Introit

Psalm 50:14 Přines Bohu oběť díků a plň svoje sliby Nejvyššímu! 15 Až mě potom budeš v den soužení volat, já tě ubráním a ty mě budeš oslavovat." 16 Ale svévolníkovi Bůh praví: "Nač odříkáváš má nařízení, proč si bereš do úst moji smlouvu?

První čtení

Lk 10,25-37

Druhé čtení

Ex 20, 1-2. 7

Exodus 20:1  Bůh vyhlásil všechna tato přikázání:

2  "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.

7  Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.

Kázání

Má toto přikázání ještě dnes pro nás nějaký smysl? Vždyť v pozadí tohoto přikázání je obava z magického zneužívání jména Hospodinova, obava z čarování, zaříkávání…

Dnes se ale přece nečaruje, nezaříkáváme…

Ve starém Izraeli se ale kultilo velmi často. Jen z archeologie víme, kolik různých pofiderních svatyň se jménem JAHVE se vyskytovalo na území Izraele. Kolik býčků neslo toto jméno. Dokonce to vypadá tak, že právě hlas proroků dosvědčoval, že „správně“ v Boha skoro nikdo nevěřil. Kdyby s tím nebyl problém, nemuseli by přece proroci proti kultění a zneužívání Božího jména stále znovu a znovu vystupovat. Ale vystupovali. To tedy znamená, že bylo něco špatně. Že lidi stále sestupovali z cesty. Význam slova „hřích“ je „sestoupení z cesty“. Tedy hřešili. Nešli k Bohu a proroci je volali, aby se vrátili.

Jenže: pokud proroci (a Ježíš nebo Pavel ad.) proti něčemu vystupují, proti něčemu, co lidi stále opakují. Proti nějaké chybě, kterou lidi stále opakují, uvědomil jsem si, že to děláme taky. Tato chyba (tato modloslužba) má třeba dneska jinou podobu, říká se tomu jinak... ale někde to v nás pravděpodobně je.

Nebrat Boží jméno na darmo. Kde by to mohlo dneska být? Představujeme si domorodce, jak se modlí k hliněné soše a zaříkává. Zaříkává. A usmějeme se. Zaříkávat - co to znamená? Zaříkávat znamená, že říkám nějaké speciální slovo, pomocí kterého dosáhnu, po čem toužím… Oddychneme si: to už přeci dnes neděláme…

Člověk řekne nějakou přesnou formuli a božstvo udělá, co se po něm chce. Opravdu to nikdo z nás nedělá? Hranice mezi vírou a modloslužbou je bohužel velmi tenká. Tak tenká, že mnohdy není vidět. Vypadá to ale, že modloslužba je přítomná v myšlení každého člověka.

Jako dítě jsem se každý den trápil mnoha drobnými úkony, které jsem musel udělat, aby se svět nezbořil. Možná si taky vybavujete z vlastního dětství podobné momenty. Když jsem vešel do chodby našeho domu, vzal klíče - které neměly označení - a tak záviselo na náhodě, jestli se trefím do klíčové dírky na poprvé nebo na podruhé. Když první klíč nepasoval, věřil jsem, že mi to přinese štěstí. Když jsem se trefil na poprvé, byl jsem smutný, že se stane něco špatného, že se něco nezdaří. Takových rituálů jsem vykonával nespočet. V jedné knížce o psychologii jsem četl, že v určitém věku je to normální. Dítě není schopno se vyrovnat s velikostí světa a tak ho magizuje. Možná podobně, jako když v určitém věku strká všechno do úst a tak si svět přivlastňuje, tak ho chápe. Uchopuje... V každém věku potřebujeme nějak uchopovat nekonečný svět, který nás obklopuje. Nejsme schopni přijmout jeho nekonečnost, vrtošivost, náhodnost...?? Možná si sami vzpomenete na úkony, které jste museli vykonávat. Pro někoho se z těch každodenních rituálů může stát úplná otročina, rituály mohou člověka zcela paralizovat, pak už mluvíme o psychické poruše, nemoci. Jak jsem dospíval, na rituální každodenní chování jsem zapomněl.

Nedávno jsem si koupil svět motorů a s údivem jsem se začetl do jedné dvojstránky, která byla věnována bulváru. Byl tam dotazník - jaké různé riutály musí vykonat závodníci, či... Byl jsem šokován, když jsem objevil své vlastní vzpomínky a zjistil, že mnoho lidí otročí těmto rituálům dál, v dospělosti.

PŘEČÍST KUS!!!!

Řekl bych, že příklad s každodenními rituály je malinkou špičkou ledovce v moři našeho pohanství. A toto je navíc spíše úsměvná ukázka. Přesto ale cosi vypovídá: ukazuje, že člověk je bytostně náboženský, bytostně toužící magizovat si svět.

Do toho vstupuje Hospodin: Exodus 20:2 "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví (...) 7 Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.

Hospodin se ohlašuje na začátku desatera jako Bůh, který člověka vyvádí z otroctví, ze závislosti. Rozumím tomu také tak, že i ze závislosti na sobě samém. Že člověku pomáhá žít ve světě – ne aby byl jako otrok svých pudů, ale jako svobodný správce tohoto světa, který poslouchá jednoho Pána. Rozumím tomu tak, že Bůh slavnostně vyhlašuje, že člověk může být svobodný, půjde-li cestou desatera. Proto desatero nevyhlašuje nějaký král - David, nebo náboženský vůdce, Mojžíš. Vyhlašuje je sám Bůh.

Poznali jsme tu primitivní rovinu magizace světa, vystupme k rafinovanějšímu opovrhování Božím přikázáním… Které už nám bude (nepříjemně) bližší… Všechny roviny ale spojuje jedno společné: přivlastnit si svět. Udělat si ho pro sebe...

Přísloví 30:8 Vzdal ode mne šálení a lživé slovo, nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mě chlebem podle mé potřeby, 9 tak abych přesycen neselhal a neřekl: "Kdo je Hospodin?" ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno svého Boha.

Nebereme Boží jméno nadarmo, když vlastně svým konáním popíráme našeho Boha?

Ono je totiž v tom originálním textu - jestliže učiníte jméno Hospodina prázdným, jestliže ho učiníte nicotou.

Když Bůh mluví, už jedná. Bůh nikdy nemluví, aniž by nejednal. Protože slovo se stalo tělem. A tak když člověk učiní Boží jméno prázdnotou, vynuluje ho - znamená to vlastně, že jej zapře. Svým chováním. Že svým jednáním vymaže moc tohoto jména.

(Lze člověku jíti za Bohem? Proto sleduj vlastnosti Boží. Jako on, buď i ty milosrdný; on obléká nahé, sílí nemocné, potěšuje truchlící a prokazuje svou lásku i mrtvým. Učiň ty podobně!(Hirsch, Rabínská moudrost, str. 20). To je vlastně jinými slovy posvěcení Božího jména. Opakem je braní božího jména nadarmo.)

Když mohu pomoci a nepomůžu: nuluji Boží jméno. Když pomluvím svého bratra: nuluji Boží jméno. Atd. Vždyť kdo obstojí před Bohem? Pohan, který pomůže nemocnému, nebo věřící, který má plná ústa modliteb? Kdo skutečně bere Boží jméno nadarmo?

Teď si můžeme připomenout to Ježíšovo podobenství. Boží jméno bere nadarmo, v nicotu, ten, kdo chodí pravidelně do kostela a myslí si, že je sparvedlivý před Bohem, před lidmi. Myslí si, že to stačí... Druhému ale nepomůže. Ten člověk už je odsouzen - k bytí bez přátel, bez lidského tepla....

(Ježíš k tomu říká: Matouš 25: `Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.́ 41 Potom řekne těm na levici: `Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! 42 Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, 43 byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.́)

Dnes jsme vystaveni tomuto pokušení:

Jméno Boží, jméno Ježíšovo vyslovujeme, ale to, co za ním stojí, nebereme vážně (Lochman, str. 49). Odvoláváme se na Biblické příběhy, na příběh JK, ale neúčastníme se ho, nevyvozujeme z něj žádné důsledky, nepodílíme se na něm. V nejhorším případě se jeho jménem opevňujeme, činíme si na ně nárok, jako na záruku svých vlastních zájmů. Nedáváme se my Bohu k dispozici, ale jeho jméno stavíme do služby pseudosvatým cílům.

Říkáme si, že přece už nejsme jako křižáci, kteří ve jménu JK dobývali krvavě území pro svou vlastní potřebu. Ale každý z nás se může zamyslet: kolik je v naší víře touhy prosadit vlastní zájmy?

Nezneužíváme Božího jména, když ho uzavíráme jenom do soukromé sféry své libůstky? Vždy, když si vlastně vírou dělám dobře? Vždy, když si vírou omlouvám strach zastat se třeba veřejně pravdy?

Bůh se nesmí stát osobním pomocníkem, nebo talismanem. Když Pána Boha uzavřu do svojí soukromé bohoslužby, pak beru jeho jméno také nadarmo. V té chvíli jsem ho totiž vlastně přestal následovat.

Hospodin je Bůh, který vysvobozuje. A tak nám pomáhá tímto přikázáním uvědomit si naši přirozenou slabost a přirozené sklony a neotročit (malému) bohu svého JÁ.

Kde je tedy evangelium dnešního příběhu?

Člověk se před Hospodinem nemusí skrývat za své náboženství. Nepotřebuje dávat před tvář masku dobroty a zbožnosti. Na lidi to možná chvilku zabírá... Ale můžeme být tak naivní a myslet si, že ten, který zná všechna naše nejtajnější přání, který nás zná do důsledku bude před naší nábožností smekat?

Možná, když se zastavíme, když odhodíme všechny zbožné fráze, které nás napadají, tak možná někde jakoby v dálce zaslechneme hlas velmi tichý. A možná mu ani nebudeme věřit. JSEM S TEBOU. Jsem ten, který chce (hledá) milosrdenství, ne nábožné skutky. Nemusíš se přede mnou skrývat. Pomůžu ti zbavit se všeho toho, co si nalháváš. Pomůžu ti postavit se na vlastní nohy a být Člověkem.

Děkujeme ti Pane, že nám dáváš uvědomění našeho zrádného srdce a

tak nás osvobozuješ k službě Tobě a k následování Tebe a Tvého Syna.

Skrze něj tě prosíme, zachovej nám tuto víru.

Amen.

Poslání

Leviticus 19:12 Nebudete křivě přísahat v mém jménu, sice znesvětíš jméno svého Boha. Já jsem Hospodin.