Introit

2  Když volám, odpověz mi, Bože mé spravedlnosti! V soužení mi zjednáš volnost.

7  Mnozí říkají: "Kdo nám dá užít dobrých věcí?" Avšak nad námi ať vzejde jas tvé tváře, Hospodine!

8  Mému srdci dáváš větší radost, než mívají oni z hojných žní a vinobraní.

9  Pokojně uléhám, pokojně spím, neboť ty sám, Hospodine, v bezpečí mi dáváš bydlet.

První čtení

ž36

Druhé čtení

Lk 19,11-27

Kázání

J vypráví příběh o králi. Jenže ten král není král z pohádky. Je to král, který si jde pro královskou hodnost do ciziny. Tak to bylo běžné v tehdejším Izraeli. Muži z královského rodu, kteří chtěli být králem, se museli odebrat do Říma si královskou hodnost vyprosit. A tak se na ně lidé dívali spíše s posměchem. Ten nejšikovnější nebo nejrychlejší si vyžebrá u mocných sousedů, aby ho doma dosadili za krále. A pak si to tvrdě vyřídil se všemi oponenty.

Kdo je mazanější a rychlejší, ten urve víc peněz. Nic nového.

Podobenství tedy opět provokovalo. Jak může připomínat mesiáše připodobněním k nějakému Herodovi, který takto škemral o království?

Navíc se v podobenství mluví ještě o podnikání na úrok, politika je s takovou ekonomikou otevřeně propojená. Na konci zazní i hořká lidová zkušenost, že bohatý ještě víc zbohatne a chudý ještě víc zchudne. Opět to vypadá, že z podobenství můžeme těžko něco pozitivního vydobít.

Čeho si tedy máme povšimnout?

J řekne, že spasení přišlo dnes. Všichni ale očekávají, že zásadní obrat nastane J příchodem do Jeruzaléma. KB tedy nenastane v Jeruzalémě. J vypráví učedníkům toto podobenství, aby ukázal, že je čeká fáze hospodaření se hřivnami.

Co se tedy přesně stalo v podobenství?

Urozený člověk se vypravil do vzdálené země, aby tam pro sebe získal království a aby se s ním vrátil. Aby tenkrát král získal královský titul, musel odjet do Říma. Tam musel podplatit královské úředníky a nakonec získat přízeň u císaře. Herodes Antipas se přesně takhle ucházel o moc v Judsku, Samařsku a Idumei. Dostal jen Galileu. Do Judska přišli jen podřadní římští úředníci. Proč dělá J tuto politickou narážku?

Z ní totiž vysvítá, že se o Jeruzalémě rozhoduje někde úplně jinde. On je teď s učedníky blízko Jeruzaléma, ti mají pocit, že se tam všechno rozhodne. A J to staví na hlavu. O království se nerozhoduje v Jeruzalémě.

I v tom normálním politickém smyslu se rozhoduje jinde. A vy myslíte, že o BK se rozhodne v Jeruzalémě?

O BK se nerozhoduje ani v Jeruzalémě, ani v Římě. Kdybyste náhodou měli chuť vyhlásit BK v Jeruzalémě, tak si ji nechtě zajít, protože pro tento královský titul si také budu muset dojít úplně jinam a jinak.

Povolal deset služebníků, dal jim deset min a řekl jim: Jednejte s tím, dokud nepřijdu. Nevybírá služebníky podle schopností, tak jako je tomu ve verzi tohoto podobenství u Mt. Ale výslovně říká, že s těmi prostředky mají něco dělat. Míny, narozdíl od hřiven u Mt jsou mnohonásobně menší jednotkou. Celá akce má tedy spiklenecký nádech. Dostanou nějaké prostředky, a mají zatím pracovat pro něj.

Jenomže: od spiklenců bychom čekali, že těmi penězi budou získávat příznivce nebo třeba kupovat zbraně, každopádně že budou převládat výdaje. Kdyby měli vydělávat peníze do zásoby (do budoučího „státního rozpočtu"), pak je těch deset min směšně málo.

Jeho občané ho nenáviděli a poslali mu v patách poselstvo, které říkalo: My nechceme, aby nad námi vládl!

Tady začíná jít o život. Služebníci budoucího krále mají pro něho pracovat, v prostředí, které je nepřátelské, které je nechce.

I tento prvek ovšem mohl znít tehdejším uším jako narážka: když se již zmíněný Herodes Archelaos vypravil do Říma získat královský titul, vyslalo synedrium do Říma také své poselstvo o tom, že ho nechtějí...

A stalo se, když se vrátil - poté, co získal království - nechal si zavolat ty své služebníky, kterým dal stříbro, aby poznal, co zařídili.

Zde se dozvíme, že ve vzdálené zemi to - možná až trochu překvapivě - vyšlo. Tato část úkolu je splněna. Nyní se král vrátil, zbývá věc dotáhnout doma. Nejdříve si dělá přehled, jak se dařilo jeho přívržencům a služebníkům. Dojde na účtování, a přicházejí po jednom:

Přišel první a povídá: Pane, tvá mina vydělala deset min.

Všimněme si té formulace, jakou užívá: Pane, tvá hřivna vydělala. Ne. já jsem vydělal.

Řekl mu: Výborně, dobrý služebníku. Protože jsi byl věrný v mále, buď tím, kdo má pravomoc nad deseti městy!

Tento služebník naložil s darovanou mínou dobře. Bylo to svěřené bohatství, které vydělalo. Učedník mu nebránil.

Přišel druhý, povídá: tvá mina, pane, vydělala pět min. Řekl i tomuto: Ty buď nad pěti městy!

Druhý služebník už není tak úspěšný, ukazuje se, že výsledek není úplně automatický a není „sériový". Také on však má úspěch a také jemu je svěřena správa měst.

Další přišel a povídá: Pane, hle tvoje mina, kterou jsem měl uloženou v šátku.

Teprve třetí, a víc už jich nebude. Přestože na začátku jich bylo deset. Nevíme, co se stalo s těmi ostatními. Ne každý dokáže svěřené dary uchovat.

Tento poslední, který předstoupil před krále jakoby se více bál o sebe, než se staral o svěřené jmění. Místo aby pracoval pro svého pána a připravoval mu půdu nebo prostředky, někam zalezl a vyleze, až když to dopadne dobře.

Věděl jsem totiž, že jsi člověk přísný, bereš i to, cos nedal, a sklízíš, cos nezasel.

Je to věta, kterou bychom čekali spíše o Smrti než o Spasiteli. Věta, která vyjadřuje celé to nepochopení posledního služebníka: představoval si svého pána tak přísně, měl z něho takovou hrůzu, kterou si sám vyrobil, že ho to paralyzovalo. Ze samého strachu - o pána, o svěřené, o sebe - a ze samé pečlivosti jednal úplně jinak, než by i přísný pán vyžadoval.

Povídá mu: Přesně podle toho, co říkáš, tě budu soudit, věděl jsi, že jsem přísný, beru i to, co jsem nedal a sklízím i to, co jsem nezasil. Proč jsi nedal mé peníze (aspoň) směnárníkům (doslova: na stůl) a já bych získal úrok.

Je z toho slyšet ironie: když už jsi sám tak neschopný, proč jsi to nedal jiným? Ve skutečnosti si tento služebník myslí, že on je ten nejschopnější a nejpečlivější právě proto, že nedal hřivnu z ruky...

Tady slyšíme kritiku církve, když se snaží lpět na doslovném předání tradice. Když jenom uchovává, ale nerozmnožuje.

Svému doprovodu řekl: Vezměte mu tu minu a dejte tomu, který má deset! Řekli: už jich má deset.

Říkám vám, že tomu, kdo má, bude dáno, a kdo nemá, bude odňato i to, co má.

Zní to jako přísloví. Na ekonomické rovině vypovídá o tom, že peníze dělají peníze a bohatí bohatnou, zatímco chudí žijí z podstaty, takže chudnou.

Ježíš s oblibou ukazuje, že v duchovní oblasti to platí také. Kdo nepracuje s tím, co má, na tom, co má, ztratí i to, co měl. Ale všimněte si: ten neúspěšný služebník není dál nijak trestán. Místo toho se tu ošklivě vyřizuje účet s politickými oponenty:

Ale tyto mé nepřátele, kteří mne nechtěli nad sebou jako krále, přiveďte sem a popravte je přede mnou.

Kdo tedy byl ten urozený muž z podobenství? V církevní tradici se vždy vztahovalo toto podobenství na druhý příchod Kristův. Služebníci jsou role, které se nabízí nám. Máme cosi svěřeno a to cosi máme pustit mezi lidi (případně: nebát se o to), a nikoli se s tím schovávat a zakládat si na tom, jak to neporušené předáváme z generace na generaci jenom pro sebe a pro pár vyvolených. Podobenství nás přistihne právě v tom, kde si připadáme jaksi nejzbožnější a nejspravedlivější.

Podobenství nám ukazuje, že se můžeme stát obětí příliš úzkého pohledu. Člověk se zaměří na jednu – svou pravdu – jedno pochopení, a uzavře se. A tento postoj není podle tohoto podobenství víra.

Evangelium nelze polapit a vyřešit jednou pro vždy. Víra to je pozvání k růstu. A tak se můžeme společně radovat z tohoto krásného nevyčerpatelného daru.

Poslání

Ř 15, 4  Všecko, co je v Písmu psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději.