Introit

Psalm 119:176 Bloudím jako zatoulané jehně, hledej svého služebníka, vždyť jsem na tvá přikázání nezapomněl! Žalmy 23:1  Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. 2 Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod, 3  naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno. 4  I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují. 5 Prostíráš mi stůl před zraky protivníků, hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš. 6 Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití. Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů.

První čtení

Ezekiel 34:1-10

Druhé čtení

Lk 15, 4-10

Kázání

Přemýšlíme-li obecně, co je společné těmto dvěma podobenstvím, napadnou nás možná různé věci. Hovoří se zde o ztrátě, nalezení, radosti z nalezení. Jak důležité jsou tyto obrazy: jedno z prvních zpodobení JK je - mladý jinoch nesoucí ovci na ramenou.

O tom, že vlastně je normální a přirozené, když člověk najde, co se ztratilo. Ale v duchovní rovině tuto radost není ochoten sdílet. Není ji ochoten dopřát nejen druhým lidem, ale ani Bohu. Ježíš ukazuje, že když se Bůh raduje, ne vždy to musí znamenat, že se raduje spolu s ním i člověk. A tak jsou tato podobenství (které vyvrcholí Marnotratným synem) výpovědí o naší skryté touze dělat se lepšími a upřít druhým radost. Nastavují nám zrcadlo.

Člověk si může myslet - zvláště věřící člověk po určité době - že došel nějaké duchovní moudrosti nebo duchovní zralosti. J tady ukazuje, že to je klam a léčka. Nastavuje zrcadlo zkušeným věřícím - farizeům a zákoníkům - kteří nejvíce ovládali Bibli, byli v Bibli kovaní, silní ve víře, jak zpívá Karásek.

Podíváme-li se na ta podobenství povrchně, člověk si řekne - to jsou přece příběhy z normálního života (odmyslíme-li si ovce), každý z nás má přece radost, když se mu něco ztratí. To je radost naprosto přirozená.

Ano, Boží radost není divná, není nepřirozená. Boží jednání se nám jeví divné a nesrozumitelné možná proto, že my sami jsme divní a nesrozumitelní.

Mohu se s těmi postavami ztotožnit?

J začíná: kdo z vás by nenechal těch 99 ovcí na pustém místě a nepustí za tou, kterou ztratil? Kdo z vás, by nenechal čeho máme hodně????

Já s tím mám ale problém hned na začátku. Zrácím nebo SE mi ztrácí?

Řekne někdo z vás: ztratil jsem boty? Ztratil jsem knihu? Mohli bychom si udělat průzkum, kdo ztrácí a komu se ztrácí. Možná teď vypadám jako blázen, ale v tomto podobenství hraje roli i to, jak Ježíš popisuje ztrátu. Můžeme ztrátu totiž vnímat a popisovat:

a/ ztratil jsem

b/ ztratila se mi.

Já myslím, že vždycky říkám: ztratila se mi kniha. Ztratila se mi tužka. Ztratila se mi manželka. Ztratil se (mi) pes. Rozbil se mi hrníček.

Jenže člověk může říci také: ztratil jsem knihu. Ztratil se jsem tužku. Ztratil se jsem manželku. Ztratil jsem psa. Rozbil jsem hrníček.

Stanou-li se mi nepříjemné věci, dělají to však zásadně ony. Já s tím nemám nic společného. Předevčírem jsem se probudil smíchem, ale kupodivu se mi všechny tekuté věci vylévaly. Káva, polívka, ohřátý tuk z kuřete...

No ... - - a když si představíte zatoulané zvíře, třeba našeho Putina - je nasnadě, že se zaběhne ten mizernej pes...

Jenže tady v tom podobenství se zřetelně říká, že ten pastevec ztratí ovci. Přitom je jasné, že si to ta ovce zavařila sama. Zapomněla se někde. Nebo byla zvědavá tam, kde neměla být. Kdo z nás je takový majitel psa, že si řekne: ztratil jsem psa?

Můžu říct, že já psa nikdy neztratím. Můj pes dělá všechno sám...

A tak musím říct, že se vlastně nedovedu s tím podobenstvím ztotožnit, mně se totiž věci dějí samy od sebe.

Ten "typický" pastýř u Lk je totiž velmi zodpovědný, čestný, ovce je pro něj věcí cti, je to gentleman. Je jedno, že se o to přičinila ovce, on ji měl na starost.

Řeknu si: ať je to tedy tento velmi zodpovědný pastýř, který já nejsem, anebo člověk jako já, kterému se věci dějí samy od sebe, oba zareagujeme stejně. Vydáme se hledat to zvíře. Je pravda, že i tady já selhávám. Ztratím-li večer napsané kázání, tyto bílé složky se mi ztratí, po deseti minutách vyčerpávající honičky mezi roztroušenými věcmi po pracovně, končím v psychickém vyčerpání a volám na Janu, aby mi to šla pomoci najít. Nestačím na to. Když po delší době hledanou věc nenajdu a Jana není na blízku, vzdávám to. Bohužel i tady selhávám. Jedna kamarádka mi říkala, že to má podobně a když do určité chvíle danou věc nenajde, odchází si ji koupit.

Zodpovědný pastýř pravděpodobně zbylých 99 ovcí zabezpečil a vydal se na nebezpečnou cestu hledat tu jedinou. A když tu ovci najde, položí si ji s radostí na ramena, a odnese ji domů. Když se můj pes pustí za srnou v lese, nepamatuji se, že bych nejenom po něm utíkal, nepamatuji se dokonce, že bych ho vítal s radostí, když pes sám přiběhl.

Ani tady se s pastýřem nedokážu ztotožnit. Za psem se nevydám. Psovi nanejvýš vynadám, že se zatoulal. A to i přesto, že ho mám rád. A to i přes to, že doma nemám zabezpečených dalších 99 psů.

Pastýř s radostí vezme ovci na svá vlastní ramena....Ovce se neumí vrátit sama, ztracená ovce zpanikaří a není schopna dalšího pohybu. Akce nekončí salvou nadávek, nekončí tím, že ji našel. Pastýř ji musí nést, na vlastních ramenou. Ovce je sama bezmocná.

Ten pastýř z podobenství není běžný člověk.

A pastýř zavolá přátele a sousedy a radují se spolu. Ani tady si neumím představit, že by se to takto událo. Místo, aby remcal, že musel jít hledat nějakou ovci, mohl mezi tím udělat spoustu dobré a užitečné práce přece, řeknu si já. Ale on je tak lehkovážný, že nejenom se nevrátí k důležitým věcem, ale ještě pořádá banket a chce se bezstarostně radovat. A kamarádi se radují. Radují se dokonce spolu s ním nad tou ovcí? Neumím si to představit. Spíš vidím akcičku, párty, veselou společnost. Ale že by důvodem radosti všech měla být nalezená ovce (nalezený Putin)? A ještě k tomu nějaká pitomá ovce, která se sama ztratila?

Jakoby se mi J vysmíval. Na začátku řekne typickou větu: Kdo z vás by to udělal jinak?

A při bližším pohledu vidím, že já bych se vlastně takhle nikdy nechoval...

Ale určitě bych horlivě, abych se neztrapnil - přikyvoval - ano, určitě bych se takhle zachoval, je to přece správné...

Říkám si: s podobenstvím o ztracené minci snad dopadnu líp. Ano, s penězi to bude jasnější. Asi bych dělal všechno jako ta žena. Svítil bych, no s tím vymetením domu - to bych měl asi strach, že tu minci vymetu taky, tak bych ty všechny věcičky přeskládával a přeskupoval a nevěřím moc tomu, že bych tu minci našel. Alespoň do nějaké doby, která by mi připadala rozumná.

No, nevím. Řekl bych, že dnešní doba nahrává spíš užitečnosti, funkčnosti. Musíme počítat nejenom cenu věcí, ale také cenu času, který do těch věcí investujeme. Vyplatí se mi to, když budu hledat o deset minut déle? Není pak už dražší ten čas, který strávím hledáním?

Největším expertem na cenu času a investice - propočítání času a energie vynaložené je, víte kdo?

Ani makléř, ani , ani... ani někteří podnikatelé zde přítomní...

Ale gepard. Gepard se rozeběhne po kořisti - gazelce - ale gepard má velmi omezené zdroje energie a tak přesně pozná vnitřním zrakem, do kdy je hon na gazelu ještě přínosný. Gepard je schopen v určité chvíli poznat, kdy by to už pro něj nebylo výhodné a upustí od honu - i v případě, že už uběhl určitou vzdálenost. Pozná, že i kdyby kořist chytil, vydaná energie by už byla příliš ;a vlastně potrava takto získaná by byla stejně úbytkem. Je to úžasný instinkt.

A já hledaje minci po pokoji, začnu se po nějaké době považovat za geparda. Ať už je původ té představy kdekoli, každopádně výsledek je zřejmý. Ani nenajdu minci, ani se neraduji s přítelkyněmi. I kdybych ji našel, přítelkyně bych nevolal.

Takže moje pouť po podobenstvích dopadla fiaskem. Nejsem vlastně schopen naplnit ten počáteční předpoklad. Kdo by tak jednal? Já člověk, ne...

Nejedná tak vlastně Bůh? Neučí tak vlastně Bůh, jak má člověk jednat? Že se má radovat, když Bůh nalezne? A člověk to nedělá. Nejednal vlastně tak ve skutečnosti Bůh v osobě Ježíše?

Normální přece je radovat se, když je někdo nalezen.

Možná nám dojde, že vlastně my nejsme v roli ani toho pastýře, ani v roli té ženy.

Přichází velikonoce a my si můžeme uvědomit, že On přišel, aby se vydal, protože se vydal pro tu ztracenou ovci, která se sama neumí vrátit. A našel, co my považujeme za už ztracené.

My bychom v ideálním případě měli být ti, kdo se radují s pastýřem, kdo se radují s ženou, která nalezla zlatou minci. Chtěl bych doufat, že nejsme jako ti zákoníci, kvůli nimž J ta podobenství řekl. Kteří nevěří, že by se hříšník mohl napravit. Že by se člověk, o němž víme, že selhal, selhává, že by se mohl napravit. Že by mu někdo pomohl. Že by ho někdo našel.

Společným tématem všech těchto podobenství je radost. J hledá a nachází a jeho souvěrci místo toho, aby se s ním radovali, jako sousedé z podobenství, tak se na něj zlobí.

A tak mi tato podobenství pomáhají uvědomit si, že nemusím být jako ten zákoník nebo „věřící spravedlivý", který ví lépe, než Bůh, kdo má šanci na záchranu a kdo ne. Kdo je zdravý a kdo nemocný. Mohu se učit radovat z věcí, o kterých jsem nevěděl, že se z nich mohu radovat.

A mohu si uvědomit a děkovat za to, že Hospodin je pastýř jako žádný člověk a že pro mnohé obětoval život.

Prosíme za to,

abychom se uměli radovat z věcí, ze kterých se radovat neumíme nebo bojíme

aby roztála naše okoralá srdce, abychom se učili trpělivosti

prosíme, aby k tobě přicházelo mnoho hříšníků a divných existencí,

abychom jim nebránili, ale z každého měli radost

aby křesťanství nebylo jenom pro privilegované

Děkujeme ti Pane, že jsi k nám sestoupil, abys zachránil

abys spasil to,

aby se andělé a celé nebe mohlo radovat.

Amen

Poslání

J 10, 27 Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou ²⁸ a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve.

1 Peter 2:25 'Jeho rány vás uzdravily.' Vždyť jste 'bloudili jako ovce', ale nyní jste byli obráceni k pastýři a strážci svých duší.