První čtení

Lk, 4, 16-30

Druhé čtení

1Kr 17, 1-16

Kázání

Eliáš působí v Izraeli a pak odchází do sousední země – do Sidónu. Tento příběh se odehrává v Sareptě. Eliáš byl nejvýznamnější z tzv. předpísemných proroků. Nezanechal žádné výroky, žádné řeči. Narozdíl třeba od Amose, Izaiáše ad.

Činil však mnoho skutků, o kterých si lidé vyprávěli. Podobně jako JK. Také nic nenapsal. Ani Mojžíš nic nenapsal. Není možná náhodou, že tito největší Hospodinovi svědci se setkali na Hoře proměnění.

Jasně v tomto dnešním příběhu vyvstává jedna zvláštnost, jakou se vyznačují Izraelští Bohem poslaní proroci. Nejsou tu od toho, abychom se jich ptali na budoucnost. Ne tak, jak se Faraon ptal svých věštců, co znamenají sny. Proroci Bohem poslaní nečekají, až se jich někdo na něco zeptá. Proroci jdou k lidem, aby jim vyřídili Boží vzkaz. A tak Eliáš přichází k lidem neobjednán, ale i nevítán. Stejně jako JK. Eliáš předpovídá nehodnému králi Achabovi sucho a Achab je z toho patřičně rozhozený. Stejně tak vdova v Sareptě. Když ji prorok žádá o jídlo, není z toho nejprve nadšená.

Zvláštní je, že Eliáš byl zván Tišbejský z přistěhovalců gileádských. Nebyl tedy původně Izraelita. Přišel z míst, kde kdysi uzavřel smlouvu Jákob s Lábanem. Dávnou smlouvu, která odkazuje na všechny smlouvy Izraele s Hospodinem. Achab a jeho lid je nyní Hospodinovi nevěrný. Eliáš tu nevěrnost smlouvě vlastně i původem připomíná. Nebyl Izraelita a přesto se ho Hospodin ujal. Eliáš uváděl do rozpaků všechny Izrelce, kteří byli svému Bohu nevěrní. Achab měl dokonce svým kralováním zobrazovat Boží vůli. Byl to však modlář. Tak jako mnoho dnešních panovníků, kteří pošlapávají lidská práva. Kteří doslova dávají ďáblu svou duši kvůli moci.

A tu stojí jeden Eliáš, z hlediska mocných bezbranný, má v ruce jen slovo. Byl tak „drzý“, že vyhlásil soud nad Izraelem. Achab ho chtěl zabít.

Hospodin poslal odvážného Eliáše do Sarepty. Tam, kde všichni obětovali a věřili Baalovi. Kvůli němuž chtěl Achab a jeho Jezábel, Eliáše zabít. Vypadá to, jako by Hospodin poslal Eliáše do tohoto místa schválně. Do této zdroje modloslužby a nepřátelství.

Sucho, které Eliáš předpověděl v Izraeli, zasáhlo i tuto sidónskou krajinu. Místní bohové nefungují. Lidé očekávali déšť i život od Baala. Ale nepřicházel.

Tady bych si dovolil připodobnění. Není to podobné v duchovním životě? Nečekáme déšť jako obrodu, nečekáme vodu živou často od míst, odkud přijít nemůže? Spolehnutí se na ta místa může také způsobit úplné vyprahnutí.

Eliáš přichází s provokací. Ano, déšť přijde, ale až dá Hospodin...

Ta vdova je v tragické situaci. Nemá nic. Má sama hlad, když je sucho, když už je jasné, že Baal nefunguje.

Eliáš jako zástupce pravého Boha – Hospodina, se s vdovou, ctitelkou Baala baví. Izraelita žádá pohanku o vodu, o jídlo. Není to náhodou. V NZ je několik podobných variant na toto téma. (Např. Syrofeničanka, kananejská žena v Mt, která touží po uzdravení svého nemocného dítěte. J sám odchází do těchto pohanských končin, aby zvěstoval BK. Podobně jako Eliáš)

Eliáš i J vystupují z Izraele k pohanům. Mohou nám být vlastně příkladem v misii. Nechytají lidi za límec a neříkají jim, kde to je nejlepší. Ale – všímají si těch – kteří jsou v nouzi. Eliáš i J sestupují k lidem do jejich nouze. A tak už tito lidé nejsou sami.

Žena prochází velkou zkouškou. Sama nemá co jíst. A Eliáš říká: připrav nejdřív pro mě a pak pro syna a sebe. Přeneseně bychom mohli říci, že láska je tam, kde druhému dávám přednost před sebou. Když je mi důležitější to, co se líbí Hospodinu, než mě. Když je pro mne důležitější trápení bližního, než já sám. V té chvíli už stojí vnitřně, skrytě – po boku Pána JK.

A v této chvíli ta vdova, když projde touto zkouškou, přejde vlastně se strany kenaanské na stranu Izraelskou. Příběh tu vyjadřuje překročení té vdovy k Eliášovi a k Hospodinu. Její způsob víry vedl ke smrti, nyní vede k životu. Učinila vlastně Eliášovi oběť. Šla na smrt. Dala mu vše. Jako když Abraham byl ochoten dát Bohu syna. Tady se odevzdává ta vdova i se svým dítětem.

Řekla: "Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeno, mám ve džbánu jen hrst mouky a v láhvi trochu oleje. Hle, sbírám trochu dříví. Pak to půjdu připravit pro sebe a svého syna. Najíme se a zemřeme." Bylo to vyznání a vlastně i odevzdání. Dokonce vyřkla formuli přísahy. Už nekřičela „živ je Baal“, jak se to v jejich kultu mělo, ale vyznala: živ je Hospodin. Přešla tedy na Hospodinovu stranu. Vědomě. Jako vyznáváme a stvrzujeme víru při křtu nebo konfirmaci.

Příběh nám umožňuje pochopit ještě hlubší věc. Hospodin i JK může být živ i ve chvíli, když se všude kolem nás zdá být mrtvo. Ve chvíli, kdy se setkáme s láskou nebo obětí z lásky, jakoby v té chvíli začala prýštit láska nekonečná.

Eliáš žádá o malý chléb.

Další motiv, který se v NZ často opakuje: z něčeho je bráno a ono toho neubývá... Vzpomeňme na Káni Galilejskou. I zde ten motiv s chlebem naznačuje, že rozdělit se – vede k životu. Nedávno jsme hovořili o štěstí. Biblické příběhy jsou jednoznačné. Rozděluj se, dávej a povede to k životu, povede to k dobrému. V hlubším smyslu to znamená: lásky přibývá, čím víc ji rozdáváme. Vždy když k tomu dochází, vzniká, tvoří se nová skutečnost. A opět: ať vědomky nebo nevědomky se podílíme na růstu BK. A tato láska, jakoby začala procházet rukama vdovy. Vdova se stává užitečnou, jejíma rukama prochází život.

Sám J uvádí tuto ženu (vedle Námana Syrského) jako příklad veliké víry. Proč? Ta vdova totiž rozpoznala, že to, v čem byla dřív, vede ke smrti. (Náman to rozpoznal) Většina lidí to nedovede rozpoznat. Proto se trápí: hladem, zoufalstvím, pocity méněcennosti etc. Ta žena věděla, že konec je blízko. Přijala vědomí své konečnosti. Dostala možná také proto sílu k rozhodnutí, k překročení, doslova k pesachu – od Baala k Hospodinu. Od zoufalství k životu. Ta žena říká: ještě se najíme a zemřeme. Nelze si nevzpomenout na apoštola Pavla, když připomíná, že starý člověk musí zemřít, aby se mohl narodit nový. Nebo zrno, když padne do země musí zemřít (Jan).

Ta žena se dokázala odřeknout od zlého. Objevila život, byla zachráněna. Tato cizinka přešla do tábora živých. A tak je tu tábor živých a tábor těch, kteří podléhají smrti.

Farizeové to nechtěli pochopit. Nechtěli slyšet, že tato pohanka by mohla být příkladem víry. I dnes jsme často zvyklí rozdělovat podle povrchního dělení na vyznavače toho nebo onoho směru. Umožňuje nám to postavit se do role posuzujícího.

Člověku dělá dobře, když může na druhé hledět s patra. Zákoníci a farizeové, kteří byli pohoršeni tímto příkladem, jsou možná součástí nás samých v každé chvíli, když chceme druhé posuzovat a vyvyšovat se nad ně. Myslet si, že oběť a láska pochází z nás.

Naštěstí na zákonícich a farizejích nezáleží. Záleží jedině na tom, jak přichází Boží láska k nám a jestli ji přijmeme a nebudeme jí bránit.

Děkujeme ti Pane za příklad odvahy vdovy ze Sarepty, prosíme tě, dej, abychom uměli naslouchat. Nauč nás poslouchat tvoje Slovo. Dej, abychom uměli uslyšet nové věci a nestáli jen na svém. Nauč nás také, jak naslouchat jeden druhému. Amen.

Poslání

1 Korintským 10:14  A proto, moji milovaní, utíkejte před modlářstvím.

15  Mluvím k vám jako k rozumným lidem; posuďte sami, co říkám:

16  Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově?

17  Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu.