Introit

Psalm 119:36 Ke svým svědectvím nakloň mé srdce, nikoli k zištnosti. ³⁷ Odvracej mé oči, ať nehledí na šalebnost, na své cestě mi zachovej život.

První čtení

Deuteronomium 6:10 - 12

Druhé čtení

Lk 12, 13-24

Kázání

Dnes začíná postní období. Kdybychom se skutečně postili, připomnělo by nám to, že nejen chlebem živ je člověk. Že náš život je utvářen a hněten jinak, než na povrchu vypadá. Kdo se postí, může obdržet zostřený zrak na duchovní život, který, jak věřím, je tím základním, tou ponořenou částí ledovce, tím podvědomím, které sice není vidět, ale určuje to, jestli se dokážeme usmívat, pomoci v pravý čas, rozpoznat to podstatné a podřídit se tomu. Třeba tak, že udělám hodnověrnější rozhodnutí, že budu mít víc energie, zachovat se správně.

J se postil na poušti a vysloužil si zápas s ďáblem. Možná i nám pomůže doba půstu a odříkání si věcí, které jinak běžně užíváme k zápasu, který nám pomůže obrodit naši víru.

Dobu postní můžeme uvést i podobenstvím, které jsme dnes slyšeli.

Kdosi ze zástupu – kdokoli z nás – se J zeptal: Mistře, řekni mému bratru, ať si se mnou rozdělí dědictví. Vypadá to, jako by měl ten člověk zlého bratra a tak prosí J, aby mu pomohl. Prosí ten člověk „správně“? Neříká sám J, že máme Pána prosit o cokoli a že to dostaneme?

V tom je právě problém. J ukazuje v podobenstvích, jakým způsobem máme zaměřovat svá přání. Několik řádků výše říká: Lukáš 12:4  Říkám to vám, svým přátelům: Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale víc už vám udělat nemohou. 5 Ukážu vám, koho se máte bát. Bojte se toho, který má moc vás zabít a ještě uvrhnout do pekla. Ano, pravím vám, toho se bojte!

A jinde J říká: hledejte BK a ostatní vám bude přidáno.

Asi bychom tedy mohli doporučit tomu člověku ze zástupu, aby se spíše ptal J na radu, co má dělat, když mu jeho bratr pravděpodobně vzal část dědictví. Zdá se, že ten člověk žaloval Ježíšovi na svého bratra, než že by prosil za něco smysluplného, za něco, co směřuje k BK. Navíc byl ten člověk přesvědčen, že peníze mu mohou zajistit štěstí a jistotu. Že vyřeší jeho situaci. Můžeme ale předpokládat, že toto nevyřešené dědictví spíš přinese spory a trápení na dlouhá léta. Spory o majetek jsou nejčastějším problémem mezi lidmi. Lidé (věřící nevyjímaje) jsou totiž přesvědčeni, že peníze (jak se říká) jsou až na prvním místě.

J nechce nikomu domlouvat: J nám všem ukazuje a říká, co máme dělat a my tak stejně většinou nečiníme nebo máme pocit, že ani nejsme schopni činit. Je tedy dost pravděpodobné, že by ani J intervence v rodině nepomohla.

Celá prosba toho člověka je tedy podivně sestavena a můžeme se z ní také poučit, za co prosit nemáme. Myslím, že by v našich prosbách měla být nějak obsažena touha po BK. To by mohl být jakýsi lakmusový papírek. Ten člověk netoužil po spřátelení s bratrem (to je taky touha po BK), neprosil za sebe, ať má sílu k třeba sám najít nějaké řešení. Prostě ve své prosbě řekl jinými slovy: J běž a udělej to za mě.

Pane, vždyť jsi nás spasil, tak můžeš udělat i toto za nás. Neupadáme někdy do tohoto podivného pokušení?

Ten člověk z davu nemusí být hned špatný, když se špatně ptá. Naše víra ale může růst, zrát. J je učitelem dobré modlitby. Ukazuje, jak se máme modlit.

J jej odmítne a řekne, že se máme zdržet hladovosti, nenasytnosti. Život člověka nespočívá v nadbytku toho, co má. Podle J tedy pro náš život nestačí, jestli život je nebo není. Ale záleží, v čem spočívá. Důležité tedy je, jaký život vedu, možná důležitější, než – jestli žiji nebo nežiji ve fyzickém smyslu. I zde ta věta souvisí s myšlenkou, že Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale víc už vám udělat nemohou. Fyzické pobývání (přežíváí) není to nejdůležitější. Proto i zde platí provokativní věta: když budeš o svůj život usilovat, přijdeš o něj.

Řekl podobenství: Země jednoho bohatého člověka dobře urodila. Hospodin mu žehnal. Onen člověk byl asi poctivý, nikomu neublížil, nikoho neokradl. A tento člověk rozvažoval, co s tak velikou úrodou udělá. A vymyslel co udělá. Starostlivě shromáždí všechny své plody. Říká si: shromáždím to všechno, všechno své dobro. On tam totiž doslova říká – shromáždím tam své veškeré dobro. (Nevím, proč má ČEP: všechno své obilí i ostatní zásoby). To je naprosto jiný význam. Všechno, v co doufám, co je můj život, všechno své dobro si dám do stodol – by se dalo říct.

A pak si řeknu své duši: dušinko moje, mnoho dobra sis připravila na spoustu let dopředu, dopřej si teď klidu, odpočiň si, spočiň si, povyraž si. Být tak konečně klidný. Že jsem to vyřešil, že mám o sebe postaráno. Konečně budu jednou v klidu.

Věříme ale, že bude(eme) jednou v klidu? Je veškeré dobro ve stodolách zárukou, že budu mít ten klid? Na stáří si přečtu knihy, které jsem teď nashromáždil. Teď to nestíhám, ale jednou se k tomu dostanu.

Možná knihy mohu shromažďovat, jídlo mohu shromažďovat. Ale co s tím skutečným dobrem? Dostanu se k němu, až to všechno nashromáždím? Nerozplyne se někam? Nepřekročím řeku zapomnění a nezjistím náhodou, že už ten skutečný klid, to skutečné dobro dávno nehledám, že jsem zapomněl hledat? Nezjistím najednou, že mi utekl život pod rukama? Že už je pozdě? Že jsem už starý a ten klid a dobro jsem nikdy neměl? Promarním svůj život plány na budoucnost a zatím přítomnost uteče.

Proto možná J v této chvíli připomíná smrt. Smrt nám pomůže podívat se na to svoje pachtění z výšky. A také zde slyšíme Dt.

(Deuteronomy 6:11) 10  Až tě Hospodin, tvůj Bůh, přivede do země, o které přísahal tvým otcům(Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi), že ti ji dá, a dá ti veliká a dobrá města, která jsi nestavěl, domy plné všeho dobrého, které jsi nenaplnil, (vykopané studny, které jsi nevykopal, vinice a olivoví, které jsi nevysadil), a budeš jíst a nasytíš se, ¹² pak si dávej pozor, abys nezapomněl na Hospodina, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.

Boháčovu duši si nevyžádá přímo Bůh, ale oni. Oni přijdou a vyžádají si jeho duši. Zvláštní, duši si nebere Bůh, jako nějaký trest. Bůh tu vstupuje jako ten, kdo varuje.

Z výšky boháčova situace tedy vypadá takto: stejně v noci dneska umře a zítra si tu jeho úrodu rozkradou. Osamělý zoufalec, který si dělá naivní iluze. Tak to vidí Bůh.

Tak je to s tím, kdo shromažďuje sám sobě a není bohatý vůči Bohu. Nemá smysl se starat o svou duši tím, že ji budu sytit jídlem, nebo se starat o tělo tak, že ho budu pěkně oblékat.

Boháč se postaral o svou duši tak, že jí zabezpečil jídlem. Jak zabezpečujeme duši my? Věříme vůbec, že se dá duše zabezpečit jinak než jídlem? Nevěnujeme finančnímu a hmotnému zabezpečení nejvíc času? Jsme k tomu nuceni? Starostí o rodinu nebo státem? Co jsou výmluvy a co nutnost?

Nechci odpovídat na tyto otázky. Období postu je obdobím, kdy bychom se měli zkoumat a odpovídat si na tyto otázky sami. Kdybychom měli volat k Bohu, jak nás to učí žalmista: Žalmy 139:23  Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, 24  hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!

J říká na konci drsná slova: nejsme víc, než havrani. Nemají sýpky ani stodoly a Bůh je živí.

Obdrželi jsme BK od našeho pána, on nám slíbil, že tam si můžeme budovat svůj poklad, a tam potom bude i naše srdce. Možná to vypadá jako bláznovství. Proč si budovat poklad někde v nebi, když mohu toužit po zabezpečení tady na zemi. Mám aspoň jakousi naději, že tady na zemi alespoň něčeho dosáhnu. Že si na to sáhnu. Přesto je toto větší bláznovství. V Ježíšově království platí víc to, co rozdám, než to, co nashromáždím.

A tak je následovník cizincem v tomto světě.

A tak jezme, pijme - protože už všechno máme. Neupínejme se k budoucnosti. Už teď můžeme rozdávat z toho, co máme a tak si budovat poklad v nebi. Už teď se díky Bohu můžeme radovat.

Děkujeme JK, že nás zve do svého království, do svého bláznovství - být cizinci v tomto světě. Ať nám k tomu postní doba dopomáhá.

Amen.

Poslání

1 Timoteovi 6:6  Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství. 7  Nic jsme si totiž na svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést. 8  Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím. 9  Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby, 10  Kořenem všeho toho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení. 11  Ty však se tomu jako Boží člověk vyhýbej! Usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost. 12  Bojuj dobrý boj víry, abys dosáhl věčného života, k němuž jsi byl povolán a k němuž ses přihlásil dobrým vyznáním před mnoha svědky.