Introit
Psalm 63: 6 Má duše se sytí nejtučnější stravou, moje rty plesají, má ústa zpívají chválu.
Psalm 119:72 Zákon tvých úst je mi dražší než tisíce hřiven zlata nebo stříbra.
103 Jak lahodnou chuť má, co ty říkáš! Sladší než med je to pro má ústa.
127 Ano, miluji tvá přikázání víc než zlato, víc než zlato ryzí.
162 Veselím se z toho, co jsi řekl, jako ten, kdo našel velkou kořist.

První čtení
L 18 18-27

Píseň
157 nejsi sám svůj
276s před tvou tváří Pane

Druhé čtení
L 18, (18-27) 28-30

Kázání
Bratři a sestry, milí přátelé v Kristu, chtěl jsem původně vybrat oddíl v. 28-30 (nadpis – O chudobě pro Boží království), ale zjistil jsem, že abych se k němu mohl přiblížit, musím číst příběh o bohatém muži už od 18verše. Lukáš nepíše tak, abychom mohli z jeho textu vytrhávat jednotlivá dvoj nebo čtyřverší – ale píše tak, abychom mohli plynule poslouchat celé dlouhé oddíly. A tak se na tato čtyřverší káže velmi obtížně. Přečtete-li si odstavec výš – pak uvidíte příběh v novém světle. A tak to platí v celém textu. Takže nakonec – skončíte na začátku.
A tak skočím ještě o odstavec výš...
K J přinášeli děti – dokonce Lk připomene že to byla nemluvňátka. A právě takovým nemluvňatům patří království Boží. J to říká natruc učedníkům, kteří se snaží přijít Božímu království na kloub. Nemluvňata o něm vlastně ani nemohou přemýšlet. Nemohou se bránit, jsou zcela závislé na pomoci druhého. Jsou zcela odkázané na lásku druhých lidí. Jinak by zahynula. A tak jsou podobenstvím pro druhé. Bezbrannost a odevzdanost nemluvňat mu je podobenstvím.
A Lk pokračuje v tomto popichování učedníků a dospělých moudrých dál. Přijde k J muž, který je dokonce přední – nějaký soudce nebo dokonce i vládce (kral: i otázalo se ho jedno kníže) (představuji si ho jako toho vládce, který přijde v převleku zjistit něco, co by mu mohlo pomoci – ještě k té své moci přidat nesmrtelnost). Oslovuje J – jako dobrého a J to odmítá. Jediná skutečná moc pochází od Boha – to si má člověk uvědomit, to je také i J vyznání. Ten vladař touží mít podíl na věčném životě. A Lukáš tu geniálně nastavuje protiklad k nemluvňatům.
J mu řekne to základní – část desatera – dokonce jen druhou část – týkající se člověka. Možná z výběru přikázání můžeme soudit, jak moc záleželo Ježíšovi, abychom dodržovali právě tu druhou půlku. Nezmínil první část desatera – o Bohu. Možná proto, že přikázání, která se vztahovala k Bohu, byla snadno zneužitelná: člověku se v náboženském systému daří mimořádně dobře schovat se za přikázání o Bohu a ukazovat navenek, jak je dodržuje. Mnohem lépe se na venek ukazuje dodržování soboty a uctívání jednoho Boha, než třeba nepomlouvání...
A ten člověk říká, že všechno toto dodržoval od svého mládí, to znamená, že na rozdíl od nemluvňat už je dost starý. A tady se ukazuje jasný protiklad. Nemluvňata, která se nemohou snažit a vládce, který se chce snažit. A navíc je i zároveň tak trochu pyšný na své dosažené schopnosti. Určitě si dovede dobře zdůvodnit, že je i spravedlivý. A možná si na tom i zakládá. Podle J ale: nemluvňatům nic neschází, tomuto muži však schází jedno. Nezávislost na sobě samém.
Nemluvňata jsou podobenstvím. Protože sami sebe nijak vědomě nevlastní, jsou vlastně zcela svobodná. Jsou svobodná k přijímání boží lásky od Ježíše. Protože však má vládce pocit, že je sám svůj (jak to zpíváme v písni), cosi mu schází.
Člověk má velice často nutkavý pocit, že si sám sobě patří. J nám chce sdělit, že je to na překážku. Že tento typ svobody je klam.
J rozvíjí myšlenku žalmů (jak jsem to zmiňoval v úvodu dětem). Největší poklad, největší požehnání je přimknout se k Bohu: (Psalm 119:103 Jak lahodnou chuť má, co ty říkáš! Sladší než med je to pro má ústa.; 119:162 Veselím se z toho, co jsi řekl, jako ten, kdo našel velkou kořist.)
Jakoby J teprve teď dopověděl desatero. Část o Bohu je vlastně vyřčena až nyní. Ale jinak, nově. Nejde o to zachovávat sobotu horlivým snažením – a přitom zůstávat stále sám svůj. J je mnohem odvážnější. Chce po nás, abychom se vzdali toho, co nám překáží a prostě ho následovali. Nejprv se zbav toho co tě tíží – a potom mne následuj...
V talmudu existuje podobenství o sedmi marnostech člověka:

....ukazuje, jak vlastně vypadá člověk, když zůstane poplatný jen svému vlastnění, svému zavinutí do sebe sama..
J po nás chce víc než, abychom byli jen otroky své přirozenosti, dokonce chce, abychom se zcela z naší přirozenosti vyvázali – totiž: následovali ho.
V Ježíšově podobenství nejde samozřejmě vůbec jenom o peníze. (Kromě toho - ve srovnání s poměry za dob Ježíšových jsme všichni bohatí. A tudíž všichni jsme na tom dost podobně jako byl bohatý přední muž. Nevymlouvejme se proto, že někteří z nás jsou bohatší a proto platí tato podobenství jen jim.)
Ten bohatý člověk byl velmi zarmoucený, protože pochopil, že se nedovede vzdát sebe sama.
Situace je velmi vyhrocená. Člověk se své přirozenosti úplně zbavit nedokáže, navíc jeho snažení mu nepomáhá.

Pro ty, kdo si „na sobě zakládají, že jsou spravedliví“ a kdo „ospravedlňují sami sebe“, je opravdu „lidsky nemožné“ vejít do BK: znemožňuje „prodat všechno a rozdat chudým“. Bohatý přední muž se má nejen zbavit své jistoty, ale navíc se zařadit mezi ty, kdo musejí zcela spoléhat na Boží milosrdenství – jako děti.
J tvrdý výrok neplatí jen těm, kteří mají majetek, ale všichni ti, „kdo něco mají“. Ti, kdo ulpívají – tedy očekávají naplnění od pozemských věcí. Je stejně těžké opustit rodinu a přátele, lodě či celnici jako opustit „velké bohatství“. Rozdat tyto věci přináší „poklad v nebi“.
J podává osvobozující slovo: J odpověděl: Nemožné u lidí je u Boha možné. To, co se nám lidem zdá nemožné, neznamená, že to je nemožné absolutně.
Apoštolové doznávají, že opustili pro J všechno. A my víme, že sice všechno opustili, ale ještě mnohokrát na té cestě selžou, že dokonce J zapřou a zradí. Jejich snaha tedy nebude mít nikdy dokonalý účinek. To také proto, abychom nezačali být pyšní na nějakou dosaženou příčku, ale abychom každý den o víru znovu prosili.
Vždyť u Boha je možné vše. Hledíme na selhávající apoštoly a můžeme vírou poznávat, že přesto byli bohatí. Že sice selhávali, ale jejich život byl mimořádně naplněn, byli jakoby je někdo vytnul ze země i s kořeny a přesadil do moře.
A tak – apoštolové vše opouští – vše, co je doslova jejich – vlastní – své. Stávají se těmi nemluvňaty, vyměnili dokonce, ženu, bratry, své rodiče za BK. To nemusí vůbec znamenat, že fyzicky musíte odejít z domu. Spíš to znamená, že budeme toto Ježíšovo BK vnášet do našich domovů – láskou, pokojem. A budeme mnohokrát odměněni a v přicházejícím věku dostaneme život věčný, jak to zvěstoval Ježíš.

Jako modlitbu přečtu:
Poklad

Bůh běžel světovým prostorem.
Všechny sluneční systémy a hvězdná obloha
byly jako pole pod jeho nohama.

Tu nalezl poklad
skrytý v tom poli.
Byla to tato země
s člověkem na ní.

A ve své radosti
prodal všechno, co měl,
svoji všemoc a své vševidoucí oko,
své nebe a své peklo
a koupil tuto zemi. Amen
Huub Oosterhuis, 1933
Nederlandse rooms-katholieke priester
přeložil ThDr. Josef Veselý

Poslání
 Romans 6:21 jaký jste tehdy měli užitek z toho, zač se nyní stydíte? Konec toho všeho je přece smrt. 22 Avšak nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky Božími, máte z toho užitek, totiž posvěcení, a čeká vás život věčný. 23 Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.