Introit

Žalmy 9:8  Hospodin však bude trůnit věčně, soudnou stolici má připravenu.

9  Rozsoudí svět spravedlivě, povede při národů dle práva.10  Hospodin je zdeptanému nedobytným hradem, v dobách soužení je hradem nedobytným.11  V tebe nechť doufají, do znají tvé jméno. Vždyť ty, kdo se dotazují po tvé vůli, neopouštíš, Hospodine.12  Pějte žalmy Hospodinu, který na Sijónu trůní, oznamujte mezi lidmi jeho skutky.

První čtení

Micheáš 3:1 Pravím: Slyšte, představitelé Jákobovi, vůdcové izraelského domu! Což není vaším úkolem znát právo? ² Dobro nenávidíte a milujete zlo, stahujete z lidu kůži a z jeho kostí maso. ³ Požírají maso mého lidu, sdírají z nich kůži a lámou jim kosti, jako by je kouskovali do hrnce, jak do kotle maso.4  Až budou úpět k Hospodinu, neodpoví jim; skryje před nimi tvář v onen čas, jak zasluhují za svoje zlé skutky.

Micheáš 4:1  I stane se v posledních dnech, že se hora Hospodinova domu bude tyčit nad vrcholy hor, bude povznesena nad pahorky a budou k ní proudit národy.2  Mnohé pronárody půjdou a budou se pobízet: "Pojďte, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a my budeme chodit po jeho stezkách." Ze Sijónu vyjde zákon, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma.3  On bude soudit mnohé národy, ztrestá mocné pronárody, i ty nejvzdálenější. I překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji.

4  Každý bude bydlit pod svou vinnou révou, pod svým fíkovníkem, a nikdo ho nevyděsí. Tak promluvila ústa Hospodina zástupů.5  Každý jiný lid si chodí ve jménu svých bohů, ale my budeme chodit ve jménu Hospodina, našeho Boha, navěky a navždy.6  V onen den, je výrok Hospodinův, se ujmu chromé, shromáždím zapuzenou, tu, s níž jsem zle naložil.

7  Chromou budu mít za pozůstatek lidu, vypuzenou za mocný národ. A Hospodin bude nad nimi kralovat na hoře Sijónu od nynějška až navěky.

Druhé čtení

Lk 18, 1-8

Kázání

Dnešní podobenství popisuje opět vztah člověka a Boha.

Víru v těchto poznáváme jako důvěru v Boha, který člověku dává svobodu nebýt pyšný. Víru v Boha, který člověku dává svobodu chovat se ke druhému člověku bez přetvářky.

Víra, to je taky každodenní modlitba, prosba o pomoc. Každodenní obracení se k Bohu. Každodenní očišťování srdce skrze Boží slovo. Víra jako cesta ke smíření.

J vysvětloval farizeům, že Království Boží je mezi námi a je tedy na nás, zda se jej chceme učit vnímat a vidět, nebo nechceme. J podobenství popisují vždy víru jako aktivní cestu. Minule jsme slyšeli o odpuštění, o tom, že člověk je před Hospodinem v roli služebníka a má vykonávat příkaz, který zní: odpusť. Odpouštět jako učedník Kristův musíš neustále, budeš se odpouštění učit a toužit po něm, kudy půjdeš – to je moje parafráze. Neděláš to totiž kvůli Bohu, ale kvůli sobě. A nebudeš mít z toho pocit, že ti někdo má být za to vděčný. Nemáš právo na odměnu v podobě uznalého přikyvování zasloužilých potentátů víry. Natož Boha.

Odpuštění nás zbavuje nenávisti. Odpuštění a cesta víry je těžký zápas, není to jenom na chvíli, kdy se nám chce. Kdy jsme třeba dobře naladěni. Proto se možná J ptá: Nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?

Cesta víry je cesta očištění.

Podobenství o soudci a vdově je o síle víry. Podobenství také ukazuje, v jakém jsme před Bohem postavení.

Popisuje život v celé krutosti. Zkorumpovaný soudce, vdova bez možnosti zastání.

Mimochodem se na něm ukazuje, že J opravdu nebyl žádný snílek, který by nevěděl o skutečném životě. Příběh je tak tvrdý, že se zdá být naprosto nevhodný k tomu, abychom z něj mohli vyčíst nějakou duchovní pravdu. Abychom se mohli povznést do duchovní říše.

Podobenství mluví o vztahu člověka k bohu, ale popisuje jednotlivé postavy téměř rouhavě. Kdybychom domysleli, že ten líný, bezcharakterní úředník z podobenství, by měl být obrazem Boha, pak je to skutečně velmi ostré. Navíc je tento úředník komickou postavou, protože, ač stále opakuje, že se nebojí Boha ani lidí, nakonec se bojí... Že dostane pár facek od slabé bezbranné ženské; a vyhoví jí, protože už chce mít pokoj.

Ocitáme se v nějakém malém provinčním městě, kde tzv. „chcípl pes“. Tam si dotyčný soudce může dělat, co chce. Je to jako ilustrace k úsloví: Pánbůh vysoko a car daleko. Ten soudce se Boha nebojí a z lidí si nic nedělá. Nemusí se ohlížet na veřejné mínění, takže je naprosto neprůstřelný, pokud jde o něco, do čeho se mu nechce. Soudce je zajímavý tím, že nevyvíjí žádnou činnost.

Naopak ta vdova vyvíjí činnost velikou. Bydlela v tom stejném městě. Městě, ze kterého není úniku. Není se kam jinam dovolat. Do této záležitosti okolní svět nijak nezasáhne.

Vdova, člověk bez konexí, bez někoho, kdo by se jí zastal. Nevíme, v čem spočívá její křivda, vdova žádá soudce o pomoc, o zastání před nějakým protivníkem.

Soudce jí nechtěl zjednat právo a tak to trvalo dlouho. Není řečeno, jak dlouho. Ten člověk byl nesmírně arogantní, nechtěl se prostě tou záležitostí zabývat. Neměl ani zlou vůli. Byl jen lenoch. Nechtělo se mu. Nebyl zlý v tom smyslu, že by na ni třeba někoho poslal, ať ji zabije. A ta vdova si mohla nohy uběhat.

A tak to trvalo dlouho. Možná týden, možná měsíc anebo roky. Po té neurčité době si ten soudce řekne, že jí zjedná právo. Řekne si to sám sobě, protože na nikom jiném mu nezáleží. Boha se nebojím, na lidi se neohlížím.

Nic se nezměnilo, soudce nepropadl nějakým ušlechtilým pohnutkám. Zjednám té vdově právo. Jinak mi nakonec ještě přijde nafackovat. Tak to zní v originále, který je drsnější, než ekumenický překlad. Soudce si z vdovy dělá navíc legraci. Ještě mi přijde nafackovat nebo co. Dá mu méně práce jí vyhovět než ji donekonečna poslouchat.

Ta vdova mě unavuje, zjednám jí právo. Naprosto cynické zdůvodnění. Pro vdovu je ale nakonec příznivé. Soudce pochopil, že mu dá méně práce jí vyhovět, než ji donekonečna poslouchat.

Když se dosadíme do role, která nám v tom podobenství patří, zjistíme, že jsme tou vdovou. Vdova kdysi měla muže a ten jí byl vzat. Stala se jí tedy křivda. Přišla o svůj nejbližší vztah. Vdova, to by také mohla být církev, která přišla o mesiáše. Máme si z této role uvědomit postavení vůči Bohu. Každopádně vdova je někdo, komu se už stala velká křivda tím, že přišla o manžela.

Nemáme jak se dovolat, nemáme čím Pána Boha přinutit. Naše jistoty v tomto světě, v rozhodujících otázkách života a smrti – jsou stejné jistoty, jaké měla ta vdova.

Kdo je protivník vdovy?

Pokud by tím protivníkem, který páchá křivdu, byla smrt, nemoc ... jsme na tom stejně.

Jaká je role soudce? Jakoby tu J přirovnal Boha k arogantnímu úředníku, který si dělá, co chce, a vůbec ne proto, že by měl.

Pomůže jenom proto, že už ho otravujeme a nudíme s těmi svými modlitbami.

Ten soudce je opravdu v tom zapadákově takovým malým bohem. Nemá nikoho nad sebou. To je právě důležité. Proto je dobrým obrazem skutečného Boha. Pro skutečného Boha přece tím více platí, že nemá nad sebou žádné „musí“, nemá vyšší autoritu, která by ho přiměla.

Z toho, co si o něm myslí člověk, si nemusí dělat nic, nebo si může klidně dělat legraci.

U provinčního úředníka jsme schopni vidět, že je ve svém prostoru absolutním pánem, u Boha to však často nedovedeme vidět. Máme stále pocit, že Bůh by měl to nebo ono, protože jsme přesvědčeni, že by to měl udělat. A to je důležité na tom podobenství a proto je J takto vyhrotil. Uvědomit si skutečné naše postavení vůči Bohu. Bůh nemusí nic.

Ten soudce z podobenství vlastně není zlý – nedělá nic zlého, on jen maximálně dopouští zlo, tím, že dlouho nezasahuje. Nebrání mu.

To přeci ale dělá Pán Bůh...

To podivně smutné podobenství je nám nakonec přesto posilou.

Říká, že naše prosby u Boha mají šanci – pokud se jich předčasně nevzdáme. A to podobenství nám také zdůrazňuje, že nárok nemáme na nic. Bůh odpoví, kdy uzná za vhodné a jak uzná za vhodné. Podobenství (stejně jako podobenství o služebníku, který dooral) nás nutí uvědomovat si, z jakých pozic s Bohem mluvíme.

Důležité je připomenout také, že on vyslechne tu vdovu. Neznamená to ale nakonec, že udělá, co ona chce. Ale že zjedná v té věci právo.

Vydrží člověk v rozhovoru s Bohem tak dlouho? Vydrží člověk se svými těžkostmi, se svým trápením volat k Bohu? S trápením, na které jsme sami? Vždyť Bůh podle tohoto podobenství nakonec právo zjedná a učiní to rychle.

Nalezne ale ještě na zemi vdovu, která čeká na jeho rozhodnutí?

Náš Pane, děkujeme za slovo posily,

že ty jsi Bůh, který slyší naše prosby a

který zjedná právo

Prosíme tě, aby naše víra a důvěra v tebe neochabovala.

Skrze JK. Amen.

Poslání

Hebrews 10:23 Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný. ²⁴ Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům. ²⁵ Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův.