První čtení
Matouš 13:24 - 30

Matouš 13:24  Předložil jim jiné podobenství: "S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli.
25  Když však lidé spali, přišel nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel.
26  Když vyrostlo stéblo a nasadilo klas, tu ukázal se i plevel.
27  Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: `Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal ten plevel?´
28  On jim odpověděl: `To udělal nepřítel.´ Sluhové mu řeknou: `Máme jít a plevel vytrhat?´
29  On však odpoví: `Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici.
30  Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.´"

Pro děti
Máme často pocit, že oblast víry je tak nějak naše, že víme, co Pán Bůh chce dělat a tak mu často radíme. Někdo se nám třeba zdá špatný, tak šup, a vyloučíme ho ze společenství.
Pamatuju si, jak jsem byl součástí mnoha part - kolem asi 9let. A strašně často jsme se vzájemně vylučovali. Pamatuju si na opojný pocit moci, že já jsem zůstal a spolužák byl z elitního klubu pro nějaký prohřešek (naprosto nesmyslný) vyloučen.
My sloužíme jednomu hospodáři - Bohu - na poli (církev), a máme pocit, že to pole je naše. Jsme taková parta. A na tom poli se všechno míchá a vidíme, že ne všechno je na nás ideální. A ten pocit moci, když jste v té partě, která zůstane - ten je opojný. A tak to člověka stále nutí soudit. Přistihnout někoho, že se chová špatně a vyhodit ho z toho společenství.
Říkáme si: jsme přece kamarádi s naším Hospodářem a tak to pole budeme bránit.
Jenže: Ježíš nám připomíná, že my ve skutečnosti nejsme v tomto postavení.
Ježíš přísně odmítá roli, že jsme služebníci, kteří pomáhají Hospodinu v soudu nad druhými - sobě navzájem. Dobro a zlo je v nás totiž pomíchané ve všech. Nemáme právo někoho vyloučit.
A tak naše služba má spočívat jen v milosrdenství. A tedy v tom, že se zastanu toho dobrého v druhém člověku. S láskou. A to je to nejtěžší - a protože neustále selháváme, tak velmi smutné.

Druhé čtení
Gn 18, 16-33

Kázání
Dnešní vyprávění je zvláštní. Nechává totiž nahlédnout do srdce Hospodina. Jaká troufalost řekl by si někdo. Svrchovaný Bůh je tu vykreslen jako ten, který se snižuje k něčemu tak nízkému jako smlouvání s člověkem. S člověkem - sice dílem jeho rukou, ale člověkem protivícím se neustále jeho vůli.
Židé mají v oblibě mluvit takto „nepatřičně“ o Bohu. Vždyť v jedné chasidské historce dokonce všemocného Boha vyzve jeden chudý člověk Hospodina k soudu - na lavici obžalovaných, aby ho žaloval za to, že mu nedal dítě. Když se přece píše v Bibli: "Velice rozmnožím tvé potomstvo, takže je nebude možno ani spočítat."
V Bibli ale tyto příběhy nejsou proto, aby se pravověrný věřící pohoršoval. Naopak. Jsou tam proto, aby konzervativní a zkostnatělé myšlení provokovalo a otevíralo.
A pojďme v tom podobenství o Bohu, který je před člověkem téměř ponížen, ještě dál.
(Nico ter Linden píše:) Jakoby postával na Abrahamově pozemku a přemýšlel, jestli se má Abrahamovi svěřit, jakoby přešlapoval a váhal s odchodem. Dokonce - jakoby čekal, že Abraham - jeho přítel - se Lota a těch ostatních v Sodomě zastane. Vždyť lidem i městu hrozí zničení… Jejich nepravost je tak veliká, že jim hrozí zničení. Udělejte něco. Udělejte něco, vy, kteří si říkáte věřící, kteří přece díky Bibli vidíte dál! Tiše prosí samotný Pán veškerenstva.
Učte se spravedlnosti, běžte ven ze své komůrky a zkoušejte ji naplňovat. Běžte ven, ze svých kostelů a osvědčte svou víru na veřejnosti.
Včera na pietním shromáždění na Staroměstském náměstí jeden z řečníků řekl: když dobří lidé mlčí, zlo triumfuje.
A tak Hospodin skoro Abrahama navádí, aby něco udělal, aby se začal učit spravedlnosti i milosrdenství.
Můžeme tedy ten příběh číst jako jednu z Abrahamových zkoušek. Bůh ho zkouší, jestli Abraham pochopil něco z toho, co se z Boží řeči (moudrosti) naučil. Jestli se umí zastat druhých - a to nejtěžším způsobem - totiž odpodrováním samotnému Bohu. Vždyť to je provokace!
Představte si, že by se někdo z nás začal přimlouvat u Boha za někoho, o kom všichni víme, že se nezachoval dobře! Lot přece sestoupil do Sodomy, protože ho lákaly peníze! Všichni ti v uvozovce spravedliví lidé by ho přece nejraději uštkli. Všichni, kteří se nedobrovolně vzdávají touhy po majetku, aby to u Boha měli dobré. Něco za něco. Ale ne, Bůh nechce něco za něco.
Kdyby se Abraham zachoval po lidsku, řekl by si: To je dobře, že Hospodin jde zničit Sodomu a Gomoru. Vždyť je tam taky Lot a ten se celou dobu, co ho znám chová špatně. Nejde se mnou za Hospodinem. Vždyť co já z toho bohabojného života mám? Jenom strádání, potulování pouští, téměř ničeho jsem si neužil. Ale Lot: ten si jenom užívá. Ať ho vezme čert!
Jenže to už je soud. To už znamená, že vlastně chci vytrhat plevel i s pšenicí. A soudit máme přísně zakázáno (samotným Kristem) - přísně, protože nás odsuzování neodolatelně přitahuje.
Máme tedy trpět mlčky páchané bezpráví ve jménu nekonečné lásky?
Milosrdenství, jakému nás učí Bůh, ale ruce nesvazuje. Není to nějaká pacifistická ideologie. Naopak je to milosrdenství, které nás vede, abychom dokázali sebrat odvahu k neodsuzování a třeba také k aktivní pomoci. Neodsuzovat se totiž v určitých chvílích může stát hrdinským činem.
Naopak je to milosrdenství, které nás vede, abychom dokázali sebrat odvahu pomoci - nejen těm jakoby hodným i těm jakoby špatným. Aktivní pomoc je to nejtěžší, protože se vydáváme z bezpečné ulity svého pošramoceného srdce.

Ale kdo jiný se může zastat Sodomy než Abraham? Kdo jiný se může svého bližního před Bohem zastat než jeho bratr ve víře? Proto se máme modlit za naše přátele. Máme se ale také modlit i za naše nepřátele. A máme se učit aktivně pomáhat. I když to bolí, i když je to nepopulární. I když bychom rádi vytrhávali ten plevel. Máme se učit vidět na druhém předně to dobré. A máme se učit nesoudit.
Když odsoudím svého bratra, zavrhnu v něm i všechno dobré.
A přece - ti spravedliví v Sodomě vlastně měli vykoupit ty nespravedlivé - kvůli spravedlivým by totiž Hospodin Sodomu nezničil.
Vždyť i já sám vím o sobě, že ne všechno ve mně je zkažené. I já doufám, že před Bohem obstojí to dobré ve mně. Že to dobré vykoupí to špatné.
Kdyby Bůh zničil Sodomu a člověk by se nestaral, přišlo by na zmar i to dobré. A to Hospodin nechce. Nechce, když čeká, jestli Abraham už umí být milosrdný - vždyť to je to nejdůležitější, co jej (nás) Bůh chce naučit.
Musím se zastat bližního - i toho, o kom si myslím, že dělá něco špatně, protože on za to stojí.
Bez ohledu na to, že si třeba povýšeně myslím, že to smysl nemá. Vždyť Sodoma je zkažená, co by tam bylo dobrého, řekne někdo.
Vždyť Lot se zachová statečně (zastane se poslů), ale nakonec selže (když znovu utíká do města, (Sóaru, Troškařova, jak to nazývá Tomáš Trusina; a nakonec smilní s vlastními dcerami), vždyť to nemá smysl! Ty nekonečné pády a nové začátky. Má ten koloběh smysl? Není lepší prostě zničit Sodomu a nestarat se o zbytky spravedlnosti? Raději zlikvidovat s plevelem i pšenici?
Ale jak můžu vědět, kolikrát já sám za život selžu? A vězme, že před Bohem jsou kolikrát věci, které u sebe považuji za ctnosti, velkou špatností.

Mám rád mj. baptistický sbor na Topolce, protože tam se praktikuje milosrdenství a tolerance. U baptistů totiž často, například když se někdo rozvede, tak nesmí k vysluhování VP.
Lidi si rádi smslnou na neštěstí jiného a tak místo, aby jako církev otevřeli svou náruč, tak ji uzavřou. Děje se tak v mnoha církvích.
Často to dopadne tak, že tento (rozvedený) člověk se postupně stává v takovém příliš pravověrném sboru pátým kolem u vozu.
A Topolka je jeden z těch dobrých sborů, kde není zvykem odsuzovat, soudit druhé. A tak tam přicházejí občas lidé z jiných bap. sborů, aby tam nalezli útočiště.
Právě ve schopnosti tolerance a milosrdenství ukazujeme, jak jsem na tom se skutečnou vírou. Jednotlivec, sbor.
Jestli věříme v Boží milosrdenství, v Boží spravedlnost. A bratři a sestry na Topolce se snaží a fandím jim v tom.

A tak Abraham sbírá odvahu. Odvahu k tomu, aby pomohl tam, kde je to silně nepopulární.

Hospodin otevírá člověku své srdce. (Psalm 34:16) Oči Hospodinovy jsou obráceny k spravedlivým, když volají o pomoc, on nakloní své ucho). Hospodin otevírá své srdce Abrahamovi, protože doufá, že Abraham bude jednat spravedlivě - čili milosrdně, čili shovívavě.
Hospodin říká, že se s Abrahamem důvěrně sblížil.
I v Janově evangeliu Ježíš říká, že nás nazval přáteli, (John 15:15), neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce. Říká to hned za výzvou, abychom se milovali navzájem, tak jako on miloval své učedníky. I v Genezi Hospodin dodává - sblížil jsem se s tebou, ale jednej podle mé cesty. Ne podle své.
Hospodin čekal, jestli se Abraham pohne lítostí a vydá se za Sodomské, bez ohledu na to, co by si ostatní „pevní ve víře“ mysleli. Hospodin čeká, jestli se i my umíme zastat našich bližních nejen v radostných okamžicích, ale i v dobách těžkých. Čeká, jestli se staneme blázny pro Krista.

Hospodine, učiteli milosrdenství
prosíme, dávej nám sílu k dobré starosti o druhé,
k odpuštění, k tomu, abychom neodsuzovali,
ale abychom pomáhali,
abychom dokázali pohledět na svého bližního předně s láskou
abychom byli k sobě otevření a měli se rádi,
tak jak nás má rád tvůj syn JK
Amen.