Introit

Psalm 16:2 Pravím Hospodinu: "Ty jsi, Panovníku, moje dobro, nad tebe není.".

První čtení

1 Paralipomenon 29:10  I dobrořečil David Hospodinu před zraky celého shromáždění. Řekl: "Požehnán jsi, Hospodine, Bože Izraele, našeho otce, od věků až na věky.

13  Nyní, Bože náš, vzdáváme ti chválu a oslavujeme tvé skvělé jméno.

14  Vždyť co jsem já a co je můj lid, že máme možnost takto přinášet dobrovolné dary? Od tebe pochází všechno. Dáváme ti, co jsme přijali z tvých rukou.

15  My jsme před tebou jen hosté a příchozí jako všichni naši otcové. Naše dny na zemi jsou jako stín a naděje není.

16  Hospodine, Bože náš, všechno toto množství, jež jsme připravili, abychom vybudovali dům tobě, tvému svatému jménu, pochází z tvé ruky. Tobě patří všechno.

Základ kázání

Lk 17,1-10

J připravuje své učedníky na pokušení, která přicházejí a že si mají učedníci dávat pozor, aby sami nebyli nositeli těchto pokušení. Dokonce učedníci mohou svést ke hříchu druhé. Nepatrní mohou být prostí členové společenství, nemusí se jednat přímo o děti.

J mluví o tom, co potřebujeme k životu v BK. Domnívám se, že v tomto oddíle se opakuje jeden motiv těchto pokušení. Dokonce jedno z pokušení.

Největším nepřítelem učedníků JK je pýcha. Jestliže vidíme, že hřeší náš bratr a pokud toho lituje, máme odpouštět.

Chyby děláme všichni. Každý z nás se mnohokrát dostal do situace, kdy někoho poškodil. Často z neznalosti, z neopatrnosti. My – jako boží děti, máme být připraveni neustále k odpuštění. Odpuštění je viditelným znakem BK. Slavení VP je viditelným znamením této připravenosti k odpouštění.

Pýcha na nás útočí právě ve chvíli, kdy se „přinutíme“ odpustit. Řekneme si třeba: chce to po nás Bůh, tak odpustíme. A člověk si může připadat, že udělal kus práce. To určitě ano. Odpouštění stojí hodně energie, stojí zápas a vůbec není jisté, že bude mít dobrý výsledek.

Ale víme, že to po nás chce Bůh. A to je právě ten problém. Přesně v té chvíli – a Ježíš to ještě vyostřuje, když říká, že máme odpustit sedmkrát (Mt to vyostřuje na 77x), se nás může zmocnit pocit, že to je zásluha to odpouštění. Jenže víme, že jsme služebníci Boží, pokud to s křesťanstvím a vírou myslíme vážně.

Je nesmírně těžké odmítnout ten pocit pýchy, že jsem tak dobrej, že jsem odpustil. A co teprv dvakrát. Třikrát. Atd.

Odpuštění je právě ten nejvyšší a nejdůležitější požadavek do vstupu do BK. Odpuštění je samou podstatou J cesty. Odpuštění a smíření. O sílu k odpouštění se modlíme každý den v modlitbě Páně.

Možná to rozpoznání, že je téměř nemožné odolat pýše, vedlo učedníky ke zvolání: dej nám více víry!

A J jim připomíná, že i malinká víra dělá zázraky. A odpovídá jim podobenstvím o služebníku, který dooral.

O co v podobenství jde?

Vystupují zde dvě postavy, sluha a jeho pán. Podobenství nadneseně popisuje čeledína, který se vrátí z pole, sedne do sváteční světnice, dá nohy na stůl a řekne hospodáři: zoral jsem dneska to pole u lesa. Tak mi hezky poděkujte a teď noste na stůl, chci se najíst.

Podobenství je kraťoučké. Mohli bychom je rozšířit o vyprávění, co všechno na něj vezme hospodář do ruky a kam až ho poženou psi, které na něj pustí.

J tu počítá s reakcí posluchače: (Neřekne mu spíše) jako bychom tu situaci běžně znali z vlastní zkušenosti. Jenže otroky ani čeledíny nevlastníme. J se ptá: Neřeknete mu spíše: připrav mi něco k jídlu atd?

Ke komu J mluví? Má před sebou samé otrokáře, velkostatkáře, kteří mají otroky a čeledíny? Určitě ne. Přesto ale každý z nás (věřím) si umí představit, jaké by to bylo mít tolik peněz, že bychom měli nějaké ty čeledíny. Určitě si ale nepředstavujeme, že se těch čeledínů budeme doprošovat, aby ráčili něco udělat. Nebo, že mu budeme projevovat vděčnost, když jednou poslechne. To spíš vlastním dětem, ale ne čeledínům.

Jiří Mrázek dává příklad s dívkou, která přijme nabídku na práci au pair. Je vlastně v sociální situaci takové moderní posluhovačky. Zkusme si ale představit, jak se večer rodina sejde a všichni by tu au pair obsluhovali a všichni ji vzdávali díky za to, že se opravdu celý den starala o děti, a za to, že ji opravdu tentokrát žádné nespadlo pod auto.

A takových příkladů by se nakonec našlo spousta. Generální manažer jde každý večer děkovat dělníkovi u pásu za to, že dneska opravdu odpracoval směnu.

Podobenství o služebníku, který dooral, může tedy být srozumitelné i dnes.

Co tedy chce říct? Podobenství určitě neřeší, jestli je správné, aby byli mezi lidmi páni a otroci, páni a služebníci nebo třeba zaměstnavatelé a zaměstnanci. Jenom konstatuje, že tyto vztahy existují a že si je už dávno půjčujeme do náboženské mluvy. Vůči Bohu se stylizujeme do tohoto obrazu a říkáme: Jsme tvoji služebníci. A říkáme mu Pane. A Hospodine, což znamená něco jako hospodáři.

A čím více se kdo pasuje do role nějakého zasloužilého křesťana, misionáře, nebo rovnou apoštola, tím více – pokorně – zdůrazňuje, že je Božím služebníkem. Protože Bůh si ho k tomu vyvolil, aby nás poučoval, a on mu tím slouží.

Čím víc si kdo zakládá na svém zbožném životě, tím více - často - zdůrazňuje, že tím jen slouží Bohu.

No a toto podobenství nás jenom chytá za slovo v naší zbožné a pokrytecké hantýrce. Respektive: usvědčuje (nás) zbožné z pokrytectví, které si ani náhodou neuvědomujeme. Totiž, že se na plná ústa vyznáváme jako Boží služebníci (a DULOS znamená i otrok), a přitom si stejně myslíme, co všechno pro Boha děláme a jak by nám měl být vděčný, že se obtěžujeme; protože co tady pro něho děláme my, to jen tak někdo, jenom tak pro nic za nic, nedělá.

A čím víc toho člověk dělá - právě třeba jako nějaký misionář nebo evangelizátor - tím víc se sice na jednu stranu hlásí k tomu, že je Božím služebníkem - ale na druhou stranu s tím vědomě nebo nevědomě spojuje pocit jak se zasloužil a jak za sebou nechal kus dobré práce, na kterou může být hrdý a která by měla být patřičně oceněna.

Prostě: právě ti nejzbožnější jsou v pokušení vůči Bohu si představovat něco, co by si vůči obyčejnému pozemskému zaměstnavateli nedovolili. Očekávají, že Pán Bůh je prostě musí pozvat na hostinu a ocenit za celoživotní dílo.

A Ježíš nás v tomto případě jen chytá za slovo: říkáte, že jste služebníci. Tak domyslete, kdo koho má obsluhovat. Vyznáváte, že Bůh je Pán - tak to domyslete a nesnažte se ho pořád ochočit, že Pán Bůh musí to a to, protože vy to tak učíte, nebo že udělá, protože vy to chcete a vy jste se zasloužili.

Nemusíme být evangelizátory ani misionáři. Stačí, když budeme služebníci, kteří to myslí vážně s vírou a vstupem do BK. Kteří chtějí už BK žít tady a teď. To všechno je možné. Nejvíce tomu ale bráníme sami, když podlehneme pocitu, že si to vlastně zasloužíme, protože se snažíme naplňovat příkaz o odpouštění.

A v té chvíli samolibého pocitu, že jsme vykonali něco, za co máme být odměněni, když někomu odpustíme, tak si můžeme připomenout toto podobenství.

V čem tedy spočívá víra a za co bychom se měli modlit a co prosit? O vzájemné odpouštění. Odpuštění bez pocitu, že jsem udělal něco záslužného. To je cesta ke skutečnému smíření se světem. To je cesta k vlastnímu prožití zkušenosti s JK. V té chvíli stojíme v BK, kde je jediným pánem Bůh.

Vždyť JK vyhlásil: Matthew 6:14 Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; ¹⁵ jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení.

Hospodine, děkujeme ti za zvěst o odpuštění

Děkujeme ti, že jsi nám skrze JK sám odpustil, a přijal nás za své děti.

Prosíme, abychom tuto skutečnost dovedli také žít,

abychom odpouštěli jako ty s trpělivostí a soucitem.

Amen.

Poslání

Colossians 3:12 Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. ¹³ Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy.