Introit

Žalmy 139:1 Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. 2  Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat. 3  Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. 4  Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno. 13 Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal. 14  Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom. 23  Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, 24  hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!

První čtení

Job 22, 1-11

Druhé čtení

Lukáš 13:1 - 9

Kázání

Z letošní volby prezidenta jsem si odnesl dojem, že boj o moc všemi možnými i v různé míře odpornými prostředky se tak nějak začíná akceptovat. Minulá volba, kdy se handrkovalo s komunisty, aby jeden z kandidátů urval místo na hradě, ještě přinesla rozhořčení.

Mám pocit, že rozhořčení vystřídala letos už jen jakási pachuť a zvyk. Ano, už to známe, už jsme zvyklí, v boji o posty se přece mohou využívat jakékoli praktiky.

Naivně jsem předpokládal, že veřejná volba bude spravedlivější, než tajná. Ukázalo se, že vydírání a korupce se právě v tomto způsobu volby projevily ještě důrazněji. A zároveň se ukázalo, jak slabá je demokracie vůči mocichtivým lidem. Samozřejmě – ne blaho občanů, ale touha mít moc, je tím, co určuje běh politiky, dějin.

Těch dobrých příkladů z minulosti moc nemáme, na první republiku si nevzpomínáme, chybí nám identita dobrého chování v politice. Začínám mít pocit, že se ji nenaučíme. Právě protože korupce a zkaženost se stává samozřejmostí. Doufal jsem před lety, že tomu bude naopak.

Zároveň ale také platí výrok, že vládu máme takovou, jakou si zasloužíme. Ten výrok se mi líbí, protože se nesnaží moralizovat, házet vinu na ty nahoře. Všichni se podílíme na tom, jak vypadá správa věcí veřejných. Všichni se tak trochu chováme jako Jobovi přátele. Kolabující nebo neexistující demokracie – za to my nemůžeme – za to můžou zkorumpovaní politici.

Ale: kdo jiný, než my křesťané, kteří se snažíme žít podle těch nejlepších hodnot, ke kterým se lidstvo dobralo, kdo jiný, než my, by se měl snažit něco dělat? Za komunistů lidi utíkali na chaty, zahrádky. Dnes utíkají k penězům, ke koníčkům. Neutíkáme taky?

J ve v tom dnešním oddíle rozebírá právě tuto lidskou vlastnost – utíkat před zodpovědností. J slova až podivuhodně rezonují s tím, co se kolem nás odehrává.

Celé to vyprávění o reakci Ježíše a jeho následné podobenství je vyřčeno v situaci, kdy se společnost řítí kamsi – co není možné zastavit. Ano, možná je to klišé. Stále, už z povahy dějin se stále někam řítíme. Ale někdy se společnost řítí vstříc válce – mnoho lidí na začátku století cítilo a popisovalo, že se Evropa řítí do pekla – válek – např. Hermann Hesse to popisoval ve svých knihách. U nás před druhou válkou Čapek. Pocit, že někam padáme, a že je potřeba o tom alespoň vědět – jako první krok k nápravě – se dostavil mnohokrát. Ne vždy ale pouze vnímavost stačila na záchranu.

Kdo jiný ve společnosti, než křesťané by měl být vnímavý k takovýmto nebezpečným posunům ve společnosti? Kdo jiný by se měl pokusit svým jednáním být v opozici?

Se stejnou otázkou po nespravedlnosti a bezpráví přišli lidé za Ježíšem, aby mu sdělili hroznou novinu: krev nějakých Galilejců smísil Pilát s krví jejich obětí. Všichni vnímají, že se společnost řítí do pekla, když se dějí takové věci. Když politik, římský úředník dělá takové věci. (Jak daleko je dnes působení veřejné korupce a vyhrožování senátorům – popř. jejich lži, aby dali hlas prezidentskému kandidátovi od způsobu vlády, který líčí evangelium?) Kde je ona pomyslná hranice únosnosti? Nebyla už překročena?

Co s tím udělá J? Chtějí vědět tazatelé. Odpovědí vlastně moc není.

1/ Jak může Bůh něco takového dopustit? Jestliže se něco takového děje, tak buď žádný Bůh není, nebo mě nezajímá, když toto dopustí. Má J co říct, co nabídnout, tváří v tvář takovému neštěstí? Odpověď: J nemá co říct. Čili – my křesťané nemáme, co nabídnout této zkorumpované zemi...

2/ Jak to Pilát mohl dopustit? Jak se Pilát mohl dopustit něčeho takového? Teď už to definitivně přehnal. Vezměme hole a jdeme na něj; táhneme na Jeruzalém. Odpověď: má-li J co říct, je to boj.

3/ Distancovat se. Asi si to ti Galilejci něčím zavinili sami. Slušnému člověku se přece nestane, aby jej někdo zavraždil. To je moralistická, protože odsuzující odpověď. Na prvním místě stojí za moralizmem zbabělost, která se snaží v panické hrůze ujistit sama sebe, že mě se to přece stát nemůže. Protože já si to přece nezasloužím, a potom logicky musím přijít na něco, čím si to zasloužili oni. Galilejci se zřejmě pletli do politiky, mohou si za to sami....(Je to také odpověď Jobových přátel).

"Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět?"

3 Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. 4 Nebo si myslíte, že těch osmnáct, na které spadla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? 5 Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete."

Ježíšova odpověď je velmi drsná. Útočí na naši snahu vyvlíct se ze zodpovědnosti.

Místo moralizujících rozborů, kdo si co čím zasloužil, a kdo to měl nebo neměl dopustit, řekne J provokativně: to si zasloužíme všichni. Všichni se na něčem podílíme, a pokud se něco nestane, všichni tak podobně dopadneme.

6  Potom jim pověděl toto podobenství: "Jeden člověk měl na své vinici fíkovník; přišel si pro jeho ovoce, ale nic na něm nenalezl. 7  Řekl vinaři: `Hle, už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a nic nenalézám. Vytni jej! Proč má kazit i tu zem?́ 8  On mu odpověděl: `Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. 9  Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit́."

Fíkovník tu hraje důležitou roli. Roste na vinici, nevíme, jak dlouho. Nějaký člověk, který se možná ani ve stromech nevyzná? Nevíme..., přijde, natěšený, že posbírá úrodu – a ono nic. Možná takhle chodí s košíkem každý rok. A pořád nic.

O vinici se stará zahradník. Tomu zahradníku si člověk stěžuje: hle, tři roky přicházím hledat plody fíkovníku a nenacházím.

Možná ten fíkovník kdysi plodil. To nevíme. Nevíme, jestli ten člověk, který chce sbírat plody, chodí k tomu fíkovníku od vysazení. Jestli je tak neznalý, že neví, že tři roky trvá, než fíkovník začne plodit? Je tak neznalý zákona, že neví, že Bible zakazuje jíst po tři léta ze stromů ovoce (Lv 19, 23-35)? Ne, spíše asi ten fíkovník roste už dlouho.

Jedná se o podobenství, kdo zde hraje jakou roli? Jan přece volal: Lukáš 3:9  Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně."

Myslel tím Hospodina, který bude jednat?

Je jasné, že jde o to, aby strom nesl dobré ovoce. Vinice byla vždy ve SZ obrazem Izraele. Čili církve.

Člověk, který nenašel fíky, ztrácí trpělivost: Vykopej ho, aby ještě nezkazil i tu zem. Strom, který nenese ovoce, může dokonce nakazit i ty ostatní. Nejde o to, že ten fíkovník zabírá místo jiným. Není neutrální nebo neužitečný, ale je vyloženě záporný.

Společnost, kde se může bez zardění veřejně krást, přece svádí k takovému jednání všechny? Postupně se všichni nakazí. Nakonec všichni budou stejní...

Ale zahradník prosí: Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. 9  Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit́. Zahradník chce stromu dodávat potravu a vodu. Aby se měl strom jako v bavlnce.

Snad ten zahradník svého pána udobří. Připomíná Mojžíše, který prosil Hospodina, aby se smiloval nad svým lidem, který si učinil býčka.

Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit́.Konec je tajemný. (Připomíná mnoho prorockých SZ řečí – které takto zní: Snad se Hospodin smiluje.) Snad. Snad přinese fíkovník plody příště. Snad se dá zachránit. Snad člověk ponese své plody...

Jakoby to J mluvil k Pánu Bohu. Dej mi šanci se stromem něco udělat, pokud se to povede, je na tobě, co dál. Pokud se to nepovede, udělej si s ním, co chceš. Ale ty. Nečekej ode mne, že ho budu kácet.

Není tam řečeno, jaký výsledek přineslo piplání, není tam, zda na ně vůbec došlo, zda zahradník dostal ten čas. Jenom to zkusil bez záruky na úspěch.

Dál už to zůstává na nás.

Když se v bibli popisuje fíkovník, který neplodí, tak je to příznakem blížící se krize všeho. Všichni spějeme do katastrofy, a pokud nezačneme radikálně jednat a myslet jinak, tak to tam dospěje.

Tenkrát to spělo k židovské válce. Pocit doby, která do něčeho nezadržitelně padá.

A zahradní dělník – Ježíš - se ještě na poslední chvíli snaží o nějaké jiné řešení. Ale není jasné, zda to jiné řešení dostane vůbec šanci.

Pokud my jsme ten fíkovník, pak víme, že náš pán JK udělal a dělá vše pro to, abychom nesli ty dobré plody. To je dobrá zpráva tohoto příběhu. Navzdory probíhajícímu pádu. Díky Bohu za to, že máme tuto možnost. Že J nám zůstává věrný.

Amen.

Poslání

John 15:16 Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu.