Introit
Žalmy 106:1 Haleluja. Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné. 2 Kdo vylíčí bohatýrské činy Hospodina, kdo rozhlásí všechnu chválu o něm? 3 Blaze těm, kteří se drží práva, tomu, kdo si v každém čase vede spravedlivě. 4 Hospodine, rozpomeň se na mě pro přízeň, jíž svůj lid zahrnuješ, navštiv mě svou spásou, 5 abych směl spatřit dobro tvých vyvolených, abych se radoval radostí národa tvého, abych společně s tvým dědictvím o tobě s chloubou mluvil.

První čtení
Lukáš 12:16 - 21

Druhé čtení
Ex 16, 2-6; 11-27

Kázání
Izraelci byli na cestě 15 den druhého měsíce. Přišli na poušť Sín, která je mezi Élimem a Sínajem. A reptali proti Mojžíšovi a Áronovi. (Exodus 16:3 Izraelci jim vyčítali: "Kéž bychom byli zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme jídávali chléb do sytosti. Vždyť jste nás vyvedli na tuto poušť, jen abyste celé toto shromáždění umořili hladem.")
Izraelci byli v nejistotě. Hospodin si zvolil právě čas nejistoty jako čas zkoušky. Čas, kdy se má ukázat, jestli lid Izraele opravdu hodlá následovat Hospodinův zákon, jeho Tóru. Tato zkouška, toto Boží pokoušení míří proti lidské touze po zajištěnosti. Člověk by se chtěl mít na zemi jako v ráji. Jíst do syta, mít plné hrnce masa, nemuset se až tak příliš snažit, aby je měl... Proč si ztěžovat život putováním pouští, když v Egyptě byly hrnce plné masa. Stačilo jen natáhnout ruku a brát.

Ano, kdyby to tak bylo...
Ale bylo to jinak. V Egyptě nebyly hrnce plné masa, dokonce ani zeleniny, byla tam především otročina a útlak. Naše paměť je milosrdná. Zapomínáme totiž většinu toho zlého, paměť provádí jakousi přirozenou cenzuru. Já sám jsem rád, že jsem na spoustu špatných věcí zapomněl. Člověk nejenže zapomene na to zlé, ale často si taky leccos přibarví. A tak mnoho starších lidí vzpomíná s velikou láskou na dobu svého mládí, vše bylo krásné, idylické, bez sporů. Čím jsme starší, tím krásnější mládí jsme prožili.
Paměť velmi klame. Paměť si vytváříme v podstatě podle naší současné situace. Podle toho, jak se zrovna cítíme, jak jsme staří, kolik máme energie.
Přesto víra nějak souvisí s pamětí. Kdyby nebylo tradice, kdybychom si nepředávali svědectví o Hospodinových činech, nebyla by víra možná. Víra je zčásti založena na paměti.
Ne hrnce masa, ale pravá vzpomínka je to, že nás Hospodin vyvedl, že nás zachránil.
Bylo to Hospodinovo milosrdenství a je to Hospodinovo milosrdenství, na které máme vzpomínat a které máme hledat. Provokativně řečeno: hrnce masa nebyly pro Izrael žádným milosrdenstvím.
Hospodin chtěl svému lidu ukázat, že minulost byla jiná, že přece jsme úpěli, trpěli, byli utlačováni, a proto se k nám Hospodin sklonil.
Ty nahrabané vyfantazírované poklady masa egyptského, ty hrnce se navíc ukážou v jiném světle, když vypravěč popisuje skutečný pokrm, který dává Bůh.
Hospodin daroval svému lidu zvláštní pokrm. Co bylo podstatou tohoto pokrmu? To, že byl zázračný? Že nutí lidskou fantazii k rozletu a vymýšlení různých příčin, z čeho a jak tento pokrm vznikl? Jak vypadal, jaké měl složení? Byl důkazem, že Bůh existuje?
Dnes nám to připadá možná zábavné, ale tento typ otázek byl ještě poměrně nedávno rozhodujícím kolbištěm vědeckého bádání a sporů. Můžeme se z něj ale velice dobře poučit. Mnoho vědců se snažilo dokázat, že příběh o pokrmu z nebes byl reálnou událostí. Křepelky byly vyčerpány přeletem přes moře, a proto se staly snadnou kořistí Izraelců.
Náš rozum touží po vysvětlení a moří tak celou naši mysl. Stane-li se, že se podvolíme diktátu rozumu, spokojíme se s vysvětlením. Křepelky prostě stačí chytnout, jsou vyčerpané.

