Introit

Psalm 113:7 Nuzného pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka ⁸ a pak ho posadí vedle knížat, vedle knížat svého lidu.

První čtení

Gn 25, 21-34

Druhé čtení

Lk 14, 15-24

Kázání

Když se zamyslím nad tímto podobenstvím, tak první co mne napadne, že je jaksi bezvýchodné. Člověk nechce na hostinu, Pán se rozzlobí a nutí přivést ty, kteří nikam nechtějí. Představuji si taky tragické nepochopení tohoto podobenství: křižáky, jak nutí neobrácené muslimy, aby přijali křesťanství – ve jménu tohoto podobenství, tohoto příkazu. (Dočetl jsem se, že se opravdu se takto zneužívalo tohoto podobenství).

Anebo humorněji: představuji si, jak vběhnou faráři a senioři a biskupové a popové na fotbalový stadion a nutí všechny hráče a fanoušky a sponzory, aby zanechali té bezduché honičky a šli na hostinu s Pánem Bohem.

Možná takto opravdu křesťanští misionáři chodili mezi nevěřící a zvali je – ne k hostině, ale k členství v církvi. Možná i trošku vyhrožovali.

Ale: J nezve k členství v nějaké organizaci, ale zve k obnovení vztahu s Hospodinem.

Tomu dnešnímu čtení předcházela pasáž o uzdravení v sobotu. J uzdravil člověka stiženého vodnatelností, když byl pozván na hostinu k jednomu z předních farizeů. Tomu přednímu farizeji – hostiteli - poradil: Lukáš 14:12  "Dáváš-li oběd nebo večeři, nezvi své přátele ani své bratry ani příbuzné ani bohaté sousedy, poněvadž oni by tě také pozvali a tak by se ti dostalo odplaty. 13  Ale dáváš-li hostinu, pozvi chudé, zmrzačené, chromé a slepé. 14  Blaze tobě, neboť nemají, čím ti odplatit; ale bude ti odplaceno při vzkříšení spravedlivých."

Jakoby jinými slovy řekl: jednej stejně pošetile a nevýhodně, jako jedná Hospodin. Ten také zve všechny, kteří z běžného pohledu nejsou hodni pozvání.

Chudé – ty, kteří si to nemají čím zaplatit. Kteří nemají co nabídnout.

Zmrzačené – kteří si zpackali život (a packají ho i druhým). Kteří mají všelijak pochroumanou minulost nebo budoucnost nebo reputaci.

Chromé – kteří by sami do BK nedošli.

Slepé – kteří k BK přišli jak slepí k houslím.

Čili – není to jen sorta těch opravdu fyzicky zmrzačených, nedokonalých – ale vlastně nás všech. Před Hospodinem jsme v této pozici všichni.

Jjednomu hostu se to Ježíšovo povídání moc líbilo a řekl: "Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím."

Jenomže takhle to je příliš jednoduché. J k tomu řekne podobenství, které zas tak veselé a pozitivní není. Ví ten host vůbec, co říká? Dobře, blaze tomu, ale kdo bude ten blahoslavený? Ten Makarios? Kdo vlastně touží být blahoslavený? Kdo je vlastně ten první a poslední pozvaný?

Církev si vždy myslela, že my jsme ti poslední, ti, kteří jsou v Božích očích na tom nejlépe. Ale je opravdu jisté, že ti, kteří chodí každou neděli do kostela – křesťané - jsou ti pozvaní v tom posledním plánu? Církev se tak po staletí nabubřele chovala a dávala to také židům náležitě poznat. Vy jste království odmítli, tak jsme na řadě my!

Vezměme to ale do důsledku: kdybychom si chtěli nabubřele myslet, že jsme my měli být ti poslední (ti lepší) – kteří k hostině přijdou jako slepí k houslím, znamenalo by to pak, že se s námi na začátku vůbec nepočítalo. Že jsme nebyli ti pozvaní. A to není pravda a není to ani moc lichotivé.

To podobenství nemíří proti Židům, ale proti oficiální církvi jako takové – tak jako celý Ježíšův zápas. Jše nepopravili obecně Židé jako etnikum, ale církev – vysocí hodnostáři náboženství, kteří jeho vystoupení chtěli ze zištných důvodů považovat za rouhání.

A tak se musíme tváří v tvář hrůzám vůči židům i jiným, které křesťanství spáchalo za staletí existence, ptát znovu: kdo jsou ti první pozvaní? Nejsou to náhodou věřící obecně? Nejsme to my, kteří každou neděli zbožně rozvažujeme o tom, jak se na to BK těšíme, a modlíme se každý den v modlitbě Páně: Přijď tvé království! – ale, kdyby najednou mělo přijít, co si počneme? Pomysleli jsme na to někdy?

Hospodin je tu líčen jako hostitel, který se bez ohledu na naše zásluhy nebo představy rozhodl udělat hostinu.

A vážení pozvaní hosté odmítají. Věřící, kteří jej uctívají, a kteří vlastně chodí do kostela, protože si o tom BK vyprávějí a vědí o tom, že jsou pozvaní.

I já si dovedu představit tisíc věcí, kvůli kterým bych raději zůstal doma, než šel na hostinu. Raději je tu nebudu vyjmenovávat. Záleží-li to na mně, jsem ztracen.

A tak si tváří v tvář tomuto podobenství kladu otázku..

Kolik je věcí, které mne činí slepým vůči BK? Kolik věcí si sám vyberu jako růžové nebo černé brýle, abych neviděl? Abych se příliš nevydal. Kolik zbytečností denně zaměstnává mou mysl?

Na druhou stranu: tyto vyjmenované věci, které brání lidem, aby přijali pozvání na hostinu přece nejsou zbytečné. Jde o živobytí. Pole je důležité, zvířata jsou důležitá, manželství je správné a důležité. To všechno člověk potřebuje, aby mohl žít na této zemi.

Všechny tyto věci si pořizujeme nebo do nich vstupujeme, abychom přežili, obstáli, abychom si alespoň nějak zajistili budoucnost. Všichni ti lidé, kteří se v tom podobenství vymlouvají, si vlastně zajišťovali budoucnost.

Je nám to nakonec milejší než nějaká hostina. O té hostině totiž mnoho nevíme. Lepší brabec v hrsti než holub na střeše.

V knize přísloví stojí věta: Proverbs 1:20 Moudrost pronikavě volá na ulici, na náměstích vydává svůj hlas. ²¹ Volá na nároží plném hluku, pronáší své výroky u vchodů do městských bran etc... Boží moudrost, Boží duch, NZ-řečeno: BK je všude, stačí je chtít vidět.

A přesto platí, že není, kdo by tuto pravdu hledal (Jeremiah 5:1 "Proběhněte ulicemi Jeruzaléma, prohledejte jeho náměstí, jen se dívejte a přesvědčte se, zda najdete někoho, kdo uplatňuje právo, kdo hledá pravdu, a já Jeruzalému odpustím.)

Neznamená ale také jít na hostinu – radovat se z každé maličkosti? Nejme pozváni k tomu, abychom se neutápěli ve svých starostech? Nepropadli zcela smrti svých zmatených představ, tím, že se vzdám svého původního určení? Původní určení je společenství s Bohem.

Hostitel na začátku podobenství zve na hostinu, informuje o ní předem a pak přímo, až hostina začne, tak nechává poslat pro ty nejlepší hosty – to jsou ti věřící, kteří už předem věděli o hostině. Ale oni se v té chvíli začnou omlouvat.

Ukazuje se, že pozvaní hosté mají představu BK jako o něčem depresivním, nějaké povinnosti, ze které se snaží vykroutit. Něčeho, co je příliš nejisté, vzdálené, nebezpečné normálnímu životu. To je hluboká a pravdivá sonda do duše věřícího člověka. Nejraději bych se nějak pojistil, chytil si brabčáka do hrsti, než holuba na střeše. Nebo orla vysoko na nebesích.

BK se jeví jako příliš vzdálená a nejistá věc.

Jenže: Pán Ježíš nás učí, že to je přesně naopak. BK je přítomno už tady a teď. Ale nejsme dostatečně svobodní, odhodlaní, nemáme dost energie, abychom je viděli. Nebo je nechceme vidět.

Věřící se snaží z hostiny vykroutit, jakoby to byl pohřeb, nebo nějaká nepříjemná povinnost – (jít do války) – a přitom podstatou hostiny je to, že se ti pozvaní mají bavit.

Hostitel je ve velmi trapné situaci. Nachystal pro své lidi báječnou hostinu a oni odmítnou přijít.

BK je v ulicích, křičí všude kolem nás a my děláme, že jsou pro nás důležitější jiné věci. A tak se hostitel velmi rozhněvá – ale proti všemu očekávání se rozhodne– že si hostinu nehodlá překazit. Udělá ji za každou cenu. Za cenu, že ti původně pozvaní nepřijdou. Najde si jiné.

Možná to co chce J říci tímto podobenstvím je: nebojte se! Nenechte se ovládat strachem a malověrností. Hospodin se nakonec rozhodl i bez vás, že hostinu uspořádá. Dostane se na ni každý, kdo chce.

Ale je tam taky veliký vykřičník: nepromarněte království už tady na zemi, tady a teď, vše je nachystáno, vše je připraveno. Když se soustředíte jenom na to hmotné, neokusíte z té hostiny nic.

Na druhou stranu: žádná mříž, žádný hřích nemůže nikomu zabránit vejít na hostinu, na báječný bál. Amen.

Poslání

John 6:27 Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný; ten vám dá Syn člověka, jemuž jeho Otec, Bůh, vtiskl svou pečeť."