Introit

Žalmy 1:1  Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači,

2  nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci.

3  Je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. Vše, co podnikne, se zdaří.

Žalmy 92:14  Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni, kdo rostou v nádvořích našeho Boha,

15  ještě v šedinách ponesou plody, zůstanou statní a svěží,

16  aby hlásali, že Hospodin je přímý, skála má, a podlosti v něm není!

První čtení

Micheáš 3:5 - 8

Druhé čtení

Mt 7,15-23

Kázání

Milí přátelé.

V tomto výroku J nedává učedníkům žádnou jistotu, že pro ně všechno musí skončit dobře. Nejenom ten, kdo říká Ježíšovi Pane, ale i ten, kdo dokonce v jeho jménu prorokuje, kdo v jeho jménu vymítá zlé duchy a činí mocné skutky, může v den soudu zjistit, že jméno Ježíš, které tak vzýval, (mu) nepomáhá.

V křesťanství existuje mnoho různých proudů a skupin. Jsou celé teologické systémy, které se zaměřují pouze na Ježíšovo jméno a dokazují, že bude-li se člověk soustředit na toto jméno, dojde

spásy. Nejen to, bude už tady na zemi po určitém čase schopen dělat věci, které by jinak nemohl. Například vyhánět démony apod.

Ježíš tímto svým výrokem nepopírá, že v jeho jménu lze činit mocné skutky, že v jeho jménu lze přijít k uzdravení. Ale klade tu jednu závažnou podmínku, která stojí nad zbožností, nad vyslovováním jeho jména: do BK vejde jenom ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.

Tato věta je velmi osvobozující. Nenechává nás napospas jenom naší zbožnosti.

V samotném křesťanství (tak jako i mnohde jinde) vždy byla velká snaha urvat moc. Vypadá to takhle: my víme, kde je pravda. My totiž máme klíč od BK. My víme, že tvé pojetí víry je špatné a tak budeš vyloučen etc... Nebudeš-li říkat, co říkáme my, nejsi hoden života.

Pohlédneme-li do dějin křesťanství, opakoval se tento krutý scénář neustále. Jednotlivé křesťanské skupiny vytahují proti sobě svá učení a zabíjejí se.

I dnes můžeme číst o tom, že křesťanství má zejm. v Americe podobu politických klubů. Křesťany pak spojuje to, že jsou třeba proti homosexuálům. Nespojuje už je ale společná víra, společný názor na dílo JK. V jedné z mnoha anket, které byly v nedávné minulosti vypsány v USA se tento trend ukazuje jako převažující.

Křesťanství se dnes začíná projevovat v čím dál větší míře fundamentalismem. Pravděpodobně to souvisí i s islámským fundamentalismem.

To všechno mně napadá, když čtu ta dnešní Ježíšova slova. Uděláte-li si z mého jména (nebo z jakéhokoliv jména či učení) zaklínadlo, pak se řídíte do propasti.

Ježíšova cesta, příběh, smysl jeho života - se nedá lapit do poučky, do systému. Člověk rád využívá Hospodinovo – Ježíšovo jméno pro své vlastní záměry. Jméno Ježíšovo - ani jméno Boží samotné – vyslovené lidskými ústy - není zárukou, že v tomto svatém jménu činím všechno dobře. Že jsem lepší, než ten, kdo nemá zbožnost, jako mám já. Není zárukou, že na základě toho vejdu do BK.

To se mi zdá (i v dnešní době) nejvíce zrádné (a občas se s tím setkám). Mám za to, že tento druh pýchy je právě v církvích dobře patrný a často se s ním setkáváme. Nejen u druhých, ale i u sebe.

Jedna rovina je ta obecná křesťanská, kdy proti sobě stojí různá učení.

Ta druhá rovina – osobní - je zrádnější. Člověk se chce schovat za svaté jméno. Člověk může lehce nabýt krásného pocitu, že vyslovením svatého jména se zakryjí různé stíny v duši. Že mi to udělá hezky u srdíčka, že se stanu nějak hodnějším, či svatějším, budu-li jméno Ježíšovo vyslovovat a budu-li se za něj schovávat.

Hrozí tady, že se budu velice rychle považovat za jaksi zbožnějšího, než ten, kdo takto nemluví – jako já (všimněte si, že to je ten samý princip jako vzájemné napadání jednotlivých křesťanských frakcí). Ale hrozí i to, že se stanu obětí vlastní pýchy. Že dělám něco, co mě v očích druhých lidí vyzvedá a že jsem i pro ně důležitý.

A často, čím to člověk s vírou myslí víc vážně, tím je toto pokušení nebezpečnější. Tím víc je člověk v pokušení.

Znamená to tedy, že Ježíšovo jméno nemá moc? Že je člověk nemůže vyslovit, protože naše přirozenost je tak zlá, že je okamžitě znehodnotí? Zopakuji to, co jsem řekl na začátku: Ježíš tímto svým výrokem nepopírá, že v jeho jménu lze činit mocné skutky, že v jeho jménu lze přijít k uzdravení. Ale klade tu jednu závažnou podmínku, která stojí nad zbožností, nad vyslovováním jeho jména: do BK vejde jenom ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.

Máme se střežit lživých proroků, ti přicházejí v ovčím rouchu, ale uvnitř jsou draví vlci. To mohou být všichni, kdo se ohánějí křesťanstvím a při tom jdou jen za svými zájmy. Všichni „hodní“ křesťané, kteří si ještě v nedávné době mysleli, že židi by měli jít do plynu, protože ukřižovali Pána Ježíše. Všichni spořádaní křesťané, kteří by třeba všechny homosexuály poslali na převýchovu, aby se z nich stali „normální“ lidé. A tak by se dalo pokračovat.

Podle Mt jsou tito lživí proroci rozpoznatelní snadno. Prostě po ovoci. Lživým prorokem není člověk celý život, ale stává se jím ve chvíli, kdy zapomněl na Boží vůli a dosadil za ní vůli svou.

J ale neříká, že se máme vzájemně exkomunikovat, vyhladit. Že máme učinit komanda na rozpoznání falešných proroků. Mluví o falešných prorocích, ale jejich soud nechává až na konec a rozhodně se jej nesmíme ujímat my. Nám J přímo přikazuje: Nesuďte, abyste nebyli souzeni. (7,1)

Sami si musíme si dávat pozor, co říkáme, jak žijeme, abychom se nestávaly těmi lživými proroky.

Chápu to tak, že ve chvíli, kdy Ježíše oslovuji Pane, již jsem vlastně prorokem, protože ukazuji na skutečnost, která není běžnému člověku zjevná.

Každý křesťan se tak stává prorokem, protože chce a má svědčit o pravdě tohoto světa. O cestě ke spáse, k uzdravení z bídy a otroctví.

Ti, kteří říkají Ježíšovi Pane, Pane, v něj věří jako v soudce tohoto světa. Ne všichni, kteří jej oslovují Pane, ale vejdou do BK. Oslovení Pane je sice správné, ale není rozhodující. To je hlavní myšlenka Ježíšovy řeči. O dvě kapitoly dříve J říká to samé: Mt 5,20 (Neboť pravím vám: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.).

Důležitější je tedy činit vůli nebeského Otce, než vyznávat slovy, oslovením, než vyznávat nějakou osvědčenou církevní poučkou.

J nezaručuje jistotu spásy pro všechny. Jakoby v tom dnešním oddíle nebyla žádná slova o milosti. Prostě to vypadá, že skutky nás budou tříbit na ty, kteří vejdou do BK a ty, kdo budou hozeni do ohně. Milost je tu přece skryta. Ježíš mluví o Otci, kterému křesťané smí říkat „náš Otec“. Činit jeho vůli, to neznamená, že se člověk musí jenom snažit, to znamená, že může a má nebeského Otce prosit (Matouš 6:10  Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi.).

Podle Mt předchází naše činy modlitba jako prosba o poznání vůle nebeského Otce. Ta předchází lidskému snažení. Bůh nás povolává jako spolutvůrce svého BK. V tom je také milost. Bůh nás povolává jako své učedníky, jako svou církev. V tom je také milost.

My jako společenství věřících, jako součást církve Kristovy, můžeme tedy rozlišovat podle ovoce, nemáme však právo soudit, odsuzovat. Máme se sami sebe ptát, jestli víru žijeme opravdově. Máme usilovat o hledání BK a spravedlnosti. Dějiny církve ukázaly a ukazují, že musíme pojímat ten text jako informaci pro nás, musíme podle něj zkoušet sami sebe, stojíme-li v pravdě. Nesmíme se nechat vlákat do pozice, že my jsme ti, kteří mají ty správné páky na posuzování pravosti víry druhých. Nesmíme se ani k těm našim poučkám upínat.

Na začátku německé reformace prohlásil Martin Luther, že tím pravým ovocem je láska. Všechno ostatní může činit osel.

Brzy se ale na to v reformaci zapomnělo, a za ovoce začalo prohlašovat učení.

My se k tomu ale k tomu základu můžeme vrátit.

Díky J výroku můžeme svobodně přistupovat ke všem, kteří třeba vypadají, že jsou s Pánem Bohem jedna rodina. Nemusíme se bát, že nás Hospodin bude rozeznávat podle zbožnosti. Že jsme třeba málo nebo špatně volali Pane, Pane.

Nemusíme se bát. Křesťanu přeci může stačit toto: Prosit Pána Boha, aby bylo posvěceno jeho jméno, aby se děla jeho vůle, aby přišlo jeho království. Nemusí se schovávat za poučky, za slova, za masku zbožnosti. Boží milost je přece v tom, že nám Hospodin otevírá cestu, ukazuje směr, kterým máme jít, že nás zbavuje strachu.

Děkujeme ti Pane za posilu ve víře,

děkujeme ti, že nás zbavuješ strachu,

i, že nás pozvedáš k sobě

prosíme, abychom jedni k druhým přistupovali

v duchu odpuštění, a vzájemného pochopení i pomoci.

Skrze JK

Amen.

oslání

Psalm 37:3 Doufej v Hospodina, konej dobro, v zemi přebývej a zachovávej věrnost.