Introit

Žalmy 3:2  Hospodine, jak mnoho je těch, kteří mě souží, mnoho je těch, kdo proti mně povstávají! 3  Mnoho je těch, kteří o mně prohlašují: "Ten u Boha spásu nenalezne." 4  Ze všech stran jsi mi však, Hospodine, štítem, tys má sláva, ty mi pozvedáš hlavu. 5  Pozvedám hlas k Hospodinu, a on ze své svaté hory mi už odpovídá. 6  Ulehnu, usnu a probudím se, neboť Hospodin mě podepírá.

První čtení

Lukáš 18:9 - 14  

Druhé čtení

Genesis 3:1 - 7 Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi.

Kázání

Co si představujete pod pojmem „hřích“?

Člověku se vybaví ledasco... Každý nechť si představuje ty své vlastní svébytné hříšky...

Je ale možné mluvit o nějakém základním hříchu – dejme tomu hříchu s velkým „H“? Na půdě Bible? Je možné mluvit dokonce o nějakém společném hříchu – společném všem lidem?

Odpověď na tuto otázku je skrytá už v tomto příběhu o pádu hned na začátku Bible.

Dokonce tento příběh je tak (podvědomě) lákavý, že se objevuje jako jeden z mála v necírkevním prostředí. Lidi zajímá, jestli existoval nějaký skutečný ráj, a jak jsme z něj vypadli. Zrovna tento týden jsem v Respektu narazil na typický příklad. Článek se jmenuje „Vyhnání z ráje?“ (převzat z časopisu „The Economist [ikanemist]“). Vědci se domnívají, že biblická zpráva o ráji má nějaké jádro, jakousi vzpomínku člověka na skutečný ráj když byl ještě.... A teď čím? Zkuste hádat...

Když byl člověk ještě lovcem-sběračem. Lovci sběrači totiž jedli zdravě, vědci dokázali, že jejich jídelníček obsahoval mnoho bílkovin, málo tuků, dostatek vitamínů. Ale hlavně – lovci-sběrači nemuseli moc pracovat. Pro srovnání: dnes existuje po světě pár skupin skutečných lovců-sběračů. Jedna z nich – příslušníci kmene Hadza v Tanzanii „pracují“ přibližně 14hodin týdně.

Prostě ráj. Po vzniku zemědělství však nastoupilo peklo (vyhnání z ráje). Populační exploze, úmorná dřina na polích od nevidim do nevidim. Je dokázáno, že zemědělci dosahovali menšího vzrůstu, těžší práce více opotřebila jejich kostru, více se jim kazili zuby, trpěli nedostatkem bílkovin, vitamínů – a co ještě navíc – přenášely se na ně choroby z domestikovaných zvířat. Z dobytka spalničky, z kachen chřipka, z krys mor. Dokonce je sužovali i červy, protože používali k hnojení vlastní výkaly. Navíc se zrodila nerovnost. Lovci – sběrači se dělili o to, co v okolní přírodě získali. Jejich společnost byla díky tomu rovnostářská. Naopak úspěšný zemědělec si mohl kupovat práci jiných. Nakonec se mohl stát imperátorem. Dokonce už Bedřich Engels ztotožnil nástup zemědělství se ztrátou politické nevinnosti. Při vypočítávání hrůz, které zemědělství přineslo, bychom mohli strávit celé dny. (Mj. přineslo nerovnost mezi muži a ženami).

V Bibli je tedy podle těchto výkladů zaznamenána jakási vzpomínka na ráj. Mít hodně vitamínů, hodně volného času na hraní, na poflakování... Komu by se to nezamlouvalo?

Tyto představy ráje ale mají jednu velkou nevýhodu. Že totiž úplně pominou biblickou hloubku a skutečný dosah biblické zvěsti. Jakoby v člověku byla zakódovaná touha nevidět sebe sama, ale dosazovat své problémy někam jinam, hodně daleko od sebe. Raději vidím třísku v oku druhého člověka, ale trám ve vlastním nevidím. Jestliže příběh o ráji vysvětlím jako příběh o nějaké dávné době, o stavu člověka před dvaceti tisíci lety, zcela jej vytuneluji.

Biblické příběhy nejsou ale v Bibli proto, aby popisovaly vzdálenou minulost. Jsou tam naopak proto, aby ukazovaly současnost. Minulost jsou kulisy, jeviště.

První propastný rozdíl mezi naší touhou vykládat příběhy jako problém někoho jiného je v tom, že příběh o vyhnání z ráje se nezabývá dobou ani místem, ale vztahem. Vztahem Boha a člověka. Příběh se snaží popsat povahu odcizení, či chcete-li hříchu člověka k Bohu.

Co je podstatou tohoto příběhu? Člověk před tím, než se postaví proti Bohu, chce být jako Bůh. Být jako Bůh. To je jednoduše podstata hříchu, o kterém celá Bible vypráví. Aspektů jsou tisíce. Vidět třísku v oku druhého znamená také stavět se do role soudce – čili toho, kdo zná dobré a zlé, čili Boha.

Člověk před svým pádem ví, že ho má Bůh rád. Že proti němu nemá žádné zlé úmysly. Miluje ho, jako milují rodiče své děti – ve zdravé rodině. Pokud Bůh něco člověku zakázal, tak proto, aby ho uchránil smrti. Bůh nechce, aby člověk podléhal smrti.

Najednou se objevil had – zajímavé je, že se tu popisuje jako tvor prohnaný – slovem ~WrL['dosl: lstivý, prolhaný. Řekl ženě: "Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?" Člověk začal (naveden hadem) podezřívat Boha, pokládat jej za soupeře. Člověk si najednou představuje Boha jako toho, kdo je zištný, zaměstnaný svou obranou před svým stvořením. Člověk měl být obrazem Boha, tedy milovat jako Bůh. Místo toho začal Boha podezřívat. Bůh už není ten, kdo chce pro člověka to nejlepší.

Člověk je ten, kdo najednou podezřívá Boha ze svévolnosti, ze zlého úmyslu. Člověk tedy najednou považuje Boha vlastně za Ďábla. A to doslova i přeneseně – had zvítězil – a bohem člověka se tak stává had – ďábel.

Člověk chtěl rozhodovat (místo Boha) o tom co je dobré a zlé. Chtěl být tedy jako Bůh. Odmítnul závislost na stvořiteli a porušil tím původní vztah mezi Bohem a člověkem. Člověk dobrovolně začal uctívat hada místo Boha. Proto se toto pokušení objevuje i v evangeliu o JK. J nepodlehl a tak mohl začít zcela nový začátek.

Člověk tedy začal Boha považovat za soupeře. A najednou se vynořilo svědomí člověka. Dalo mu poznat, že se zcela převrátil vztah mezi člověkem a Bohem. A tak se člověk skrývá. Příběh o vyhnání z ráje není příběhem o lovcích a sběračích, o minulosti člověka, je příběhem o důvěře v Boha jako dobrého a milosrdného otce. Je příběhem, který mluví k nám, nemluví o nás před dvaceti tisíci lety, ale mluví o tom, že se vzdáváme plné důvěry k Bohu.

Ten příběh je ale zapsán proto, aby se na něm zjevila moc Boží záchrany. Člověk totiž není schopen se z této propasti sám dostat. Je nahý, doslova ~MiyrUy[e( yKiî W[Ld>YEDw:e. Vypravěč si dovede s tímto slovem pohrát. Ne nahý ve smyslu fyzickém, ale nahý ve smyslu: prohnaný jako had. (Na tom je vidět jak nesmyslné, když stará církev považovala za podstatu hříchu sexuální spojení) Vzpomínáte, na začátku jsem říkal, že prohnaný se řekne stejně jako nahý. Had je „árům“, člověk je „árům“. Člověk tedy už není podoben Bohu, ale hadu. Ne podle těla, ale podle svého myšlení, podle stavu své duše. Podezírá, věří, že světem hýbe jenom zlo a nenávist. Protože se stal ve své mysli Bohem, protože pustil do světa zlo. Člověk se duchovně proměnil. Příběh svědčí o této proměně člověka která platí přese všechny společnosti a věky.

Nakonec ani s těmi lovci-sběrači to nebylo tak slavné, jak to na začátku vypadalo. V článku čteme dále: antropologové nedávno poopravili názor, podle kterého vynález zemědělství znamenal ztrátu Boží milosti. Našli hada v lovecko-sbě-račském ráji, divoké srdce vznešeného divocha. Možná to přece jenom nebyla desítky tisíc let dlouhá hra na táborníky. . Vezmeme-li kmen !Kung z pouště Kalahari, Inuity z Arktidy nebo Austrálce, zjistíme, že dvě třetiny dnešních lovců-sběračů prakticky neustále vedou kmenové války a téměř 90 % z nich vytáhne do boje alespoň jedenkrát do roka. počty mrtvých jsou však vysoké - zpravidla kolem 25 až 30 % dospělých mužů umírá ranou nepřítele. Úmrtnost způsobená válečnými konflikty na úrovni 0,5 % obyvatelstva za rok, která je pro společnosti lovců-sběračů typická, by v průběhu 20. století znamenala smrt dvou miliard lidí. Antropologové se dříve domnívali, že války jsou patologickým jevem moderní doby. Čím dál víc se však zdá, že jde o přirozený stav. Richard Wrang-ham z Harvardovy univerzity uvádí, že šimpanzi a lidé jsou jedinými savci, jejichž samci se účastní společných a systematických vražedných útoků na příslušníky vlastního druhu. Úmrtnost u obou druhů je podobná. Kain zabíjí ábela.. Člověk má možná ve své přirozenosti pouštět zlo do světa.

Kain stále podléhá pokušení zabíjet Abela. Člověk pustil a pouští do světa zlo. To znamená: namísto BK máme svět válek, násilí a smrti. Člověk si kazí život stále. Štěpán Hájek píše: Nebezpečí zla, u Boha jen skryté, proměňuje člověk ve zlo, které se valí lidským světem.(Příběhy nových počátků, Eman, 1994). Touha ovládat druhého je pro člověka neodolatelná.

Celá Bible ale naproti tomuto depresivnímu poznání svědčí, že se tak děje proti Boží vůli. A také svědčí, že člověk na změnu sám nestačí. Dějiny vyvoleného národa jakýmsi objevováním Boží vykupitelské cesty k člověku. Bible nás učí znovu nalézt důvěru, ať jsme ji ztratili kdysi, ať jsme ji ztratili dnes.

Bible nás informuje, že Bůh o nás stojí. Volá přece už Adama: člověče, kde jsi, ty nešťastníku, pojď ke mně, ať jsi jaký jsi. Já jsem tvůj Bůh a já tě hledám. Zachraňuje Noeho a dává vzniknout novému pokolení. Bůh vyvoluje Arahama, aby se s ním přátelil, aby ho učil důvěře. Dokonce Abraham vychází, je vyčleněn ze světa zla a marnosti, aby v něm byly požehnány všechny národy země. V jeho důvěře k Bohu. Adam ztratil důvěru v Boha, když ho začal podezřívat z nelásky. Abraham přese všechny pády důvěru hledal. Nejenom J, ale už Abraham byl tak protipólem Adama.

Důvěra, odpuštění, milosrdenství, vydanost jsou různé podoby zvláštní moci, k níž se Bůh přiznává. Díky Bohu se k této moci můžeme přiznávat i my.

Hospodine, prosíme o důvěru v tebe,

prosíme, zbavuj nás samotných,

ať v nás roste Kristus.

Prosíme usmrť v nás starého Adama.

Amen.

Poslání

2 Corinthians 11:3 Obávám se však, aby to nebylo tak, jako když had ve své lstivosti oklamal Evu, aby totiž vaše mysl neztratila nevinnost a neodvrátila se od upřímné oddanosti Kristu.