Druhé čtení
Žalmy 122:1 Poutní píseň, Davidova. Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu! 2 A naše nohy již stojí ve tvých branách, Jeruzaléme.
Žalmy 133:1 Poutní píseň, Davidova. Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně! 2 Jako výborný olej na hlavě, jenž kane na vous, na vous Áronovi, kane mu na výstřih roucha. 3 Jak chermónská rosa, která kane na sijónské hory. Tam udílí Hospodin své požehnání, život navěky.

Kázání
Milí přátelé, je konec roku a tak se chci zamyslet nad jedním problémem, který mne tak trochu tento rok pronásledoval.
Řeknu dvě velmi kontrastní příhody - kontrastní proto, aby se naplno ukázaly otázky, které se při takových situacích vynořují.

Někdy z jara se mnou dělal rozhovor (pro jakýsi dokument o kuriozitách) můj starý známý. Často jsme spolu kdysi vedli spory o životní zaměření. Já hledal v Bibli, on byl ateista. Jeho zacílení bylo na osobní úspěch.
Při tom rozhovoru zjara chtěl slyšet názor člověka, který jde zcela odlišnou cestou - než on. Než většina společnosti? Ptal jsem se.
V každém případě jsem měl tenkrát pocit - ze stylu kladení otázek, že naše cesty (životní zakotvení, nevím - jak to nazvat) jsou tak daleko od sebe, že se snad nikdy nepotkají. Bylo mi z toho smutno.
Říkal jsem si:
• jsem už tak křesťanstvím zmanipulovaný, že nemohu najít jedinou společnou myšlenku s člověkem, který jde svou životní pouť mimo křesťanství?
• Jsem takový fanatik?
• Nebo se na mne zrcadlí jeho vlastní fanatismus, s jakým křesťanství popírá?
• Jsem už dlouhodobým pobýváním v křesťanských kruzích tak zpitomělý, že jsem ztratil schopnost hovořit s člověkem „odjinud“?
Připadalo mi, že nás dělí oceán.
Máme vůbec jako křesťané, schopnost domluvit se s někým „zvenku“?

Na druhé straně stojí zážitek vlastně úplně jiného charakteru. Nejedná se o žádný rozhovor. Jedna z radostí, které jsem mohl zakusit letos o vánocích, byla návštěva koncertu skupiny Traband v Telči.

Trabandy jsem slyšel poprvé zcela nedávno - jejich desku „Přítel člověka“.
Pustil jsem si je bez jakéhokoli předporozumění. Jak jsem uslyšel první verše první písně, hned mi bylo jasné, že zpívají o něčem velmi blízkém, mně povědomém. Říkal jsem si: to není možné, ten kdo to složil - musí znát Bibli.
Uslyšel jsem příběhy o naději, která se klube z velkých hloubek utrpení. Nejsou to příběhy radostné na první pohled. Na první pohled jsou spíše smutné.
Podobně jako Bible. Hrdinové písní (i Bible) prochází nejrůznějším utrpením. Trabandi zpívají o zkrachovalých existencích, o hrdinech, kteří spíše budí smích. Kteří nemají nic.
Přesto tam nepadlo jediné slovo o Ježíši, o Bohu, o víře.
A tak jsem byl trošku na pochybách. Říkal jsem si: to není možné, to ale je přece podobný způsob myšlení, jaký znám z Bible...

Napsal jsem svý jméno do vlhkýho písku
na břehu moře, jeden tah
A pak jsem tam stál a díval se, jak mizím,
jak zvolna rozpouštím se ve vlnách

Najednou jsem viděl, jak málo je věcí,
na kterých vážně záleží
a že jsem možná jenom nepatrný zrnko písku,
ale nikdy cizinec na pobřeží
Napsal to člověk, který zná Bibli nebo ne?

Postupně jsem zjišťoval, že opravdu v těch slovech Bible nějak prozařuje. Připadal jsem si jako pes, který jde po stopě. Není si úplně jist, ale postupně ta jistota větší a větší. (V té fázi jsem ani nechtěl slyšet pravdu, chtěl jsem si vyzkoušet intuici).
Nakonec jsem si byl jist. Ano, zpívají o životě - jako ti, kdo hledají poučení v Bibli.

V rukou mého syna je moje síla
a naděje že jednou zbaví mě mých vin
Duše mého syna krajina širá,
na kterou nikdy nepadne stín
Tohle je můj milovaný syn

Ta slova o synu, o vině, o duši.
Zjistil jsem, že to je určitý klíč, módně: šifra.
Byli jsme předevčírem v Telči na jejich koncertě a já měl při jejich vystoupení zvláštní pocit, že jsem doma. Doma - ve smyslu: s lidmi, kteří hledají smysl života tam, kde ho hledám i já. Doma - ve smyslu: s bratry a sestrami ve víře. Doma - ve smyslu: na bohoslužbách.
A tu jsem si vybavil slova žalmu: Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu! A naše nohy již stojí ve tvých branách, Jeruzaléme. Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně!
Měl jsem intenzivní pocit, že jsem vstoupil do tohoto žalmu. NZ řečí bych řekl, že jsem si připadal jako v BK.
Velmi se radovalo mé srdce, protože jsem slyšel, že jdeme společnou cestou do Hospodinova domu. A pro tu chvíli jsem v něm už stál.

Dokáže ale jádro Svobodových písní odhalit i člověk Bible neznalý? Žádný oficiální rozhovor se tímto tématem (a sice Biblickými odkazy v jeho písních) nezabývá. Nikoho to nezajímá. Pro svět venku, ne-křesťanský, je ta hudba prostě dobrá, texty znějí hezky, nikoho nevyvádí z míry. Dokáže těm písním rozumět člověk, který se mnou dělal rozhovor z jara? Zůstávám bez odpovědi.

Obávám se, že klíč je podle mne známý jen tomu, kdo jede „na stejné lodi“. Ostatním není přístupný. To mi i potvrdil Petr Wagner (skupina Goro, husitský farář), který zná výborně českou hudební scénu. Pro nevěřící jsou texty Trabandu nečitelné. Nečitelné, protože prostě neznají Bibli.
Jako když v křesťanských katakombách malovali křesťané rybu (Ryba je starý symbol pro jméno Ježíše Krista. Řecky se ryba řekne ICHTHYS. A jednotlivá písmena tohoto řeckého slova tvoří začáteční písmena řeckého označení Iesus Cristo.j qeou/ ui`o.j swth.r
- Ježíš Kristus, Boží Syn, Spasitel.) Jen když uviděl tuto rybu stejně smýšlející člověk, mohl vědět - tady jsem doma, tady uvažují stejně jako já.

(Samozřejmě tak jednoduché to není. Ne každý, kdo používá stejný symbol je člověk, se kterým si bez debat musím rozumět. Například v jedné z posledních studií o křesťanství v Americe (Nešpor: Respekt, Protestant) se lze dočíst, že dnes křesťanství v Americe víc spojuje boj proti homosexuálům než víra ve vtěleného Syna Božího (více se dočtete v Protestantu devítce). S takto fundamentalisticky pojatým křesťanstvím nechci mít nic společného.)

Nicméně: najdu-li ve světě člověka, který se ptá po pravdě a hledá odpovědi v Bibli, je ochoten pro tuto pravdu proměny, pak se mé srdce velmi raduje a připadá si skoro jako v ráji. Poznám to, jako pes pozná druhého po pachu. Znám totiž svou cestu se všemi problémy, pády i radostmi. Poznáváme se po slovech. V písních jsou slova víc… jsou to činy.
Když uslyším slova písně o jméně, o synu, o vině, o naději: vše ve mně se nastraží a čichá Bibli.
Pak se může stát, že zjistím: patříme do stejného domu, do domu Hospodinova. A mé srdce se zaraduje nesmírnou radostí.
Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu! A naše nohy již stojí ve tvých branách, Jeruzaléme. Verše žalmu vyjadřují hlubokou lidskou zkušenost. Pomáhají uvědomit si - na čem v životě opravdu záleží a kde hledat těžiště, posilu do dnů různé chudoby a útrap.
Někdo z vás mi říkal, že když dřív potkal ve městě někoho z kostela, bylo to, jako když potká někoho z rodiny. Prožíval radost.

Starověký zpěvák žalmu věděl, že najít v širém světě přítele, na cestě směřující stejným směrem - do Hospodinova domu - je jako už být u Hospodina. Je to jako být v ráji.
Zpěvák žalmu ale pokročil ještě dál: věděl, že žít ve svornosti je něco mimořádného. Tam, kde bratři žijí svorně, když slouží jeden druhému, tam je vše krásnější, jakoby jasnější. Tam může být vidět Boží láska, opatrování, pečování. Tam je najednou prostor pro Božího Ducha. Kde bratři bydlí svorně, bratři, kteří žijí z moci jeho lásky, kteří si to chtějí uvědomovat: tam přikazuje Hospodin požehnání, život až na věky. Prof. Heller upřesňuje: život věčný označuje v Bibli především kvalitu, nikoli kvantitu. Tam, kde bratří žijí svorně, kteří žijí vědomě z moci lásky Boží, tam se odehrává život věčný.

Možná je mnoho lidí, kteří nedokáží rozluštit smysl cesty Abrahamova lidu. Jako zázrakem ale člověk na cestě potkává důkazy Hospodinova požehnání. Jako zázrakem narazí člověk i ve světě mimo svou rodinu, svou církev, na přátele.
Přeji nám všem, abychom v tom příštím roce zažili (nejen) spolu mnoho takových věčných chvil. Také naše všelijak rozkolísané a chatrné společenství - je zváno k žalmistově radosti - i Božímu zaslíbení věčnosti.

Vyznáváme na sebe, Pane, že nás tvé slovo zahanbuje. Neumíme odpouštět a odevzdávat se tobě a bližním v pokoře a upřímnosti. Naopak často rozbíjíme obecenství nemoudrými nároky, když chceme, aby ti druzí tu byli pro nás, a ne my pro ně. Olejem svého Ducha, mocí oběti a rosou svého požehnání zavlažuj naše srdce tak, aby bylo už nyní mezi námi dobré a příjemné pobýt i hostu a příchozímu a aby vše, co se mezi námi děje, ukazovalo k tobě, vzkříšenému Pánu, v němž je život na věky. (Prof. Heller)
Amen