První čtení

Job 19:25-27

Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. ²⁶ A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, ²⁷ já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mé nitru.

Druhé čtení

Ř 5, 1 - 5

Kázání

Apoštol Pavel se snaží v listu do Říma vysvětlit, v čem spočívá základ víry. V čem spočívá odpuštění, spolehnutí se. A popisuje v páté kapitole, co člověk z tohoto spolehnutí má. Co má z odpuštění. Co má z víry. Mohli bychom říci: co má z důvěry - z věrnosti. Už proroci říkali, že Spravedlivý bude žít pro svou věrnost (Abak, 2, 4) - z toho se dá usoudit, jak vysoce byla ceněna tato věrnost. Život tvůj už nebude umírání, přežívání, ale skutečný život. Co tedy podle Pavla člověk má z této věrnosti, z následování JK?

Možná by otázka, než: co z toho člověk má, měla znít: proč to všechno? Co je na víře tak důležité? Existuje přece tolik různých cest, které se zdají důležitější, nebo i oblastí, které nás mohou pohltit.

Pavlova odpověď zní: Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Doslova - máme mír, máme pokoj - řecky: eirénén. Jméno Irena je (nebo Ireneus) od něj odvozeno.

Je to pokoj, který ale je vykoupen i třeba velkou ztrátou, nebo obětí, čteme přece (zdánlivě protichůdně): Lukáš 12:51  Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení! (ale jinde: Jan 14:27  Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí!).

J sám ve jménu tohoto pokoje - totiž usmíření lidí s Bohem - přináší oběť nejvyšší. Pokládá svůj život za přátele.

J nám přinesl podle apoštola Pavla dar „ospravedlnění z víry“ - to ospravedlnění je pro mne samotného těžko srozumitelné. To slovo se dá ale také přeložit jako: položeni do správného vztahu s Bohem. Když nás tedy J uvedl do správného vztahu s Bohem, přichází pokoj.

Mnohá náboženství učí, že - dosáhne-li člověk vnitřního pokoje, život je najednou mnohem snesitelnější, rozměr prožívání reality se prohloubí. Nebo jinak: cesta k vnitřnímu pokoji je tou velkou cestou různých náboženství. Má-li člověk dosáhnout plnosti života, pak se tato plnost dá také nazvat „pokoj“.

Slovo pokoj, mír je obsaženo nejenom v těch nejvyšších oblastech teologie, ale také v nejběžnějších lidských úkonech - jako je pozdrav. V dřívějších dobách se možná užívalo více „pokoj tobě“ - dnes si tento pokoj přejeme při bohoslužbách. Ale v židovském světě si lidé přeji šalom. Pokoj je totiž nejenom to nejvyšší, ale také vlastně to nejzákladnější, to úplně první, co člověk potřebuje k tomu, aby mohl normálně žít.

Opakem je stav války, stav, kdy Kain zabíjí Ábela, stav, kdy člověk křižuje člověka.

Vnitřní pokoj, pokoj s vlastním svědomím může ovšem také vyžadovat nárok. Udělá-li člověk nějakou nepravost, pak ho svědomí či cesta víry - pudí k tomu, aby bezpráví nějak napravil. Lidé si odpouštějí - třeba také podáním rukou.

Cesta k pokoji může být velmi trnitá.

Apoštol Pavel tedy dochází k tomu, že J nám přinesl správný vztah s Bohem a tudíž nám tak daroval pokoj s Bohem. Pokoj, který byl nastolen skrze JK. Pavel mluví o vnitřním pokoji, který umožňuje všechny ostatní pokoje. Umožňuje, abychom mohli zažívat skutečný pokoj, při jakékoli činnosti, když se nám něco nedaří, ale také když jsme sami se sebou o samotě.

Vnitřní pokoj je ten, který umožňuje dělat věci s radostí - nebo s jakousi zvláštní vnitřní jistotou. Možná by se dal ten pokoj, o kterém mluví apoštol Pavel nazvat vnitřní radostí. Pocitem, že jsme stále doma. Doma = smíření s Bohem.

Tento pokoj zahrnuje člověka samého v sobě i jeho vztahy, jeho život od kolébky po den poslední, vědomí i podvědomí, vnější tvář i skryté třinácté komnaty. A nejen to: pokoj s Bohem zahrnuje i čas a prostor, kam lidské vědomí nedohlédne – pak Bible hovoří o vzkříšení.

Pokud toužíme po tomto pokoji, pak apoštol Pavel sděluje velmi důležitou odpověď. Ano, víra v JK nám přináší cestu k poznání tohoto nejhlubšího pokoje. K tomuto pokoji - stejně jako k životu věčnému se budeme svým rozumem stále jen přibližovat: „Pokoj Boží“ je vždycky „převyšující všeliký rozum lidský“ (Fp 4,7).

Můžeme si ale položit zásadní otázku. Totiž: jestli totiž o tento pokoj vůbec stojíme?

Jestli chceme toto odpuštění přijmout. Přijmutí odpuštění totiž sebou nese nutnost proměny. Chceme od základů nést, spolunést podíl na této proměně? Hluboké přijetí odpuštění není záležitostí na jedenkrát. Znamená to učit se přijímat tento pokoj s Bohem každý den. Učit se přijímat toto odpuštění.

Pokoj s Bohem přináší naději. Apoštol Pavel říká, že v této milosti, v tomto pokoji, který jsme skrze Krista obdrželi, stojíme v naději. Naděje také, jako pokoj - převyšuje lidský rozum. Je to naděje, která se stává směřováním našeho života - pokud je nesen pokojem Božím.

Podivné je to, že Pavel mluví o chlubení. Chlubíme se nadějí. Chlubíme se nadějí, která vyplývá z víry, tedy z pokoje s Bohem. Tohle chlubení není „vytahování se“, pokus dostat druhého do kolen, abych já se cítil lepší. Chlubení je sdělování něčeho, čeho jsem plný, sdílení z přetlaku radosti. Jako když mi chutná dobré jídlo a chci se podělit s druhými.

Chlubení, které popisuje apoštol Pavel, není povinnost. Pavel popisuje radost z nalezení pokladu. Pokoj s Bohem, skutečný pokoj s Bohem vede k předávání této zkušenosti, vede k starosti o druhého, vede ven ze sebe. K vnitřnímu vyrovnání, k vnitřní radosti. Také k vnitřní síle překonávat bolest. Vnitřní pokoj vede k daru trpělivosti.

Vím-li v hloubi duše, že bylo za mne zaplaceno, že mi Bůh daroval pokoj, pak nemusím těkat, nemusím zmateně pobíhat, ale můžu si vychutnávat život. Můžu se zastavit a podívat se na krásu zapadajícího slunce, můžu si zatančit (vybaví se mi scéna tančícího řeka Zorby), můžu věnovat čas sám sobě.

Tato naděje umožní tanec i v časech zlých. Pokoj s Bohem pomáhá překonávat utrpení, z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti pak osvědčenost a z osvědčenosti pak naděje. To všechno by se také dalo nazvat jako osvědčení víry. Jsou to různé zkoušky, různé příklady, kdy se víra může osvědčit jako životní základ.

Celý tento pokoj s Bohem vyrůstá z odpuštění, tedy z daru nového vykročení na další cestu. Dostali jsme další čas k pobývání na světě. Každý den si to můžeme uvědomovat. Nemuselo to tak být. Proč jsme tuto možnost dostali? Abychom prožívali pokoj s Bohem, abychom se tomu učili, abychom na této cestě pomáhali ostatním. Naše „chlubení se“ je odkazem k tomu, který to vše daroval.

Neděle je památka Vzkříšení Krista, tedy vrcholného a definitivního odpuštění bez výjimky. To vše vyrůstá z „pokoje s Bohem“ a zase k němu míří.

Jsme ti, kteří k tomuto pokoji hledají cestu, společně. Z toho také můžeme mít společně radost. Jsme na cestě, můžeme se vzájemně podporovat, nést. Nejsme dokonalí, ale míříme k jednomu cíli.

Poslání

Galatians 2:16 víme však, že člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných zákonem, nýbrž vírou v Krista Ježíše. I my jsme uvěřili v Ježíše Krista, abychom došli spravedlnosti z víry v Krista, a ne ze skutků zákona. Vždyť ze skutků zákona 'nebude nikdo ospravedlněn'.