Introit

Izajáš 42:16  Slepé povedu cestou, již neznají, stezkami, o nichž nic nevědí, je budu vodit. Tmu před nimi změním v světlo, pahorkatiny v rovinu. Toto jsou věci, jež učiním, od toho neupustím.

První čtení

Ozeáš 6:1  "Pojďte, vraťme se k Hospodinu, on nás rozsápal a také zhojí, zranil nás a také obváže. 2  Po dvou dnech nám vrátí život, třetího dne nám dá povstat a my před ním budeme žít. 3  Poznávejme Hospodina, usilujme ho poznat. Jako jitřenka, tak jistě on vyjde. Přijde k nám jako přívaly dešťů a jako jarní déšť, jenž svlažuje zemi."

Druhé čtení

Mk 16,1-8

Kázání

Ty ženy začínají tam, kde se poslední den před sobotou přestalo. Mrtvé tělo ukřižovaného Ježíše tehdy uložili do hrobky. A ony teď jdou dokončit Ježíšův pohřeb. Vydaly s k hrobu - a mají jedinou starost - Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?

Uvažovaly o smrti, o hrobu, měly strach, že se do hrobky nedostanou.

Je to smutný rozhovor. Možná se bály myslet na to nejtěžší. Veškerá naděje a BK, které J přinášel, byla najednou pryč. Všechno to, nač se bály pomyslet, se zhroutilo. Další z mnoha zhroucených očekávání, ukázalo se, že šlo jen o pohádku. Smutnou pohádku.

Zbývá jediná starost, jak odvalit kámen, aby se dostaly do hrobky.

Přišlo vystřízlivění. Vystřízlivění, kterého se člověk bojí – že přijde nudná všednost, všepronikající nuda nebo nicota, kterou nejde zahladit žádnou lidskou činností. Nuda, nicota skrytá za dobrou i špatnou prací. Pocit, že nic nemá stejně cenu, jsme jenom prach a v prach se obrátíme a prchavé okamžiky štěstí a smysluplnosti jsou právě příliš prchavé. Žádnou lidskou činností ta energie nejde vrátit. Možná toto je samo od sebe dobré poznání: radost přichází jako dar. Hluboký pocit radosti a vděčnosti, který doprovázel Ježíše, kudy chodil – se vytratil. Všední realita s malými – zato však mnohými starostmi, ji zcela zahladila. A lidi opět nemají, za kým by šli. Ke komu by se utíkali, když si uvědomí hloubku své samoty. Dokonce i Bůh se najednou zdá být tak vzdálený. To je prázdno bílé soboty.

Alespoň tedy myslet na zabezpečení hrobky. Nadšení bylo opojné, ale je to pryč. Tvrdá a syrová realita tohoto krutého světa, kde Bůh je jenom výplodem zoufalé mysli zase nabyla vrchu. J se stal vzdáleným, jen hrob je tvrdou realitou. To je to, na co si lze sáhnout.

Z toho příběhu mám pocit, že ty ženy byly tak zahloubány, tak zavrtány samy v sobě, že vůbec zpočátku neviděly, že se cosi změnilo. Jakoby zakoply o dovalený kámen. Najednou vzhlédly a viděly, že kámen tam vlastně není. Překvapilo je něco, co by nečekaly. Něco, co se rozhodně nevešlo do způsobu jejich uvažování.

Říká se, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Myslím, že to platí v různých rovinách. Za bolševismu byla naší realitou závist, malost, hamounění, vychytralá skepse. Neexistovala zkušenost nebo vědomí toho, že se lze systému nějak vědomě bránit. Po revoluci se najednou velmi pomalu učí lidi brát život do svých rukou. Dnes je například běžné, že vím, že si mohu jít stěžovat na úřad, když se mi děje nespravedlnost. Že si můžu stěžovat na výše postaveného člověka. Že zkrátka můžu něco dělat. Matně si pamatuji, že za bolševika nebyl jakýkoli odpor vůči státním úředníkům možný. Lidi nebyli zvyklí dožadovat se svého práva. A tak se stahovali a utíkali do soukromí.

Většina lidí je podle mne velmi konzervativních. Zvyknou si na určitý zaběhaný systém a ten nejsou ochotni měnit. Je to pochopitelné. Zvyk umožňuje vypnout. Dělat něco mechanicky je lákavé. Je to jako droga. V praktickém životě to snad pomáhá. Velice dobře se to dá pozorovat na našem psovi. Běhá stále dokola ve vymezených kruzích. Když přijdeme a on nás vítá, musí vykonat spousty „práce“. Běžet ke kůlně, zaštěkat na fiktivní myš, běžet na předzahrádku, zaštěkat na fiktivního cyklistu. Až vykoná všechny tyto úkony má pocit dobře vykonané práce a teprve potom se běží přivítat. Je mi jasné, že kdybych mu dal na cestu nějakou překážku, něco by se v realitě změnilo, velmi by mu to znepříjemnilo život.

V duchovní rovině je toto „spaní na vavřínech“ však sebevražda. Jsem od přirozenosti skeptik. Křesťanství přijímám velmi bolestně, protože není skeptické. Dovedu se vžít do těch žen jdoucích ke hrobu, jak jdou s těmi svěšenými hlavami a až zakopnutí o ten odvalený kámen je přiměje zvednout hlavu. Člověk je velmi konzervativní a není připraven na to, že by věci mohli nebo měli být jinak. Jestliže nějakou věc udělám desetkrát, nepočítám s tím, že by po jedenácté mohla být jinak. Ale celé Ježíšovo poselství je právě o tom. Nepočítejte s tím, že to bude po stopadesáté první stejné, jako po stopadesáté. Proto J často vyzýval k bdělosti. Bdělost proti zvyku. Schopnost vidět svět skrze víru – tozn. proti touze zanechat všechno při starém.

Odvalený kámen.

Mládenec v bílém rouchu.

Cosi rozbilo ten zvyk, cosi narušilo přirozený běh, přirozený sled událostí. Překážka, na kterou ženy myslely a kvůli které neviděly jiné věci, je najednou pryč.

Kdosi jedná a ženy to pro smutek a starosti nevidí.

Zděsily se.

A on jim řekl: neděste se. Ježíš, který byl ukřižován, byl vzkříšen, není zde. To, co se zdálo být dokonalé, vítězství jeho protivníků nebylo vítězství. Ten, o němž Ježíš celým životem svědčil, se k němu přiznal. Vyrval ho ze spárů smrti. Dal mu povstat, když ho utloukla a zadupala lidská nenávist, nespravedlnost, pýcha a posměch.

Bůh odpověděl na J otázku: proč jsi mne opustil? Neodvrátil od něj svou tvář, od tohoto poníženého, zbitého beránka. Nedal za pravdu těm, kdo ho křižovali. Postavil se celou svou mocí za něj. Vzal ho k sobě.

A ženy, které toto směly slyšet, neměly čas na přemýšlení, neměly snad ani čas na to, aby se jim to mohlo rozložit v hlavě. Ihned dostaly úkol. Byl to úkol jaký často slyšíme v bibli: vyřiďte tuto radostnou novinu ostatním. Řekněte to Petrovi, řekněte to těm, kteří Ježíše opustili. Těm, kteří podlehli smutku a strachu, ustrašenosti, rezignaci. Těm, jež pozřel zvyk, těm, kdo se oddali moci nicoty. Hospodin se přece slitoval nejenom nad Ježíšem, ale i nad těmi, kdo Ježíše zapřeli, kteří selhali, neobstáli.

Běžte do galileje, vždyť tam ten úžasný Boží příběh začal, říká ten mladík.

Evangelium končí podivně, s otevřeným koncem. Marek je nechal nedokončené. To, co následuje v Bibli dále – od 9 do 20 verše je pozdější přípis. Ženy nikomu nic neřekly, bály se, úkol nesplnily.

Jenže toto evangelium o vzkříšeném neslyšely jenom ty ženy, ale slyšel je každý, kdo je četl nebo poslouchal toto evangelium až sem. Jsme vtaženi tím nedokončeným koncem do tohoto příběhu. Patříme k těm ženám. Nemusíme už zůstat na cestě ke hrobu, ale můžeme vyjít do Galileje, tam kde to všechno začalo. Na začátek Mk evangelia a číst jej novým pohledem. Boží království vstupuje do běžného života nejen v té Galileji skutečné, ale skrze evangelium i v našem životě teď a tady. Ježíš povolává každého z nás na novou cestu. Jde před námi.

Nejsme už my závislí na našem vlastním úsudku, ale ve víře najednou můžeme zahlédnout BK už tady na zemi. Můžeme jej následovat.

Významný český teolog Jan Milíč Lochman dodává, že následkem ukřižování nebylo nějaké křepčení apoštolů, žádné blouznivé vytržení, ale právě následování, nastoupená cesta svědectví a služby malého křesťanského stádce vedoucí přes všechny hranice tehdejšího světa. Velikonoční událost s Ježíšem pochopili učedníci jako důkaz a zaslíbení, že síla osudu, moc smrti, byla prolomena. Apoštol Pavel vyznává: Co je staré pominulo - hle, je tu nové (2K, 5, 17). A po tomto vyznání následuje odpověď činem. Ten, kdo prožil velikonoční událost, nemůže prostě nechat být svět jen tak.

Přeji nám všem, abychom v tomto světle zmrtvýchvstání měli otevřené oči a viděli svět takto otevřený a v naději. Mocnosti a síly i smrt mají sice ještě svou sílu, ale ne konečné platné slovo. Od této chvíle se můžeme chovat jako blázni pro tento svět, ale jako moudří v Božích očích. Můžeme si být jistí vítězstvím, pokud následujeme našeho Pána JK. A tak připomenu dnešní úvodní slovo z proroka Iz: 42:16  Slepé cestou, již neznají, stezkami, o nichž nic nevědí, je budu vodit. Tmu před nimi změním v světlo, pahorkatiny v rovinu.

Amen.

Poslání

1 Korintským 15:1  Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, 2  a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval - vždyť jste přece neuvěřili nadarmo. 3 Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem 4 a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, 5 ukázal se Petrovi, potom Dvanácti.