Introit
Žalmy 111:1 Haleluja. Chválu vzdávám Hospodinu celým srdcem, v kruhu přímých, v shromáždění.
2 Činy Hospodinovy jsou velké, vyhledávané všemi, kdo zálibu v nich našli.
3 Velebné a důstojné je jeho dílo, jeho spravedlnost trvá navždy.
4 On zajistil památku svým divům; Hospodin je milostivý, plný slitování.

První čtení
Dt 32,1-9

Druhé čtení
Mk 9, 14-29

Kázání
Nejprve zmíním, co předchází tomuto oddílu. Petr vyznal, že J je Mesiáš. Potom ale vyšlo najevo, že měl svou vlastní verzi mesiáše, kterou chtěl vnutit J. Ten jej nazval satanem, protože Petr nedokázal myslet nově – jak ukazoval J.
Potom J vyhlašuje, že kdo ho chce následovat, musí zapřít sám sebe. Musí počítat s tím, že když bude sebe sama a starost o sebe sama vyvyšovat nade vše ostatní, království nebeské mu bude odňato. Za toho se Syn člověka bude stydět, až přijde ve slávě svého Otce a se svatými anděly.
A pak byl J na hoře proměněn před očima svých nejbližších učedníků. Možná to vypadalo, že J zvítězil definitivně nad zlem, že svět už po zjevení jeho slávy bude jiný. Ale J místo toho mluvil o tom, že bude trpět.
Možná to vypadalo, že člověk se přece jen změní a přestane nenávidět svého bratra. Ježíšova sláva zářila ve světě, který holduje temnotě. Ale J sláva nezpůsobila, že by se lidé najednou začali k sobě chovat hezky. Ani nezpůsobila, vymizení všech démonů, které sídlí v člověku.
Všech démonů, kteří v člověku volají: Ježíši Nazaretský, co je ti do nás! Člověk posedlý démonem, člověk ve vleku nevíry, své bezmoci dále zůstává.
A navíc se ukazuje, že i víra učedníků v tomto pokolení nevěřícím (nevěřících?) zůstává chabá. I oni patří do tohoto pokolení. J se vrací s Petrem, Jakubem a Janem z hory proměnění a vidí veliký zástup a zákoníky, jak se přou s učedníky – asi s těmi, kteří zůstali pod horou. Jeden muž ze zástupu Ježíšovi sdělil, že k němu přivedl svého syna, posedlého zlým duchem – duchem němým, který jeho syna trápí, povalí ho na zem a zmítá s ním. Chtěl, aby mu pomohli Ježíšovi učedníci, ale nedokázali to.
Přestože učedníci měli od J moc nad nečistými duchy, nedokázali jej uzdravit. Selhali? Byla ta moc od J příliš slabá? Nebyla dost účinná? Nebo se J mýlil? Příliš svým učedníkům věřil?
To jsou znepokojivé otázky, které nás napadají, když slyšíme o neúspěchu J učedníků. Možná se s nimi sami ztotožníme, když pomyslíme na vlastní neúspěchy. Kdy jsme chtěli někomu pomoci, činili jsme tak v nejlepší vůli a přesto se nepovedlo. Jsme vůbec schopni mluvit v J jménu? Stačí vyřknout formuli a posedlý bude osvobozen? Stačí vyřknout Ježíšovo jméno a nemoc zmizí?
Nestačí. Je to tvrdá lekce a můžeme se nekonečně dohadovat, co způsobilo toto fiasko. Možná byli učedníci příliš horliví a málo citliví. Možná si mysleli, že právě pomůže určité zaříkávadlo. Ale jak známo, to stejné slovo zní v ústech různých lidí různě. Dovedu si příliš živě představit jak svatá slova mohou v určitých ústech shnít, omlít se, rozmělnit, ztratit moc. I v mých.
Navíc se Ježíš ještě na učedníky rozzlobí a všechny nazve pokolením nevěřícím, nejsme ho hodni. Jak dlouho vás mám ještě snášet?
Jakoby to mluvil J, který nechce už být na zemi, kterému působí bolest, že se musí dotýkat všech těch nečistých a nevěřících. Nebo J, který nemůže pochopit, že neumíme vidět přicházející BK.
Chtěl Mk ukázat, že smrt byla pro J vysvobozením? Návratem k Otci?
