Introit
Žalmy 103:2 Dobrořeč, má duše,
Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní!
3 On ti odpouští všechny
nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje,
4 vykupuje ze zkázy tvůj život,
věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním,
5 po celý tvůj věk tě sytí
dobrem, tvé mládí se obnovuje jako mládí orla.
6 Hospodin zjednává
spravedlnost a právo všem utlačeným.
7 Dal poznat své cesty Mojžíšovi,
synům Izraele svoje skutky.
8 Hospodin je slitovný a
milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný;
První čtení
Matouš 22:34 Když se farizeové
doslechli, že umlčel saduceje, smluvili se
35 a jeden jejich zákoník se
ho otázal, aby ho pokoušel:
36 "Mistře, které přikázání
v zákoně je největší?"
37 On mu řekl: "`Miluj
Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.́
38 To je největší a první přikázání.
39 Druhé je mu podobné:
`Miluj svého bližního jako sám sebe.́
40 Na těch dvou přikázáních
spočívá celý Zákon i Proroci."
Druhé čtení
Gn 25, 19-34
Kázání
Ezau a Jákob. Dva lidé, dva bratři.
Přesto dva rozdílné světy. Ani jeden není svatý. A přesto. Jeden Boha hledal,
druhý ne.
S dětmi jsme prošli několik klíčových
momentů v životě dvou bratrů. Ezau byl oblíbenec svého tatínka Izáka, Izákovi
se líbila Ezauova mužnost. Ezau uměl lovit, uměl připravovat vynikající
pochoutky z ulovené zvěře. Ale nezajímal se o Pána Boha. Ten je přece
daleko, není důležité, co chce Hospodin, ale co chci já. A tak se Ezau od mládí
postupně vzdaloval cestě, kterou měl kráčet vyvolený národ. Cestě ukazování na
Hospodinovo milosrdenství, službou druhým, modlitbou, šířením pokoje, touhou po
spravedlnosti.
To jsou všechno věci, které Ezauovi
moc nevoněly. K čemu to. Přece je lepší lov a vlastní prospěch
z ulovené zvěře.
Jákob se ale taky moc nevyvedl. Už
v jeho jménu byla přítomná nepěkná vlastnost – byl úskočný. Uskakoval, když měl
řešit nějaký problém, raději druhého podrazil, než aby třeba hledal pokojné řešení.
Bohužel mu v tom pomáhala maminka – Rebeka. Naváděla ho tak trochu proti
Ezauovi. Viděla na Ezauovi, že ho zajímá jenom lov a nechtěla, aby se stal
jednou hlavou rodiny on. Byl totiž prvorozený a tak na to měl právo.
Rodina to tedy byla spíš běžná, než
ideální.
Jákobovi se podařilo napálit Ezaua
hned několikrát. Byl totiž mazaný a úskočný. Možná byl taky studovanější, představuji
si ho s Biblí v ruce (Ezaua si představuji s oštěpem).
Jákob nejprve připravil Ezaua o
prvorozenství. Ezau se jednou vrátil z lovu, k smrti vyčerpaný. Jákob
zrovna kuchtil čočiku, která vypadala jako krvavá. Asi tam měl hodně papriky
nebo čeho. Ezau prosil Jákoba o to zvířecí jídlo. Ezauovi bylo v té chvíli
asi všechno jedno. Síla z jídla bylo to jediné, na co myslel. Bůh je přece
tak daleko. Nejprve myslím na sebe a potom přijde ostatní.
Ani ho nenapadlo, že by jeho
prvorozenství mohlo být nějak důležité. Nezáleželo mu na tom. Důležitější byla
síla z krvavého zvířete. Jákob s ním vyměnil jídlo za Ezauovo
prvorozenství. Ezau nic nenamítal. Ezau ztratil prvorozenství a ani tu krev
nedostal. Byla to jen čočka na červeno.
Po nějaké době Jákob Ezaua znovu
napálil. Připravil ho o otcovské požehnání. Oblékl se (opět na radu maminky) do
oblečení Ezaua a připravil svému slepému otci chutnou krmi, jako by to připravil
Ezau. Starý Izák nepoznal, že před ním stojí Jákob a ne Ezau, který měl dostat
požehnání jako prvorozený. Napálil tedy nejen Ezaua, ale i otce Izáka. To už
bylo příliš, Ezau ho chtěl za to zabít. Jeden podvodník, druhý horkokrevný
mstitel.
Jákob utíká.
Chtěl všechno příliš rychle. Myslel
si možná, že mu Bůh bude zázračně nakloněný. A místo toho musí utéct. Skrývá
se, je sám, chce zemřít. Má pocit, že ho všichni opustili. A v té chvíli má
vidění, jak k němu sestupují andělé a sám Bůh k němu mluví a slibuje
mu, že jej neopustí. Teprve teď se Jákob poprvé v životě setkal
s Hospodinem. A možná teprve teď mu došlo, že chyboval. A od té chvíle věděl,
že nemusí spoléhat jen na sebe, na své horkokrevné jednání a úskoky. Od té chvíle
nebyl sám. Od té chvíle v něm začala růst skutečná víra. Neviděl totiž na
prvním místě jenom sebe, ale Boha svého děda Abrahama, a otce Izáka.
A pak žil u strýce Lábana. Sloužil
u něj 20let. Dostal od Lábana dvě ženy. Lában Jákoba několikrát podvedl. Když
mu dal nejprve tu, kterou Jákob nechtěl. A ještě mnohokrát Jákoba napálil. A
tak si Jákob mohl na vlastní kůži vyzkoušet, co to je být podveden. Pokorně to
ale všechno snášel.
Nakonec ho ale čekala největší zkouška.
Žádat o odpuštění Ezaua. Myslel si, že Ezau Jákoba stále nenávidí a že ho bude
chtít zabít. Přesto věděl, že se o smíření musí pokusit, protože je to jistě
dobré v Hospodinových očích. Pokusil se o to – i když mu hrozila smrt. A
tak odpuštění upřednostnil před vlastním životem. Svedl zápas a dostal darem
nové jméno Izrael: zápasí Bůh. Protože obstál ve svém zápase.
Už to nebyl ten horkokrevný, úskočný
Jákob, když žádal po 20ti letech s pokorou v hlase Ezaua o odpuštění.
A Ezau mu odpustil.
Každý pak vedli svůj způsob života
v jiné zemi. Nebyli už ale nepřátelé.
Jaký byl mezi nimi tedy rozdíl?
Myslím, že Jákob měl v něčem
lepší pozici než Ezau. Hledal totiž Boha. Jeho cesta k Bohu však byla celý
život velmi krkolomná.
Proč jeden člověk Boha hledá a druhý
ne? Na to tento příběh neodpovídá... Není to asi ani náš úkol, abychom hledali
odpověď. Náš úkol je, vědět, že máme volbu: Boha hledat nebo nehledat.
(Bibličtí autoři se snažili alespoň
nějakou odpověď dát – na otázku: proč. Bůh je všemocný a tak jednomu člověku
srdce zatvrdí a druhému ne. Faraonovi srdce zatvrdil a tak Faraon nechtěl Boha
hledat, naopak se mu protivil.) Jinými slovy: není naším úkolem soudit, proč
ten nebo onen Boha nehledá. Naším úkolem není tázat se po tom. Naším úkolem je
spíše prosit a modlit se a přimlouvat se za lidi, i za nás samotné, abychom
cestu k Bohu hledali, abychom Boha hledali.
A také se máme radovat, když objevíme,
nalezneme člověka, který možná nevěděl, že po Bohu touží. Protože víme, že
z každého takového nalezeného se Bůh i celé nebe raduje.
Jákob a Ezau. Dva typy lidí. Jeden
Boha hledá, druhý má pocit, že není potřeba Boha v tomto světě hledat. Stačí
přece běhat za zvířaty, běhat za krví, sytit se krví a na Boha nemyslet. Žít na
úkor druhého. Žít z krve druhého. To je podobenství o způsobu bytí.
Druhý způsob: Boha hledat a nalézt
odpuštění.
Sám Jákob zpočátku podvádí, pak je
podveden a nachází smíření.
Nemstí se, nachází pokoru.
Přichází na to, že požehnání není
k tomu, aby druhé ovládal, ale aby druhým sloužil. A Bůh se mu dává poznat
a ujišťuje ho, že je s ním.
Tyto dva typy lidí, dva typy přístupu
k životu se mohou prát i uvnitř nás. Někdy vítězí Jákob, někdy Ezau. Bible
nás učí všímat si toho. (Stejně jako v případě Kaina a Ábela).
A z Bible se můžeme dozvědět, že
v Božích očích má smysl cesta Jákobova, ne Ezauova.
Už v Bibli samotné máme komentáře
k tomuto příběhu. O Ezauovi, praotci Edomců mluví prorok Abdiáš (nejkratší
kniha SZ). Abdiáš popisuje Ezaua – édómce takto: Abdijáš 1:3 Opovážlivost
tvého srdce tě zavedla. Bydlíš v skalních rozsedlinách, sídlíš vysoko, v srdci
si říkáš: "Kdo by mě strhl k zemi? I když sis založil hnízdo vysoko
jak orel a položil je mezi hvězdy, strhnu tě odtud, je výrok Hospodinův.
Podle Abdijáše je Ezau ten, kdo vraždí, kdo se rád dívá na utrpení svého
bratra. Ten, kdo bere majetek trpícímu.
A Abdiáš vyhlašuje, že Hospodin
zjedná spravedlnost.
Abdiáš popisuje spíše než jednoho člověka,
typ lidství, který v NZ apoštol Pavel nazývá „starý člověk“. Abidjáš, služebník
Hospodinův, vyhlašuje soud na tímto starým člověkem. Apoštol Pavel také vyhlásil
soud na starým člověkem Adamem, když pochopil, že tento starý člověk
v Kristu zemřel.
Přesto, že byl Ezau synem Izáka
(stejně jako Jákob), nezaručovalo to, že bude činit to, co je Bohu milé. Pavel
tak uzemnil všechny ty, kdo si dělali nárok na BK podle svého původu.
Naopak, čím byl Ezau starší, tím víc
se své rodině vzdaloval, až se stal podle tradice téměř démonem. Chlupatým stvořením,
žijících v odlehlých skalách. Velmi mi připomíná postavu z Pánu
prstenů – Gluma. Také tento tvor býval kdysi člověkem (v pohádkovém příběhu
hobitem).
Jákob zůstal na cestě za
Hospodinem. Odměnou mu byla víra, že je Hospodin s ním. Jeho dům stál na
skále. Bůh nám ukazuje cestu k plnému lidství. Ezauovi v nás nemusíme
otročit. Slovy listu Koloským:
3:9 Neobelhávejte jeden
druhého, svlecte se sebe starého člověka i s jeho skutky
10 a oblecte nového, který
dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele. 11
Potom už není Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar, divoch, otrok a
svobodný - ale všechno a ve všech Kristus.
Poslání
1 Korintským 15:22 jako v
Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života.