Pro děti
Už jste někdy chtěli vědět, co se stane?
Chtěli jste vidět budoucnost?
Já ano.
Myslím, že se někdy může i člověk tou představou skoro utrápit.
Chtěli jste mít jistotu.
Člověk touží po jistotě.

A tak Abraham touží po jistotě, touží po důkazu Hospodinovy přízně a bojuje, snaží se připravit budoucnost, tak jak on si přeje.
A má noční můru. Vidí utrpení jeho potomků.
Vyčerpáním padl.
A když už to vypadá, že se nic nestane, když už to možná Abraham vzdal, tak se najednou objevila pochodeň. Světlo Hospodinovy přítomnosti.
Co si z toho můžeme zapamatovat?
Že jistotu nikdy mít v kapse nebudeme. Že o víru máme bojovat každý den a dívat se.
O to víc máme být pozorní.
Dívat se, jestli náhodou není někde kolem nás světlo Hospodinovy přítomnosti.
Abychom ze samého strachu o tu jistotu to světlo nepropásli.

Druhé čtení
Marek 13,31-37

Kázání
Dnes je poslední neděle v církevním roce. Možná proto je vybrán v luterské tradici text popisující konec dní. Rádi bilancujeme, snad by mnozí z nás rádi viděli budoucnost. Chtěli bychom být nad dějinami.

Učedníci se v předchozích odstavcích třinácté kapitoly J ptají, jaké to bude znamení, až se bude všechno schylovat ke konci.
Co bude? Jak to poznáme? Jaká je budoucnost? Když budeme znát budoucnost, budeme jako ti, kdo pozřeli ze stromu poznání? Budeme znát vše?
Jak zemřeme, co se stane?

Abram odháněl dravé ptáky, protože toužil po jistotě, toužil mít v ruce jasný důkaz smlouvy s Hospodinem. Tolik si přál, aby už Hospodin přišel - a tak chtěl tomu jeho příchodu napomoci. A místo toho se zcela vyčerpal. A měl ošklivé vidiny o utrpení jeho potomstva.
Vypadalo to, jakoby už tehdy nám chtěl vypravěč tím příběhem sdělit, že ptát se po budoucnosti, fixovat se na budoucnost není dobré.
Je to prostě špatně směřované úsilí. Abram upadl do mrákot a viděl hrůznou budoucnost, viděl otročení svého lidu - synů svých synů. Viděl mnoho utrpení a síly mu to jistě nepřidalo.
Možná otevřel 13tou komnatu, kterou otevírat neměl. Ne proto, že člověk uvidí něco zakázaného, nějaké vědomosti, kterými potom bude nad ostatními.
Vidí něco, co ubírá odvahu a není to nutné znát pro současný okamžik. Uvidí hodně smutných událostí.
I na jiných místech čteme v Bibli o touze člověka sáhnout na budoucnost a je to mnohem ostřejší (např. když Saul chce vědět, jak 1 Samuelova 28:11 Žena se ho zeptala: "Koho ti mám přivolat?" Odvětil: "Přivolej mi Samuela." Proto jsem zavolal tebe, abys mi oznámil, co mám dělat.") Bible ukazuje, že snaha po vědění věcích budoucích není dobrá. Bere sílu - Saul se skácel k zemi, protože v něm nebylo síly. Člověk, který uvidí tolik budoucího utrpení přijde o tu trochu síly, kterou má.
A tu sílu má využít na něco jiného. To je podle mého názoru jádro příběhu. Skoro to je jako „přemítat nad nesmrtelností chrósta“ a nechat si ujet vlak.
Člověk si chce totiž tu budoucnost pojistit. A mezi tím mu uteče přítomnost a také možnost zahlédnout BK už teď a tady.

Učedníci na J naléhají, aby jim řekl o dni, kdy to všechno skončí.
J mluví v obrazech. Jakoby učedníkům předkládal všechny možné hrůzy, které ještě budou muset vytrpět. Může člověk tolik utrpení vůbec unést?
Mk, 13, 9 Vy sami se mějte na pozoru! Budou vás vydávat soudům, budete biti v synagógách, budete stát před vládci i králi kvůli mně, abyste před nimi vydali svědectví.
12 Vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti rodičům a připraví je o život. 13 Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno; ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.
Chtěl bych se z této zlé budoucnosti probudit, jak se Abram probudil ze své halucinace.
Bohužel toto byla asi ta bezprostřední budoucnost, která čekala Izraelskou zemi ve válce s Římany. Bohužel se to událo a bohužel se to událo i v mnoha dalších válkách.

Učedníci chtěli vědět něco, na co nemají právo. A J jim odpovídá, ale jejich otázku vlastně nezodpoví. Neřekne jim téměř nic nového, co by se už v apokalyptických očekáváních nevědělo.
Nakonec to skončí dobře, ale utrpení bude obrovské. Stejně tak Abram, když měl vidění o utrpení svých potomků, byl ujištěn, konec nebude tak zlý.

Utrpení bude tak velké, že si žádný z učedníků nemůže být jist, jestli obstojí. Spásu nemá v rukou nikdo z lidí.
J slova nejsou jen o té nejbližší válce. Je o všech válkách, které mezi sebou synové a dcery lidské vedou a povedou.
Jestli si tedy učedníci myslí, že nebudou vystaveni utrpení, pak se mýlí. Zkoušeni budeme a jsme všichni. Každý den Hospodin čeká, vkládá do nás důvěru, jestli obstojíme. Každý den procházíme zkouškou, jako procházel Abraham.
A J pokračuje:
Nakonec přijde Syn člověka s velikou mocí a slávou. Nepomine toto pokolení a všechno toto se stane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.
O tom dni ví ale jen Otec.
J neví ani dobu - která by byla měřitelná lidskými měřítky. Pokolení znamená rod. Nepomine rod lidský - než se to stane. J tím nemyslí pokolení - ve smyslu jeho jedné generace. Myslí tím všechny lidi.
Nepomine tento lidský rod a všechno toto se stane.

J (spolu s mnoha SZ proroky) věří, že spravedlnost bude nastolena, člověk ale nemá vědět, kdy se to stane. Co ale má vědět, co dokonce má povinnost zachovávat, jsou J slova, svědectví o jeho životě a smrti a vzkříšení.
Všechna ta J slova budou platit ve všech generacích, v tomto celém pokolení. Budou platná pro člověka obecně. Jsou platná v každém jednotlivém životě, patří k člověku - tedy k jeho způsobu pobývání ve světě.
Jsou platná v našem životě, v životě našich dětí i jejich dětí.

A tak J vyhověl svým učedníkům a něco z budoucnosti jim řekl. Neřekl jim to ale tak, jak to asi čekali. Neřekl jim o člověku nic nového.
Položil důraz (tak jako všichni proroci před ním) na naději, na to, že vše dobře skončí.
Položil ale také důraz na naši úlohu v těchto časech.
Není určitě náhodou, že naše připravenost souvisí s výše líčeným utrpením. Připravenost je totiž také skrytý klíč k tomu, abychom dokázali utrpení čelit.
V mnoha náboženských tradicích je zachováno podobné schéma. Budeš-li si připomínat, že tvůj život je omezen, tvé dny jsou darem, tvé pobývání zde - jako závan větru, pak budeš mít sílu postavit se beznaději plynoucí z fixace na určitý bod v budoucnosti. Budeš čerpat sílu z každého dne, každého drobného vítězství, každé modlitby, každého vlídného slova. Pak možná budeš tolik lásky, a důvěry, pak možná tvá víra obstojí ve všech těžkostech - a ty nepadneš. Nezavěšuj své srdce ale na budoucnost!
Podstata J řeči je právě v tom, že nám říká: nikdo o tom dni neví, nikdo se nemá snažit ho vypočítávat (nikdy jsem nepochopil, proč tolik nevěřících i křesťanů bylo a asi vždy bude vypočítávat den konce). O tom dni ví jenom Otec. Vaše úloha nespočívá v ulpění na okamžiku konce.

Pán domu, který dům opustí a svěří do naší péče, od nás odejde a je na nás, jak ho zpravujeme. Máme k tomu dosl: (th.n evxousi,an) moc, zodpovědnost, ale také svobodu.
(Židé poukazují na to, že Boží moudrost tu s námi nemohla být, protože jsme ji pošpinili. A tak se vrátila k Hospodinu. Zůstali jsme opuštěni.
Ale J je nadějnější. Kdybychom pokračovali v té židovské symbolice, pak bychom mohli říci, že J odešel, protže jsme si ho nezasloužili. Ukřižovali jsme ho, tak se vrátil k Otci.
Ale J to tak nemyslel. Naopak žádal odpuštění pro své vrahy.)
(Bdít - to také znamená číst Písmo, a hledat v něm ponaučení i sílu v našich dnech. Znamená to projevit odvahu slova Písma naplňovat.)

Odešel a my jsme byli ustanoveni strážci jeho domu. Víme, že přijde.
J tedy ve své předpovědi říká: nesnažte se zjišťovat, co bude, jak bude.
Ale dobře to skončí.
Váš úkol není hroutit se z představ těžkostí dnů příštích, ale být připravení. Starat se o tuto připravenost. Starat se třeba zápasem každého dne. Bdít jako správci. To neznamená jen čekat - podstatou J slov není - abychom čekali na soudný den.
J chce zdůraznit proces toho čekání - podstatné je bdění. Doslova: dívejte se! Být pozorný k bližním, k sobě samému. (grhgorei/te).
Důležité je to, jak vyplňujeme dobu čekání.
Kdybychom se totiž zabývali vypočítáváním a počítáním, kdy Pán přijde, - nebo kdybychom se upnuli jen na ten den konce - utekla by nám současnost. Utekla by nám možnost třeba tu naši realitu měnit směrem k BK. Což je mnohem důležitější, než sedět a očekávat konec.

Kdybychom se upnuli jen na ten konec, nepočítali bychom s jakoukoli jinou dobou.
Kdo má před sebou jenom jeden určitý obraz, je uzavřen skutečnému vidění - které se odehrává teď a tady.
Byli bychom tedy nepřipraveni. Ze samotného čekání by nám třeba uniklo, že Pán se už vrátil. A že jsme to propásli.
Tuto variantu nám J ukázal v podobenství o deseti družičkách. Pošetilé prostě zaspaly.
I tady říká: dejte si pozor, aby vás pán domu nenalezl spící. To slovo spát lze chápat taky - jako mrtvé. Aby vás nenalezl mrtvé, aby už nebylo pozdě.

První J učedníci tedy neměli spoléhat na to, že J druhý příchod nastane v jejich životě, stejně jako my zase nemáme podlehnout dojmu, že nepřijde nikdy.
Protože: Nebe a země pominou, ale Ježíšova slova nepominou.
A tak i dnes máme jedinečnou šanci ta Ježíšova slova našimi životy oživovat. Probudit je ze slov.

Hospodine, dárce tohoto času,
prosíme, abychom měli sílu obstát,
prosíme, aby naše víra obstála ve všech zkouškách,
které nás čekají,
ale především každého dne,
buď s námi i tento den,
den, kdy svítí slunce, je nebe, je země, můžeme mezi sebou mluvit.
Skrze JK našeho Pána
Amen.