Spíš chtěl Mk ukázat, jak blízko byl J Hospodinu, jak se snažil tuto blízkost ukázat. Ve 4. knize Mojžíšově čteme: Nu 14:27 "Jak dlouho mám snášet tuto zlou pospolitost, která proti mně stále reptá? Slyšel jsem reptání Izraelců, jak proti mně reptají. J vlastně cituje knihy zákona a ukazuje svět z té Boží strany. Jakoby tu promluvil sám Hospodin.
V Izraeli bylo mnoho kněží, kteří sloužili Bohu, konali oběti, a přesto marně. Je to typ víry, která je jen oficiální, která nepramení z pokory a důvěry. Jakoby se tato výtka proti povrchní víře objevovala i tady.
Za J přichází otec nemocného chlapce: můžeš-li, pomoz nám. J jeho prosbu až karikuje, skoro posměšně opakuje: „můžeš-li“. Všechno je možné tomu, kdo věří.
A tak ukazuje, že víra jeho i učedníků je slabá – příliš ve vleku jejich vlastních představ. Kdyby věřili, dokázali by démona vyhnat.
A tu se objevuje uzdravující upřímná prostá víra toho muže. Pomoz mé nedověře, křičí! Je to má nedověra (dosl: nevíra), která brání uzdravení mého syna! Je to nedověra, která nás vede do záhuby, pomoz nám! Z otce křičí upřímnost. Upřímnost je to, co si Bůh cení. Jeho upřímnost je i vyznání – je to pokání.
Tento verš je mnohokrát citovaný, protože ukazuje hloubku naší bídy. Ale zároveň ukazuje i směr modlitby – jak a za co máme Boha prosit...
Pane pomoz naší nedověře...
Pane ty jsi ten, který může uzdravit naše nemocné srdce, naši nevíru.
Chlapcův otec se nenechal odbít. Kdyby věřil sám sobě, asi by se urazil, že s ním J jedná tak drsně. Jeho zoufalost ale možná přemohla jeho sebezaměřenost (- klepejte a bude vám otevřeno), jeho zoufalost ho přivedla až k té troufalosti a pohotovosti, že ihned poznal, co je pro něj tím nejlepším. A tak rychle, bez přemýšlení vykřikl: Věřím, pomoz mé nedověře!
Věřím, ale jsem slabý a tak přiznávám, doznávám, že má víra je slabá. Ale přesto nemám kam jít. A tak i když si nezasloužím, abys mne zachránil, řekni jen slovo – a má duše bude zachráněna. (tento výrok známe z katolické liturgie)
A J němého a hluchého ducha z chlapce vyhnal – možná proto, aby chlapec mohl slyšet to slovo, aby jeho duše byla zachráněna - . Chlapec vstal téměř z mrtvých.
Závěrečný Ježíšův výrok ukazuje na to, že asi opravdu jeho učedníci nedokázali ducha vyhnat kvůli své pýše. Řekl jim: "Takový duch nemůže vyjít jinak, než modlitbou (a postem)."
J jim vytknul, že jejich víra je málo založená na upřímné modlitbě a proto slabá. Řečeno jinak – následovat Ježíše znamená zapřít sám sebe – Mk tento výrok umístil před tento příběh – následovat znamená odevzdat sebe sama. Uvěřit, že nepatřím sám sobě. V listě Fp čteme: J zmařil sebe sama (Fp, 2,7) – moderně řečeno: vyprázdnil své já. (na to upozorňuje prof. Heller) Odevzdal se Bohu bez podmínek či výhrad. A zvítězil.
A J nám ukazuje, že toto je pravá úzká cesta k Bohu, do BK. Upřímná modlitba a odevzdání. To vede ke skutečnému uzdravení ode všech němých a hluchých démonů.
Pokřivené vztahy v rodinách – plody vzájemného nevidění a neslyšení.
Upřímnou modlitbou a sebeodevzdáním můžeme vyhánět němé a hluché duchy, kteří z nás dělají hluché a němé vůči Boží bezbranné lásce.

Děkujeme ti Pane za svědectví o moci upřímné a tím bezbranné víry
Děkujeme ti za naději, že i naše upřímná víra může pomoci druhým lidem.
Amen

Poslání
Hebrews 12:3 Myslete na to, co všecko on musel snést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu.