Introit
Žalmy 9:8 Hospodin však
bude trůnit věčně, soudnou stolici má připravenu.
9 Rozsoudí svět
spravedlivě, povede při národů dle práva.10 Hospodin je zdeptanému
nedobytným hradem, v dobách soužení je hradem nedobytným.11 V tebe nechť
doufají, do znají tvé jméno. Vždyť ty, kdo se dotazují po tvé vůli, neopouštíš,
Hospodine.12 Pějte žalmy Hospodinu, který na Sijónu trůní, oznamujte mezi
lidmi jeho skutky.
První čtení
Micheáš 3:1 Pravím:
Slyšte, představitelé Jákobovi, vůdcové izraelského domu! Což není vaším úkolem
znát právo? 2 Dobro nenávidíte a milujete zlo, stahujete z lidu kůži
a z jeho kostí maso. 3 Požírají maso mého lidu, sdírají z nich kůži
a lámou jim kosti, jako by je kouskovali do hrnce, jak do kotle maso.4 Až
budou úpět k Hospodinu, neodpoví jim; skryje před nimi tvář v onen čas, jak
zasluhují za svoje zlé skutky.
Micheáš 4:1 I stane se
v posledních dnech, že se hora Hospodinova domu bude tyčit nad vrcholy hor,
bude povznesena nad pahorky a budou k ní proudit národy.2 Mnohé pronárody
půjdou a budou se pobízet: "Pojďte, vystupme na Hospodinovu horu, do domu
Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a my budeme chodit po jeho stezkách."
Ze Sijónu vyjde zákon, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma.3 On bude soudit
mnohé národy, ztrestá mocné pronárody, i ty nejvzdálenější. I překují své meče
na radlice, svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu,
nebudou se již cvičit v boji.
4 Každý bude bydlit
pod svou vinnou révou, pod svým fíkovníkem, a nikdo ho nevyděsí. Tak promluvila
ústa Hospodina zástupů.5 Každý jiný lid si chodí ve jménu svých bohů, ale
my budeme chodit ve jménu Hospodina, našeho Boha, navěky a navždy.6 V
onen den, je výrok Hospodinův, se ujmu chromé, shromáždím zapuzenou, tu, s níž
jsem zle naložil.
7 Chromou budu mít za
pozůstatek lidu, vypuzenou za mocný národ. A Hospodin bude nad nimi kralovat na
hoře Sijónu od nynějška až navěky.
Druhé čtení
Lk 18, 1-8
Kázání
Dnešní podobenství popisuje
opět vztah člověka a Boha.
Víru v těchto poznáváme
jako důvěru v Boha, který člověku dává svobodu nebýt pyšný. Víru
v Boha, který člověku dává svobodu chovat se ke druhému člověku bez přetvářky.
Víra, to je taky každodenní
modlitba, prosba o pomoc. Každodenní obracení se k Bohu. Každodenní očišťování
srdce skrze Boží slovo. Víra jako cesta ke smíření.
J vysvětloval farizeům, že
Království Boží je mezi námi a je tedy na nás, zda se jej chceme učit vnímat a
vidět, nebo nechceme. J podobenství popisují vždy víru jako aktivní cestu.
Minule jsme slyšeli o odpuštění, o tom, že člověk je před Hospodinem
v roli služebníka a má vykonávat příkaz, který zní: odpusť. Odpouštět jako učedník Kristův musíš neustále,
budeš se odpouštění učit a toužit po něm, kudy půjdeš – to je moje parafráze.
Neděláš to totiž kvůli Bohu, ale kvůli sobě. A nebudeš mít z toho pocit, že
ti někdo má být za to vděčný. Nemáš právo na odměnu v podobě uznalého přikyvování
zasloužilých potentátů víry. Natož Boha.
Odpuštění nás zbavuje nenávisti.
Odpuštění a cesta víry je těžký zápas, není to jenom na chvíli, kdy se nám
chce. Kdy jsme třeba dobře naladěni. Proto se možná J ptá: Nalezne Syn člověka
víru na zemi, až přijde?
Cesta víry je cesta očištění.
Podobenství o soudci a vdově
je o síle víry. Podobenství také ukazuje, v jakém jsme před Bohem postavení.
Popisuje život v celé
krutosti. Zkorumpovaný soudce, vdova bez možnosti zastání.
Mimochodem se na něm
ukazuje, že J opravdu nebyl žádný snílek, který by nevěděl o skutečném životě.
Příběh je tak tvrdý, že se zdá být naprosto nevhodný k tomu, abychom
z něj mohli vyčíst nějakou duchovní pravdu. Abychom se mohli povznést do
duchovní říše.
Podobenství mluví o vztahu člověka
k bohu, ale popisuje jednotlivé postavy téměř rouhavě. Kdybychom
domysleli, že ten líný, bezcharakterní úředník z podobenství, by měl být obrazem Boha, pak je to skutečně velmi ostré.
Navíc je tento úředník komickou postavou, protože, ač stále opakuje, že se
nebojí Boha ani lidí, nakonec se bojí... Že dostane pár facek od slabé bezbranné
ženské; a vyhoví jí, protože už chce mít pokoj.
Ocitáme
se v nějakém malém provinčním městě, kde tzv. „chcípl pes“. Tam si dotyčný
soudce může dělat, co chce. Je to jako ilustrace k úsloví: Pánbůh vysoko a
car daleko. Ten soudce se Boha nebojí a z lidí si nic nedělá. Nemusí se
ohlížet na veřejné mínění, takže je naprosto neprůstřelný, pokud jde o něco, do
čeho se mu nechce. Soudce je zajímavý tím, že nevyvíjí žádnou činnost.
Naopak
ta vdova vyvíjí činnost velikou. Bydlela v tom stejném městě. Městě, ze
kterého není úniku. Není se kam jinam dovolat. Do této záležitosti okolní svět
nijak nezasáhne.
Vdova,
člověk bez konexí, bez někoho, kdo by se jí zastal. Nevíme, v čem spočívá
její křivda, vdova žádá soudce o pomoc, o zastání před nějakým protivníkem.
Soudce
jí nechtěl zjednat právo a tak to trvalo dlouho. Není řečeno, jak dlouho. Ten člověk
byl nesmírně arogantní, nechtěl se prostě tou záležitostí zabývat. Neměl ani
zlou vůli. Byl jen lenoch. Nechtělo se mu. Nebyl zlý v tom smyslu, že by
na ni třeba někoho poslal, ať ji zabije. A ta vdova si mohla nohy uběhat.
A tak
to trvalo dlouho. Možná týden, možná měsíc anebo roky. Po té neurčité době si
ten soudce řekne, že jí zjedná právo. Řekne si to sám sobě, protože na nikom
jiném mu nezáleží. Boha se nebojím, na lidi se neohlížím.
Nic se
nezměnilo, soudce nepropadl nějakým ušlechtilým pohnutkám. Zjednám té vdově
právo. Jinak mi nakonec ještě přijde nafackovat. Tak to zní v originále, který je drsnější,
než ekumenický překlad. Soudce si z vdovy dělá navíc legraci. Ještě mi
přijde nafackovat nebo co. Dá mu méně práce jí vyhovět než ji donekonečna
poslouchat.
Ta
vdova mě unavuje, zjednám jí právo. Naprosto cynické zdůvodnění. Pro vdovu je
ale nakonec příznivé. Soudce pochopil, že mu dá méně práce jí vyhovět, než ji
donekonečna poslouchat.
Když
se dosadíme do role, která nám v tom podobenství patří, zjistíme, že jsme
tou vdovou. Vdova kdysi měla muže a ten jí byl vzat. Stala se jí tedy křivda. Přišla
o svůj nejbližší vztah. Vdova, to by také mohla být církev, která přišla o mesiáše.
Máme si z této role uvědomit postavení vůči Bohu. Každopádně vdova je někdo,
komu se už stala velká křivda tím, že přišla o manžela.
Nemáme
jak se dovolat, nemáme čím Pána Boha přinutit. Naše jistoty v tomto světě,
v rozhodujících otázkách života a smrti – jsou stejné jistoty, jaké měla
ta vdova.
Kdo je
protivník vdovy?
Pokud
by tím protivníkem, který páchá křivdu, byla smrt, nemoc ... jsme na tom stejně.
Jaká
je role soudce? Jakoby tu J přirovnal Boha k arogantnímu úředníku, který
si dělá, co chce, a vůbec ne proto, že by měl.
Pomůže
jenom proto, že už ho otravujeme a nudíme s těmi svými modlitbami.
Ten
soudce je opravdu v tom zapadákově takovým malým bohem. Nemá nikoho nad
sebou. To je právě důležité. Proto je dobrým obrazem skutečného Boha. Pro skutečného
Boha přece tím více platí, že nemá nad sebou žádné „musí“, nemá vyšší autoritu,
která by ho přiměla.
Z toho,
co si o něm myslí člověk, si nemusí dělat nic, nebo si může klidně dělat
legraci.
U
provinčního úředníka jsme schopni vidět, že je ve svém prostoru absolutním pánem,
u Boha to však často nedovedeme vidět. Máme stále pocit, že Bůh by měl to nebo
ono, protože jsme přesvědčeni, že by to měl udělat. A to je důležité na tom
podobenství a proto je J takto vyhrotil. Uvědomit si skutečné naše postavení vůči
Bohu. Bůh nemusí nic.
Ten
soudce z podobenství vlastně není zlý – nedělá nic zlého, on jen maximálně
dopouští zlo, tím, že dlouho nezasahuje. Nebrání mu.
To přeci
ale dělá Pán Bůh...
To
podivně smutné podobenství je nám nakonec přesto posilou.
Říká, že
naše prosby u Boha mají šanci – pokud se jich předčasně nevzdáme. A to podobenství
nám také zdůrazňuje, že nárok nemáme na nic. Bůh odpoví, kdy uzná za vhodné a
jak uzná za vhodné. Podobenství (stejně jako podobenství o služebníku, který
dooral) nás nutí uvědomovat si, z jakých pozic s Bohem mluvíme.
Důležité
je připomenout také, že on vyslechne tu vdovu. Neznamená to ale nakonec, že udělá,
co ona chce. Ale že zjedná v té věci právo.
Vydrží
člověk v rozhovoru s Bohem tak dlouho? Vydrží člověk se svými těžkostmi,
se svým trápením volat k Bohu? S trápením, na které jsme sami? Vždyť
Bůh podle tohoto podobenství nakonec právo zjedná a učiní to rychle.
Nalezne
ale ještě na zemi vdovu, která čeká na jeho rozhodnutí?
Náš
Pane, děkujeme za slovo posily,
že ty
jsi Bůh, který slyší naše prosby a
který
zjedná právo
Prosíme
tě, aby naše víra a důvěra v tebe neochabovala.
Skrze
JK. Amen.
Poslání
Hebrews
10:23 Držme
se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení,
je věrný. 24 Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a
k dobrým skutkům. 25 Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří
mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den
Kristův.