Druhé čtení
1Kor 12,12-27

Kázání

Apoštol napsal, že tvoříme v Kristu jedno tělo. Dnes se často mluví o právech ve společnosti. Můžeme se zamyslet nad tím, jak je to s našimi právy v pohledu víry. Má křesťan nějaké právo v rámci své víry? Uvnitř společenství věřících? Dočteme se v Bibli něco o našich právech?
Žijeme ve společnosti, která se vyznačuje bezohledností. Člověk se dnes učí prosazovat se za každou cenu.
Můžeme se ze způsobu chování tohoto světa vymanit? Apoštol Pavel dosvědčuje, že JK zlomil moc tohoto světa a že máme svědčit právě o jiném způsobu jednání. Že moc víry se může projevovat také navenek.
Pavel se v listu do Korintu popisuje jak se máme k sobě ve sboru chovat.
V Korintu došlo k tomu, že se jedni nad druhé vyvyšovali, zkoumali, čí dar je hodnotnější - jako např. mluvení jazyky - a jiné viditelné projevy víry. A pravděpodobně se jedni stavěli nad druhé, popř. na ty, kteří tyto dary neměli. Mimochodem Pavel pak dosti radikálně právě „dar“ mluvení jazyky odsuzuje. Odsunul stranou v tomto listu většinu těchto darů - už jenom proto, že se staly důvodem povyšování a pýchy. Skutečně obdarovaný člověk, následovník JK je ten, kdo slouží druhým, ne ten, kdo si nechává sloužit. To učil Ježíš, to učili i jiní svědkové víry.
Dnes žijeme ve světě, kdy se všichni učíme hledět si svých práv. A vypadá to potřeba nebo ten zvyk docela křesťansky.
Jaké vlastně ale máme práva v našem společenství, a jak se tato práva dají aplikovat na náš vztah ke společnosti občanské?
Erazim kohák napsal (v jednom článku) zajímavou myšlenku: Bibli je pojem lidských práv cizí.
Pojem práva - je dnes velmi moderní - a přichází k nám jako trend z Ameriky. Kdekdo se domáhá svých práv. Např.: kuřáci se domáhají svého práva kouřit v restauracích, děti prosazují své právo na vyšší kapesné. Každý má právo na nějaký ten nárok.
V Bibli ale o právech - jako nároku není řeč.
Biblické pojetí lidských práv je téměř opačné: apoštol Pavel nám vmete do tváře: Římanům 9:20 Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: "Proč jsi mě udělal takto?" 21 Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním?
Hospodin jakoby odmítal představu práv. Ale - zároveň se zasazuje o spravedlnost, lituje opuštěných, trestá zpupné a panovačné. Viz první čtení.
Hospodin nechce oběti, nechce obřady, chce spravedlnost, milosrdenství - (o tom jsme přemýšleli minule). Vede člověka k učení se spravedlnosti, lásky - ale nikde ho nevede k prosazování vlastních práv - ty se totiž prosazují vždy na úkor druhého.
Člověk se má ale o druhé spíše starat.
Nemáme ale „právo na štěstí“ v jehož jménu můžeme podnikat různé vykořisťování druhých, nebo pustošit přírodu.
Člověk rád přemýšlí: mám na něco právo. A vypočítává proč. Tady je moje území, tady tvoje. Tady to je mé, tohle zase tvé.
To je vlastně ale zákonické a farizejské. Vztah mezi člověkem a člověkem nebo mezi člověkem a Bohem alespoň podle Ježíše i Pavla nesmí být souborem práv a povinností.
Toto zákonické myšlení se prosazuje na úkor vděčnosti a lásky. Pokud budeme myslet tak, že máme každý nějaká svá práva - pak vlastně vedeme neustále boj s tím druhým a jsme v permanentní válce.
Tomuto soběstřednému myšlení se snaží také klást překážky apoštol Pavel v tom dnešním oddíle.
Pavlova osvobozující myšlenka je zcela opačná - než jak jsme dnes zvyklí mluvit a přemýšlet. Pavel svými slovy znovu opakuje: my sami před Bohem nemáme žádná práva.
Před Hospodinem nemáme žádná práva, ale zato naši bližní mají naléhavé potřeby. Nemáme žádná práva, ale máme naproti tomu život vykoupený z hříchu.
Proč potom prosazovat nadutě svá práva? Můžeme se místo toho učit vděčnosti.

Apoštol Pavel říká na konci dnešního oddílu: Vy jste tělo Kristovo. Za každého z nás bylo zaplaceno, každý z nás je nějaká část v těle církve - a je nutný. A je stejně nutný jako ostatní.
A znovu provokativně řečeno - nemáme žádná práva. Protože všichni - ať Řekové nebo otroci nebo svobodní - ať já nebo Pavel, nebo kdokoli z nás jsme se všeho vzdali - byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem.
Každý z nás svým jedinečným způsobem přináší do tohoto společenství něco svého. A tak jako nemůže jedna část těla se povznést nad druhou, tak se nemůže nikdo z nás z tohoto společenství vyčlenit třeba povyšováním nebo vymezováním. Ani si nemůže říct, že ty druhé nepotřebuje. A tak se ani nemá podceňovat.
Ale také - protože jsme části jednoho organismu, jsme na sebe napojeni mnohem víc, než si myslíme.
Prosazování různých práv na úkor druhých, vyplývá také z toho, že žijeme velmi osamoceně - a proto nám nedělá problémy se vůči druhým neustále nějak vymezovat. Máme vlastně stále jakousi vnitřní potřebu nad sebou panovat - jako ten Abímelek (v prvním čtení). K tomu jsme ale nebyli stvořeni.
A protože Pavel ví, že nejsme osamoceni, ví také, jak moc záleží na tom, jestli jsme citliví vůči různým pádům i radostem našich spolubratří. Pavel nás vede k citlivosti.
Zaměřit se jenom na část - znamená zapomenout na zbytek. Zapomenout na toho, ke komu vzhlížíme.

Pavel vyjmenovává, co z našeho postavení plyne. Ať já nebo kdokoli z nás jsme podle Pavla spolupracovníci na Božím díle - jako členové církve. Jsme Božím polem, stavbou. Základem této stavby je JK. Apoštol věří, že v nás přebývá Boží Duch a proto jsme svatí - a proto, když jednáme proti tomuto Božímu duchu (- třeba pýchou nebo pokrytectvím), tak ničíme sami sebe, ničíme také celé tělo. Když žijeme proti Boží vůli - ničíme tento chrám.
A opět: proto vlastně také před Bohem nemáme žádná práva. Jsme chrám, který je svatý - ten nemůže prosazovat žádné další právo - už všechno totiž dostal.
Apoštol dodává: Proto ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovy a správce Božích tajemství. 2 Od správců se nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán věrným.
To všechno jsou velká slova a ne každý je schopen je možná unést. Apoštol ale nechtěl bratry a sestry v Korintu psychicky zdeptat - chtěl je naopak povzbudit. Věřil, že připomenutím toho, co nás skutečně drží při životě, z čeho rosteme - zkrátka pravdy o bratřích a sestrách v Korintu, o nás - dodá posilu, naději.

Zápasíme stále s existencí, řešíme mnoho věcí každý den, ale Pavel nám umožňuje zastavit se a slyšet.
Kdo ti dal vyniknout? Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal?
To je přece ulehčující zjištění, že všechno máme. Nemusíme se tedy starat o sobe, ale o druhé. Mít o někoho druhého upřímnou starost, to znamená v důsledku také léčit sám sebe.
Když přijmu toto osvobození od nutnosti vytvářet si na úkor druhého stále nějaké nové území - ať duchovní nebo fyzické - nemusím si už také vymýšlet, proč to potřebuji. Nebo proč se mám nad druhého vyvyšovat. (24 Nikdo ať nemyslí sám na sebe, nýbrž ať má ohled na druhého!)
A tak jsme osvobozeni. Jsme totiž přece tělo Kristovo. Jak často Pavel zdůrazňuje - pokud se něčím máme a můžeme před Bohem chlubit, je to právě Kristus. Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu. Kdo sestoupí tak daleko, že sloupe ze sebe všechnu potřebu se prosazovat, - kdo sestoupí tak hluboko, že zjistí, že sám opravdu nic nemá - nic - čím by se mohl před Hospodinem chlubit - ten s vděčností přijme Pavlovu výzvu.
Jsme přece tělo Kristovo. On je ten, jímž se můžeme před Bohem chlubit.