Druhé čtení
Mk 2,13-17

Kázání
Abychom si obraz dnešního vyprávění doplnili, zmíním, co jej předcházelo. V několika verších tu Mk popisuje, jak J kázal v Kafarnaum a tu se za ním snažili dostat 4 lidé s ochrnutým člověkem. Ale zástupy jim neumožnili jít běžnou cestou. A tak jejich víra si prorazila cestu přes střechu, prorazili otvor a spustili ochrnutého před Ježíše. Když J viděl jejich víru, řekl: "Synu, odpouštějí se ti hříchy."
A zákoníci si tajně říkali: rouhá se - kdo jiný může odpouštět hříchy, než Bůh. Pak J vysvětluje, že je těžší odpustit hříchy, než říci - vstaň a choď.
A pak jej také uzdravil, aby všichni viděli, že J tuto moc má.

Je to trošku smutný příběh, protože ukazuje - jak moc člověk lpí.
Lpí - třeba na svém zdraví - a pramálo ho zajímá duchovní život.
Abychom uvěřili, že duchovní život je skutečný - potřebujeme vidět zázrak. Ale takto se k jádru nikdy nedostaneme - protože ta věta se popírá sama v sobě. Nevěřím, že zázrak někoho k víře přivede. Spíš mám pocit, že zázrak někoho zmate. Právě ďábel se snažil J přimět, aby udělal zázrak - vždyť je Boží syn, ať se vrhne ze skály, a andělé ho ponesou. Takový zázrak skutečně vede spíš do zmatenosti, než do skutečného poznání - které pochází z víry, od Hospodina.
Přesně jsme to viděli před nedávnem při výkladu Uzdravední deseti malomocných - uzdravení samo o sobě vůbec nemusí stát u počátku víry, u počátku spasení. Devět s deseti uzdravených se vůbec neproměnilo.
Uzdravení - to je jen jakýsi průvodní jev - důkaz Ježíšovy moci - ale z skutečné obrácení z něj vůbec nemusí vyplývat.
A tak je to trošku smutný příběh, protože ukazuje, jak lidé neumí přijmout a uchopit, proč J přišel. Jedni chtějí vidět zázrak, druzí se pohoršují nad jeho výroky a hned ho napadnou z rouhačství.
Je to smutný příběh, protože nám nastavuje zrcadlo - a ukazuje, že i my jsme takoví. Všechno směřujeme na efekt. Od oblíkání, přes věci, které kupujeme - až k požadavku dobrého kázání. Chceme zázraky - a když ne zázraky, alespoň efekty.
Příběh o uzdravení ochrnutého obsahuje ještě jednu hořkou (ironickou) notu - o nás věřících. Ti 4, kteří ochrnutého nesli se totiž nemohli k J prodrat zástupem. Zástupem věřících. Představuji si, čím vším dokážeme bránit opravdové víře.
Každý si můžete dosadit, co je vám nejvíce zřetelné.
Ale přes ten všechen šum a hukot kolem - zazní v tom příběhu přece jen zásadní slovo naděje - které je právě mostem k tomu příběhu dnešnímu.
J tam vysloví: Marek 2:10 Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy" - řekne ochrnutému: "Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!"
Dozvěděli jsme se, že J přišel jako Syn člověka, aby lidem odpouštěl hříchy - že má tuto moc - že je pověřen od Hospodina.
Bez ohledu, jestli tomu přítomní věří nebo nevěří, bez ohledu, jestli si to plně uvědomují, J tam prostě je - a tuto moc vykonává.

A tento J, který má moc odpouštět hříchy přichází k Levimu, synu alfeovu. Nejprve ho uviděl... - jak sedí v celnici. A řekl mu: pojď za mnou. To jméno - Lévi - je důležité. Mk tím jménem chtěl něco naznačit. Jeden Lévi byl totiž předek levitů.
Těch, kteří měli výhradní právo být u stánku úmluvy, být kněžími, kteří obětují za lid. Tito kněží se však stavěli proti Ježíšovi. Byli zkorumpovaní.
Autor listu židům dokonce jasně označil dosavadní kněze Levijské za nedostačující a Ježíšovou mocí zrušené (Židům 7:11 Kdyby služba levitských kněží, která vedla lid k poslušnosti zákona, přinesla dokonalost, nač by ještě bylo třeba ustanovovat jiného kněze podle řádu Melchisedechova, a nezůstat při kněžství podle řádu Áronova?12 Avšak mění-li se kněžství, nutně nastává i změna zákona. 13 A ten, na nějž se to slovo vztahuje, pocházel z jiného pokolení, z něhož nikdo nekonal službu u oltáře. 24 Ježíšovo kněžství však nepřechází na jiného, neboť on zůstává navěky. 25 Proto přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu; je stále živ a přimlouvá se za ně.)
Lévi jménem poukazoval na zkaženost současných kněží (- levitů).
Celník - povolání, které v očích kněží přitahovalo totálně zkorumpované a hříšné lidi. Celník - Lévi - Lévita. I lévité byli v té době zkorumpovaní a možná to byli takoví celníci před Hospodinem.
A to jméno ještě ukazuje další hledisko: J přišel vysvobodit všechny - bez ohledu, jestli jsou celníci nebo levité.
Tento Lévi vstal. Jakoby se probudil z mrtvých, z duchovní smrti - vstal a šel.
Podobně jako ten chromý z příběhu předešlého.
J celníka povolal a nehleděl na jeho poklesky. Dal mu příležitost radikálně změnit svůj život. Doslova ho vzkřísil z mrtvých.
A v domě toho celníka Léviho (který byl tradicí ztotožňován s evangelistou Mt) stolovalo s J a jeho učedníky mnoho celníků a jiných hříšníků.
Dovedu si představit, jak takové povolání celníka mohlo způsobit celou lavinu. Další a další celníci a různí vyvrhelové se k J začali hrnout.
Zvláštní, že J zde nepodmiňuje jejich přítomnost pokáním, nebo vyznáním hříchů.
Prostě tu je s nimi. To bylo velmi provokativní a nové - na rozdíl třeba od Jana Křtitele.
Na malém úseku tří veršů se zde opakuje 3x, že J jí - jídává s těmito vyvrheli. Pokud bychom se ptali co dělal skutečný - historický J - pak tyto věty se řadí k těm nejvěrohodnějším, nejstarším svědectvím. Jídával s vyvrheli, celníky a jinými hříšníky.
Lékař má být s nemocným. J uzdravuje tyto hříšníky stejnou mocí jako tomu ochrnutému odpustil hříchy. Nebo: zprostředkoval odpuštění.
A když se zákoníci pohoršovali nad jeho chováním, odpověděl jim: Marek 2:17: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky."
Přišel hříšné povolat, jako své následovníky...
Ospravedlnil vrstvu lidí, která byla předurčená podle kněžské kasty k živoření. Která si nemohla činit nárok vůbec na nic.
Přišel říci, že Bůh je připraven vždy odpustit! Potvrdil tak slova proroctví proroka Ozeáše, který zvěstoval, že Hospodin nabízí milosrdenství. Zadarmo.
A J o tomto milosrdenství svědčil. A dosvědčil, že toto milosrdenství v lidském světě naráží na odpor.
J se potkává s těmito lidmi a neštítí se jich. Svědčí tak o tom, že Bůh se těchto lidí také neštítí a že mají - všichni máme v Božích očích velkou hodnotu. A že nám každému nabízí zadarmo dar vykoupení. Dokonce už to učinil.
Jde tak daleko, že celníky nevybízí k obrácení (narozdíl od Lk 5,32). Už jen proto si žádný křesťan nemůže uzurpovat právo rozhodovat o tom, kdo bude mít účast na BK a kdo ne. Pokud ano - chová se stejně jako zákoníci, kterým se J chování nelíbilo.

Evangelium těchto dvou příběhů tedy zní: J je „Syn člověka“, který má moc odpouštět hříchy. Není to jenom nějaké formální odpuštění, ale J nabízí těmto vyvrženým nový vztah s Bohem.
Stejně jako v podobenství o ztracené ovci - J provokuje všechny věřící - i nás - že totiž dává přednost těm, kdo jsou na okraji společnosti.

Kdo jsme? Kam patříme? Komu patříme?
Nedávno René ukazoval fotky ze života našeho sboru. Kladl jsem si otázku - nakolik jsem součástí tohoto sboru? Přišel jsem sem jako nový... Nakolik jsme všichni součástí tohoto společenství?
Díváme se na fotky a najednou si uvědomujeme, že na fotogr. před pár lety si téměř nikoho nepamatujeme, nejen lidi, ale i faráře.
Neúprosnost času.
Patřím sem? Nebo jako farář se budu v životě potulovat po sborech a do žádného vlastně patřit nebudu?
Ale neukazuje se, že jsme takoví poutníci všichni? Za pár let budeme na fotografiích a naši potomci ve víře nás nebudou poznávat.

A do toho zní slova o Ježíšově povolání, o jeho odpuštění, o jeho pozvání do BK. Jsou to slova, kterými nás všechny přikrývá a utěšuje a dává smysl této pozemské pouti.

Hospodine, děkujeme ti za tvého syna,
který přišel, aby pozval k hostině všechny, bez rozdílu,
přišel, aby našel to co, bylo ztraceno.
přišel, aby zvěstoval tvé odpuštění a připravenost milovat,
prosíme, dej, abychom se od tebe toto milování dobře učili
a předávali je dál
neboť jen na tom záleží
Amen.