdejaký císař nebo panovník. Důležitý není samotný akt vymítání, ale zvěst, že JK přišel, aby dal lidem světlo, aby je zbavil temnoty, která bydlí v jejich duši.

Překvapit nás nemá „čarování“. Příběh má vést hlouběji, ukázat, že J přichází s Boží mocí, jak to už líčil kdysi Iz. Je to tatáž moc, před kterou člověk utíká, protože se vlastně bojí, že by ho Bůh posvětil. Posvětil láskou. Bůh vstupuje do temných koutů duše i mysli člověka, zasaženého totální samotou. To je evangelium dnešního příběhu i dnešní připomínky seslání Ducha sv.

J vstupuje tam, kam se jiný neodvažuje. Jsou to místa nebezpečná, páchnoucí smrtí a utrpením. Dva posedlí, kteří vystoupili z hrobů. Hrobů bylo všude ve skalách mnoho.

Krajina, kde vládne smrt. Do místa smrti se J nebojí vstoupit. To je první zvěst tohoto příběhu. J vstupuje i do míst, kde dosud vládla smrt.

Další věc, které si máme povšimnout, je že posedlí poznávají J jako Syna Božího. Bezpečně, bez zapochybování. Znovu tu máme příklad, že víra v existenci JK nebo Boha ještě neznamená skutečnou víru vedoucí ke spáse. V existenci J-e věří podle Bible i ďábel i démoni. Víra v existenci někoho nepomůže. Víra, která vysvobozuje je něco jiného, než víra v existenci. JK 2:19 Ty věříš, že je jeden Bůh. To je správné. I démoni tomu věří, ale hrozí se toho.

Démoni, jejichž cílem je smrt. Přišli ze záhrobí, aby k smrti vedli živé. To chce Mt říci, když vypráví tento příběh. Bůh chce život, ne smrt. Bůh přichází, aby oživil to, co zahynulo. Přesto Boží uzdravení nemusí mít bezpodmínečně kladnou odezvu.

Posedlí jsou tak daleko od Boha, že už mu nejsou schopni v ničem přitakat. Proto jsou nesvobodní, zotročeni. Nechtějí si uvědomovat a připomínat svou špínu. Nechtějí vidět J-ovu svatost.

Jak asi uvažovali?:

Co je ti do nás? Nech nás topit se ve vlastních záležitostech - výkalech, nech si svou svatost! My jsme už příliš padlí, proč nepřijdeš rovnou se slávou v oblacích, abys odsoudil celé to lidské plémě?

Tobě jde o svobodu, ty chceš, abychom si nechali zapsat ty svoje zákony přímo do srdce, s tím ale nepočítej. Všichni jsme padlí, všichni jsme posedlí, tak nechápeme, proč se tady zastavuješ a ještě to zhoršuješ.

J je ve zvláštním spojení s Bohem, stvořitelem všeho, co jest a proti němu lidé spojení s nečistými silami. J vyhání démony jedním slovem. Překonává to lidské „co je ti do nás“, protože jemu je mnoho do nás. My mu patříme, on přišel do vlastního. Chce být s námi, chce, abychom žili a měli zdravý rozum. Abychom byli svobodní v jeho duchu. To je evangelium dnešního příběhu. Svědectví o Božím spolubytí s člověkem.

Člověk může nad tou příhodou namítnout:

Je to jen věcí osudu nebo Kristově libovůli, že někoho zasáhne a jiného ne?

Když ale použijeme tuto sebelítostivou argumentaci, není to zase jen to lidské: co je ti do nás?

Čím je člověk lhostejnější, tím je to beznadějnější.

Žádnému člověku do druhého nic není, jestliže ho nemá rád.

Synu Božímu je mnoho do nás.

Nna konci příběhu přichází smutné vystřízlivění.

Pasáci, kterým patřilo stádo, vyprávěli příběh ve městě. A tu se ukázalo, že Boží svatost není to, oč by lidé stáli. Možná dokázali vidět jen ušlý zisk ze ztracených vepřů. A řekli si: co ještě by nám J způsobil, kdyby vešel do města? Co je mu pro pána boha do nás???

Ať nás nechá: starat se o další stáda vepřů, vydělat zpátky to, co jsme dnes prodělali. Nás nějaká spása nebo život dokonalý nezajímá.

A tak je toto uvažování sjednotilo a všichni, jako jeden muž, celé město vyšlo, aby J přemluvili k odchodu. Ne všechno, co lidi sjednocuje, vede k dobrému.

Tento příběh nekončí příliš šťastně.

Člověk má svobodnou vůli. J není všemocný tak – že by člověka změnil proti jeho vůli. Gerasenští chtěli zůstat u svých hrobů a u svých záležitostí. J by se jim příliš pletl do jejich života. Tam, kde člověk nestojí o Boží milost, žádná milost nemůže přijít. Proto SZ svědci popisovali život bez bohoslužby – tozn. bez přitakání k Boží milosti, jako zemi pusté a prázdné.

Svátek letnic nám připomíná, že tu je Bůh, který se nám chce plést do našich záležitostí. Chce nás posvětit - tak, abychom se zase my mohli plést do druhých skrze lásku.

O letnicích tato podivná Boží vůle (Boží duch) vstoupila naplno do tohoto věku.

Lidé J v krajině Garasenské nepřijali. Ale v této chvíli můžeme vstoupit do příběhu i my a pokračovat v něm..

Poslání

Galatským 5:16  Chci říci: Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost.