Introit

Žalmy 103:2  Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní!

3  On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje,

4  vykupuje ze zkázy tvůj život, věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním,

5  po celý tvůj věk tě sytí dobrem, tvé mládí se obnovuje jako mládí orla.

6  Hospodin zjednává spravedlnost a právo všem utlačeným.

7  Dal poznat své cesty Mojžíšovi, synům Izraele svoje skutky.

8  Hospodin je slitovný a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný;

První čtení

Matouš 22:34  Když se farizeové doslechli, že umlčel saduceje, smluvili se

35  a jeden jejich zákoník se ho otázal, aby ho pokoušel:

36  "Mistře, které přikázání v zákoně je největší?"

37  On mu řekl: "`Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.́

38  To je největší a první přikázání.

39  Druhé je mu podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe.́

40  Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci."

Druhé čtení

Gn 25, 19-34

Kázání

Ezau a Jákob. Dva lidé, dva bratři. Přesto dva rozdílné světy. Ani jeden není svatý. A přesto. Jeden Boha hledal, druhý ne.

S dětmi jsme prošli několik klíčových momentů v životě dvou bratrů. Ezau byl oblíbenec svého tatínka Izáka, Izákovi se líbila Ezauova mužnost. Ezau uměl lovit, uměl připravovat vynikající pochoutky z ulovené zvěře. Ale nezajímal se o Pána Boha. Ten je přece daleko, není důležité, co chce Hospodin, ale co chci já. A tak se Ezau od mládí postupně vzdaloval cestě, kterou měl kráčet vyvolený národ. Cestě ukazování na Hospodinovo milosrdenství, službou druhým, modlitbou, šířením pokoje, touhou po spravedlnosti.

To jsou všechno věci, které Ezauovi moc nevoněly. K čemu to. Přece je lepší lov a vlastní prospěch z ulovené zvěře.

Jákob se ale taky moc nevyvedl. Už v jeho jménu byla přítomná nepěkná vlastnost – byl úskočný. Uskakoval, když měl řešit nějaký problém, raději druhého podrazil, než aby třeba hledal pokojné řešení. Bohužel mu v tom pomáhala maminka – Rebeka. Naváděla ho tak trochu proti Ezauovi. Viděla na Ezauovi, že ho zajímá jenom lov a nechtěla, aby se stal jednou hlavou rodiny on. Byl totiž prvorozený a tak na to měl právo.

Rodina to tedy byla spíš běžná, než ideální.

Jákobovi se podařilo napálit Ezaua hned několikrát. Byl totiž mazaný a úskočný. Možná byl taky studovanější, představuji si ho s Biblí v ruce (Ezaua si představuji s oštěpem).

Jákob nejprve připravil Ezaua o prvorozenství. Ezau se jednou vrátil z lovu, k smrti vyčerpaný. Jákob zrovna kuchtil čočiku, která vypadala jako krvavá. Asi tam měl hodně papriky nebo čeho. Ezau prosil Jákoba o to zvířecí jídlo. Ezauovi bylo v té chvíli asi všechno jedno. Síla z jídla bylo to jediné, na co myslel. Bůh je přece tak daleko. Nejprve myslím na sebe a potom přijde ostatní.

Ani ho nenapadlo, že by jeho prvorozenství mohlo být nějak důležité. Nezáleželo mu na tom. Důležitější byla síla z krvavého zvířete. Jákob s ním vyměnil jídlo za Ezauovo prvorozenství. Ezau nic nenamítal. Ezau ztratil prvorozenství a ani tu krev nedostal. Byla to jen čočka na červeno.

Po nějaké době Jákob Ezaua znovu napálil. Připravil ho o otcovské požehnání. Oblékl se (opět na radu maminky) do oblečení Ezaua a připravil svému slepému otci chutnou krmi, jako by to připravil Ezau. Starý Izák nepoznal, že před ním stojí Jákob a ne Ezau, který měl dostat požehnání jako prvorozený. Napálil tedy nejen Ezaua, ale i otce Izáka. To už bylo příliš, Ezau ho chtěl za to zabít. Jeden podvodník, druhý horkokrevný mstitel.

Jákob utíká.

Chtěl všechno příliš rychle. Myslel si možná, že mu Bůh bude zázračně nakloněný. A místo toho musí utéct. Skrývá se, je sám, chce zemřít. Má pocit, že ho všichni opustili. A v té chvíli má vidění, jak k němu sestupují andělé a sám Bůh k němu mluví a slibuje mu, že jej neopustí. Teprve teď se Jákob poprvé v životě setkal s Hospodinem. A možná teprve teď mu došlo, že chyboval. A od té chvíle věděl, že nemusí spoléhat jen na sebe, na své horkokrevné jednání a úskoky. Od té chvíle nebyl sám. Od té chvíle v něm začala růst skutečná víra. Neviděl totiž na prvním místě jenom sebe, ale Boha svého děda Abrahama, a otce Izáka.

A pak žil u strýce Lábana. Sloužil u něj 20let. Dostal od Lábana dvě ženy. Lában Jákoba několikrát podvedl. Když mu dal nejprve tu, kterou Jákob nechtěl. A ještě mnohokrát Jákoba napálil. A tak si Jákob mohl na vlastní kůži vyzkoušet, co to je být podveden. Pokorně to ale všechno snášel.

Nakonec ho ale čekala největší zkouška. Žádat o odpuštění Ezaua. Myslel si, že Ezau Jákoba stále nenávidí a že ho bude chtít zabít. Přesto věděl, že se o smíření musí pokusit, protože je to jistě dobré v Hospodinových očích. Pokusil se o to – i když mu hrozila smrt. A tak odpuštění upřednostnil před vlastním životem. Svedl zápas a dostal darem nové jméno Izrael: zápasí Bůh. Protože obstál ve svém zápase.

Už to nebyl ten horkokrevný, úskočný Jákob, když žádal po 20ti letech s pokorou v hlase Ezaua o odpuštění. A Ezau mu odpustil.

Každý pak vedli svůj způsob života v jiné zemi. Nebyli už ale nepřátelé.

Jaký byl mezi nimi tedy rozdíl?

Myslím, že Jákob měl v něčem lepší pozici než Ezau. Hledal totiž Boha. Jeho cesta k Bohu však byla celý život velmi krkolomná.

Proč jeden člověk Boha hledá a druhý ne? Na to tento příběh neodpovídá... Není to asi ani náš úkol, abychom hledali odpověď. Náš úkol je, vědět, že máme volbu: Boha hledat nebo nehledat.

(Bibličtí autoři se snažili alespoň nějakou odpověď dát – na otázku: proč. Bůh je všemocný a tak jednomu člověku srdce zatvrdí a druhému ne. Faraonovi srdce zatvrdil a tak Faraon nechtěl Boha hledat, naopak se mu protivil.) Jinými slovy: není naším úkolem soudit, proč ten nebo onen Boha nehledá. Naším úkolem není tázat se po tom. Naším úkolem je spíše prosit a modlit se a přimlouvat se za lidi, i za nás samotné, abychom cestu k Bohu hledali, abychom Boha hledali.

A také se máme radovat, když objevíme, nalezneme člověka, který možná nevěděl, že po Bohu touží. Protože víme, že z každého takového nalezeného se Bůh i celé nebe raduje.

Jákob a Ezau. Dva typy lidí. Jeden Boha hledá, druhý má pocit, že není potřeba Boha v tomto světě hledat. Stačí přece běhat za zvířaty, běhat za krví, sytit se krví a na Boha nemyslet. Žít na úkor druhého. Žít z krve druhého. To je podobenství o způsobu bytí.

Druhý způsob: Boha hledat a nalézt odpuštění.

Sám Jákob zpočátku podvádí, pak je podveden a nachází smíření.

Nemstí se, nachází pokoru.

Přichází na to, že požehnání není k tomu, aby druhé ovládal, ale aby druhým sloužil. A Bůh se mu dává poznat a ujišťuje ho, že je s ním.

Tyto dva typy lidí, dva typy přístupu k životu se mohou prát i uvnitř nás. Někdy vítězí Jákob, někdy Ezau. Bible nás učí všímat si toho. (Stejně jako v případě Kaina a Ábela).

A z Bible se můžeme dozvědět, že v Božích očích má smysl cesta Jákobova, ne Ezauova.

Už v Bibli samotné máme komentáře k tomuto příběhu. O Ezauovi, praotci Edomců mluví prorok Abdiáš (nejkratší kniha SZ). Abdiáš popisuje Ezaua – édómce takto: Abdijáš 1:3  Opovážlivost tvého srdce tě zavedla. Bydlíš v skalních rozsedlinách, sídlíš vysoko, v srdci si říkáš: "Kdo by mě strhl k zemi? I když sis založil hnízdo vysoko jak orel a položil je mezi hvězdy, strhnu tě odtud, je výrok Hospodinův. Podle Abdijáše je Ezau ten, kdo vraždí, kdo se rád dívá na utrpení svého bratra. Ten, kdo bere majetek trpícímu.

A Abdiáš vyhlašuje, že Hospodin zjedná spravedlnost.

Abdiáš popisuje spíše než jednoho člověka, typ lidství, který v NZ apoštol Pavel nazývá „starý člověk“. Abidjáš, služebník Hospodinův, vyhlašuje soud na tímto starým člověkem. Apoštol Pavel také vyhlásil soud na starým člověkem Adamem, když pochopil, že tento starý člověk v Kristu zemřel.

Přesto, že byl Ezau synem Izáka (stejně jako Jákob), nezaručovalo to, že bude činit to, co je Bohu milé. Pavel tak uzemnil všechny ty, kdo si dělali nárok na BK podle svého původu.

Naopak, čím byl Ezau starší, tím víc se své rodině vzdaloval, až se stal podle tradice téměř démonem. Chlupatým stvořením, žijících v odlehlých skalách. Velmi mi připomíná postavu z Pánu prstenů – Gluma. Také tento tvor býval kdysi člověkem (v pohádkovém příběhu hobitem).

Jákob zůstal na cestě za Hospodinem. Odměnou mu byla víra, že je Hospodin s ním. Jeho dům stál na skále. Bůh nám ukazuje cestu k plnému lidství. Ezauovi v nás nemusíme otročit. Slovy listu Koloským:

3:9  Neobelhávejte jeden druhého, svlecte se sebe starého člověka i s jeho skutky

10  a oblecte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele. 11  Potom už není Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar, divoch, otrok a svobodný - ale všechno a ve všech Kristus.

Poslání

1 Korintským 15:22  jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života.