Introit
Psalm
16:2 Pravím Hospodinu:
"Ty jsi, Panovníku, moje dobro, nad tebe není.".
1 Paralipomenon 29:10
I dobrořečil David Hospodinu před zraky celého shromáždění. Řekl:
"Požehnán jsi, Hospodine, Bože Izraele, našeho otce, od věků až na věky.
13 Nyní, Bože náš, vzdáváme
ti chválu a oslavujeme tvé skvělé jméno.
14 Vždyť co jsem já a
co je můj lid, že máme možnost takto přinášet dobrovolné dary? Od tebe pochází
všechno. Dáváme ti, co jsme přijali z tvých rukou.
15 My jsme před tebou
jen hosté a příchozí jako všichni naši otcové. Naše dny na zemi jsou jako stín
a naděje není.
16 Hospodine, Bože náš,
všechno toto množství, jež jsme připravili, abychom vybudovali dům tobě, tvému
svatému jménu, pochází z tvé ruky. Tobě patří všechno.
Základ kázání
Lk 17,1-10
J připravuje své učedníky na
pokušení, která přicházejí a že si mají učedníci dávat pozor, aby sami nebyli
nositeli těchto pokušení. Dokonce učedníci mohou svést ke hříchu druhé. Nepatrní
mohou být prostí členové společenství, nemusí se jednat přímo o děti.
J mluví o tom, co potřebujeme
k životu v BK. Domnívám se, že v tomto oddíle se opakuje jeden
motiv těchto pokušení. Dokonce jedno z pokušení.
Největším nepřítelem učedníků
JK je pýcha. Jestliže vidíme, že hřeší náš bratr a pokud toho lituje, máme
odpouštět.
Chyby děláme všichni. Každý
z nás se mnohokrát dostal do situace, kdy někoho poškodil. Často
z neznalosti, z neopatrnosti. My – jako boží děti, máme být připraveni
neustále k odpuštění. Odpuštění je viditelným znakem BK. Slavení VP je
viditelným znamením této připravenosti k odpouštění.
Pýcha na nás útočí právě ve
chvíli, kdy se „přinutíme“ odpustit. Řekneme si třeba: chce to po nás Bůh, tak
odpustíme. A člověk si může připadat, že udělal kus práce. To určitě ano. Odpouštění
stojí hodně energie, stojí zápas a vůbec není jisté, že bude mít dobrý výsledek.
Ale víme, že to po nás chce
Bůh. A to je právě ten problém. Přesně v té chvíli – a Ježíš to ještě
vyostřuje, když říká, že máme odpustit sedmkrát (Mt to vyostřuje na 77x), se nás
může zmocnit pocit, že to je zásluha to odpouštění. Jenže víme, že jsme služebníci
Boží, pokud to s křesťanstvím a vírou myslíme vážně.
Je nesmírně těžké odmítnout
ten pocit pýchy, že jsem tak dobrej, že jsem odpustil. A co teprv dvakrát. Třikrát.
Atd.
Odpuštění je právě ten nejvyšší
a nejdůležitější požadavek do vstupu do BK. Odpuštění je samou podstatou J
cesty. Odpuštění a smíření. O sílu k odpouštění se modlíme každý den
v modlitbě Páně.
Možná to rozpoznání, že je téměř
nemožné odolat pýše, vedlo učedníky ke zvolání: dej nám více víry!
A J jim připomíná, že i
malinká víra dělá zázraky. A odpovídá jim podobenstvím o služebníku, který
dooral.
O co v podobenství jde?
Vystupují zde dvě postavy,
sluha a jeho pán. Podobenství nadneseně popisuje čeledína, který se vrátí z
pole, sedne do sváteční světnice, dá nohy na stůl a řekne hospodáři: zoral jsem
dneska to pole u lesa. Tak mi hezky poděkujte a teď noste na stůl, chci se najíst.
Podobenství je kraťoučké.
Mohli bychom je rozšířit o vyprávění, co
všechno na něj vezme hospodář do ruky a kam až ho poženou psi, které na něj
pustí.
J tu počítá s reakcí
posluchače: (Neřekne mu spíše) jako bychom tu situaci běžně znali
z vlastní zkušenosti. Jenže otroky ani čeledíny nevlastníme. J se ptá: Neřeknete
mu spíše: připrav mi něco k jídlu atd?
Ke komu J mluví? Má před
sebou samé otrokáře, velkostatkáře, kteří mají otroky a čeledíny? Určitě ne. Přesto
ale každý z nás (věřím) si umí představit, jaké by to bylo mít tolik peněz,
že bychom měli nějaké ty čeledíny. Určitě si ale nepředstavujeme, že se těch čeledínů
budeme doprošovat, aby ráčili něco udělat. Nebo, že mu budeme projevovat vděčnost,
když jednou poslechne. To spíš vlastním dětem, ale ne čeledínům.
Jiří Mrázek dává příklad
s dívkou, která přijme nabídku na práci au pair. Je vlastně v sociální
situaci takové moderní posluhovačky. Zkusme si ale představit, jak se večer
rodina sejde a všichni by tu au pair obsluhovali a všichni ji vzdávali díky za
to, že se opravdu celý den starala o děti, a za to, že ji opravdu tentokrát žádné
nespadlo pod auto.
A takových příkladů by se
nakonec našlo spousta. Generální manažer jde každý večer děkovat dělníkovi u pásu
za to, že dneska opravdu odpracoval směnu.
Podobenství o služebníku,
který dooral, může tedy být srozumitelné i dnes.
Co tedy chce říct?
Podobenství určitě neřeší, jestli je správné, aby byli mezi lidmi páni a
otroci, páni a služebníci nebo třeba zaměstnavatelé a zaměstnanci. Jenom
konstatuje, že tyto vztahy existují a že si je už dávno půjčujeme do náboženské
mluvy. Vůči Bohu se stylizujeme do tohoto obrazu a říkáme: Jsme tvoji služebníci. A říkáme mu Pane. A Hospodine, což znamená něco
jako hospodáři.
A čím více se kdo pasuje do
role nějakého zasloužilého křesťana, misionáře, nebo rovnou apoštola, tím více –
pokorně – zdůrazňuje, že je Božím služebníkem. Protože Bůh si ho k tomu
vyvolil, aby nás poučoval, a on mu tím slouží.
Čím víc si kdo zakládá na svém
zbožném životě, tím více - často - zdůrazňuje, že tím jen slouží Bohu.
No a toto podobenství nás
jenom chytá za slovo v naší zbožné a pokrytecké hantýrce. Respektive: usvědčuje
(nás) zbožné z pokrytectví, které si ani náhodou neuvědomujeme. Totiž, že se na
plná ústa vyznáváme jako Boží služebníci (a DULOS znamená i otrok), a přitom si
stejně myslíme, co všechno pro Boha děláme a jak by nám měl být vděčný, že se
obtěžujeme; protože co tady pro něho děláme my, to jen tak někdo, jenom tak pro
nic za nic, nedělá.
A čím víc toho člověk dělá -
právě třeba jako nějaký misionář nebo evangelizátor - tím víc se sice na jednu
stranu hlásí k tomu, že je Božím služebníkem - ale na druhou stranu s tím vědomě
nebo nevědomě spojuje pocit jak se zasloužil a jak za sebou nechal kus dobré práce,
na kterou může být hrdý a která by měla být patřičně oceněna.
Prostě: právě ti nejzbožnější
jsou v pokušení vůči Bohu si představovat něco, co by si vůči obyčejnému
pozemskému zaměstnavateli nedovolili. Očekávají, že Pán Bůh je prostě musí
pozvat na hostinu a ocenit za celoživotní dílo.
A Ježíš nás v tomto případě
jen chytá za slovo: říkáte, že jste služebníci. Tak domyslete, kdo koho má
obsluhovat. Vyznáváte, že Bůh je Pán - tak to domyslete a nesnažte se ho pořád
ochočit, že Pán Bůh musí to a to, protože vy to tak učíte, nebo že udělá, protože
vy to chcete a vy jste se zasloužili.
Nemusíme být evangelizátory
ani misionáři. Stačí, když budeme služebníci, kteří to myslí vážně s vírou
a vstupem do BK. Kteří chtějí už BK žít tady a teď. To všechno je možné. Nejvíce
tomu ale bráníme sami, když podlehneme pocitu, že si to vlastně zasloužíme,
protože se snažíme naplňovat příkaz o odpouštění.
A v té chvíli samolibého
pocitu, že jsme vykonali něco, za co máme být odměněni, když někomu odpustíme,
tak si můžeme připomenout toto podobenství.
V čem tedy spočívá víra
a za co bychom se měli modlit a co prosit? O vzájemné odpouštění. Odpuštění bez
pocitu, že jsem udělal něco záslužného. To je cesta ke skutečnému smíření se světem.
To je cesta k vlastnímu prožití zkušenosti s JK. V té chvíli
stojíme v BK, kde je jediným pánem Bůh.
Vždyť JK vyhlásil: Matthew
6:14 Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš
nebeský Otec; 15 jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám
neodpustí vaše přestoupení.
Hospodine, děkujeme ti za zvěst
o odpuštění
Děkujeme ti, že jsi nám
skrze JK sám odpustil, a přijal nás za své děti.
Prosíme, abychom tuto skutečnost
dovedli také žít,
abychom odpouštěli jako ty
s trpělivostí a soucitem.
Amen.
Poslání
Colossians 3:12 Jako vyvolení Boží, svatí a
milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. 13
Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako
Pán odpustil vám, odpouštějte i vy.