Tento postup sice přinese kýžený výsledek – máme pocit, že jsme vyřešili tajenku, že si můžeme odfajfkovat další položku.
Bible se ale nedá luštit jako křížovka.
Není to s těmi křepelkami a manou náhodou úplně jinak?
Když si – podle vědeckého vysvětlení – může každý vyčerpané křepelky chytnout, nezmizí hlubší rozměr příběhu: totiž, že maso křepelek je Hospodinovým darem?
Stejný pokrm, jeden člověk řekne – je to vyčerpaná křepelka, mám na ni právo ji sníst, druhý člověk řekne – ne je to dar od Hospodina. Stejná křepelka, stejná člověčí ruka ji bere do úst. Přesto zcela odlišné světy.
Podobenství o křepelkách a maně nás nechce nutit přemýšlet, kterýže to druh křepelek se zapletl s Izraelci, proč byl asi tak vyčerpaný, jaké větry zrovna v té oblasti vanuly, nebo z kterýchže bylin se pospojovala zázračná mana. Podobenství o jídle z nebe samo na začátku uvádí, jak chce, aby mu bylo rozuměno: 4 Hospodin řekl Mojžíšovi: "Já vám sešlu chléb jako déšť z nebe. Ať lid vychází a sbírá, co denně spotřebují. Tak je podrobím zkoušce, budou-li se řídit mým zákonem, či nikoli.
Křepelky a mana jsou jen figury a poušť jsou kulisy. Příběh – podobenství (můžeme si jej představit jako divadelní drama) je o zkoušce. Tak je podrobím zkoušce, budou-li se řídit mým zákonem, či nikoli.
Izraelci si neměli dělat zásoby. Museli za manou běhat každý den a znovu doufat, že mana přijde, vyhlížet ji a prosit o ni. Neměli pro budoucnost jinou záruku, než naději, že na ně Hospodin nezapomene. To byl skutečný protiklad jejich vysněných hrnců masa.
Buddha odhalil jako jednu z příčin lidského utrpení snahu člověka ulpívat (Příčinou strastí je "žízeň", totiž chtivost, tužby, choutky, to vede ke stálému znovuzrozování. 3) Potlačí-li se žízeň, ustanou strasti, neboť není příčiny k jejich vzniku.). Člověk touží, vyhlíží, přilepuje se k předmětu své touhy (jako boháč z prvního podobenství) – k penězům, k jídlu, ke svému vlastnímu zdraví etc... jen aby zapomněl na své skutečné určení. Ale hlavně – myslí si, že tak bude šťastný, naplněný. Že tak – biblicky řečeno – dojde spásy.
A tak je jedno, jestli křepelky existovaly nebo ne, jestli manu tvořila nějaká speciální směs stepních rostlin. Důležité je, že příběh ukazuje, na co člověk upíná svou naději, proč to tak dělá a kam to vede. To jediné nám může skutečně pomoci, to je evangelium – dobrá zpráva tohoto příběhu.
Můžeme pochopit, že jestliže člověk nebude umět děkovat a brát život jako dar a zázrak, pak zůstane hladový. Bude sice mít možná plné břicho, bude mít hlavu plnou znalostí, bude obklopen hromadou krásných věcí... přesto zůstane vyprahlý.
Manou se nám může stát všechno. Když rozpoznáme, že vše co přijímáme je dar, když to budeme jako dar vychutnávat a děkovat za to, pak se nám to stane manou. Každé dobré slovo, podaná ruka se může stát důkazem Boží lásky.
Láska nejde nahrabat do zásoby, nejde nahromadit do stodol. Musí se o ni každý den pečovat, hledat ji, i děkovat za ni.
Když začneme hrabat a hamounit, zkazí se a začne páchnout.
Museli za manou běhat každý den a znovu doufat, že mana přijde, vyhlížet ji a prosit o ni. Neměli pro budoucnost jinou záruku, než naději, že na ně Hospodin nezapomene.
Naděje, že na nás Hospodin nezapomene je dobrá naděje. Je to naděje, ve které je skryta skutečná moudrost a skutečná posila (i ve chvílích nejtěžších).
Tuto naději nemáme mít každý pro sebe (manu totiž sbírali společně a dělili se o ni), ale sdílíme ji společně. O tuto lásku se dělíme, předáváme ji, boží království máme rozdávat. Skutečná naděje, skutečný rozměr života vzniká ve společenství, mezi lidmi, v církvi, ne v osamocení.
Bohu díky!

Hospodine, ty jsi Bůh, který je milosrdný,
děkujeme za toto svědectví,
děkujeme ti, že nám dáváš možnost vystoupit ze svých malých světů,
děkujeme ti, že nám dáváš okoušet skutečného smyslu
a radosti ze světa, který jsi nám daroval,
a na který se učíme stále ve víře hledět nově – podle tvého zachraňujícího slova.
Amen.

Poslání
2 Corinthians 8:13 Nejde o to, aby se jiným ulehčilo a vy byli přetíženi, nýbrž abyste na tom byli stejně: 14 váš přebytek pomůže nyní jejich nedostatku, aby zase jindy jejich přebytek přišel k dobru vám ve vašem nedostatku; tak nastane vyrovnání, 15 jak je psáno: 'Kdo měl mnoho, tomu nic nepřebylo, a kdo málo, neměl nedostatek.'