Uvítání

2 Timoteovi 1:2 Milost, milosrdenství a pokoj od Boha Otce a Krista Ježíše, našeho Pána..

Dnes je Neděle po Nanebevstoupení Páně, které připadlo letos na čtvrtek

Introit

Psalms 17:3  Zkoumal jsi mé srdce, dozíral jsi v noci, tříbil jsi mě, nic ti neuniklo, ani úmysl, jenž nepřešel mi přes rty.

4  Pokud jde o lidské činy, slovu tvých rtů věren vyvaroval jsem se stezek rozvratníka.

5  Drž mé kroky ve svých stopách, aby moje nohy neuklouzly.

píseň

146

První čtení

Jeremiah

32:36  - 41

Pro děti

Zach 14:9 Hospodin bude Králem nad celou zemí; v onen den bude Hospodin jediný a jeho jméno jediné.

Základem je stará představa, že Hospodin dá zemi jednotu – že se sjednotí rozháraný Izrael. Na základě jedné víry.

V čem spočívá tato víra?

Že budou milovat jeden druhého.

Že se také budu starat o dobro druhého.

Židé si vykládají jedno podobenství. Byla jedna loď, na které bylo spousta lidí. A tu jeden člověk začal vrtat do lodi díru – v místě, kde sám seděl. Spolucestující volali zděšeně: Co to děláš? Odpověděl: nestarejte se! Vrtám jenom pod svým sedadlem!

Rabíni to vykládali tak, že stejně se to má s našim životem ve společenství (ve sboru). Činnost každého z nás se dotýká i těch ostatních.

Když bude někdo z nás někoho nenávidět, může to zničit celé společenství.

Píseň

694

V království Božím místa dost

Druhé čtení

Jan 17, 20-26

Kázání

Říká se, že Jan od Kříže měl velice rád 17. kapitolu Janova evangelia a často ji polohlasitě citoval.

Ó duše, stvořené pro tyto velké věci a k takovým povoláním! Co děláte? Čím se zabýváte? Vašimi nároky jsou nízkosti a vaším jměním ubohosti. Ó, ubohá slepoto očí vaší duše, vždyť vůči tak velkému světlu jste slepí a k tak velkým hlasům jste hluší, a nevidíte, že zatímco hledáte velikost a slávu, nepřestáváte být ubozí a nízcí, neznalí a nehodní tolika učiněných dober!“ (srv. Duchovní Píseň 39,6.7)

Místo aby se Jan od Kříže radoval, tak ho Ježíšova slova vedla k stesku.

V J slovech slyšíme velkou touhu. Ne ovšem touhu po potrestání zlých, ale touhu po tom, aby to s námi dobře dopadlo. Abychom nezůstali osamoceni a nepotřební, ale abychom byli jedno: jedno spolu navzájem a současně jedno s Otcem i Synem. Jedno - i když každý zůstáváme nezastupitelným a nezaměnitelným jedincem. Podobně, jako Otec a Syn v Nejsvětější Trojici jsou jedno, a přece nejsou zaměnitelní, mají k sobě navzájem vztah a je možné i nutné je rozlišovat.

A Ježíš sám chce, abychom došli k cíli. Sám chce, abychom došli k Otci a to s ním. Chce, abychom s ním byli u Otce. Kdo mu může vzdorovat? Jen my sami, díky naší svobodě.

Myšlenku jednoty – jednoho organismu rozvíjí Pavel:

Romans 12:5 tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy.

1 Corinthians 12:25 aby v těle nedošlo k roztržce, ale aby údy shodně pečovaly jeden o druhý. ²⁶ Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním. ²⁷ Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů.

Pavel říká, že trpí-li jeden úd, trpí i ostatní. V tomto smyslu jsme jedno tělo ať chceme nebo ne. Ve sborovém životě je to velice patrné.

Ublíží-li někdo někomu, nebo-má-li pocit, že jeden druhému ublížil, pak z toho vzejde jakási temná energie a rozšiřuje toto ublížení – ať skutečné, či neskutečné dál.

Trpí-li někdo skutečně – nemocí, stářím, neštěstím v rodině – pak (také) neseme ostatní jeho bolest.

Ať chceme nebo nechceme, tvoříme jednotu. Nejen na úrovni sboru, ale i na úrovni celé církve, všech křesťanů. Patrně i celého lidstva.

Proč na to máme myslet?

Podle Pavla je církev skutečně tělem Kristovým, Kristus církví dochází plné skutečnosti a zasahuje skrze ni do tohoto věku.

Jednotlivé údy mají své rozdílné úkoly; bylo by nemyslitelné, kdyby některý úd chtěl být něčím jiným, kdyby si myslil, že je pro tělo méněcenný anebo že dokonce ani do těla nepatří.

Každý ve sboru se projevuje jinak – originálně, ne každý má nápadné obdarování, nemá sám sebe pokládat za méněcenného.

Jde o to, aby si každý uvědomil poslání, které má jako úd v pospolitosti těla Kristova, a mel vážnost k druhému – třeba, kdo je v nějakém smyslu odstrčený.

Všichni si mají uvědomit solidaritu a nekazit ji přeceňováním nebo podceňováním určitých darů.

Kde nakonec Pavel končí, když vyjmenovává jednotlivé dary, které se mohou ve sboru objevit?

Končí u lásky. Ta je nejvyšším darem. Podílet se na lásce – znamená mít podíl na Kristu. Nedostatek lásky pak znehodnocuje všechny ostatní dary.

Dokonce i dar proroctví dokonce dar poznání všech tajemství. Bez této lásky je každá snaha marná.

Dnes bych řekl – že dokonce i náš moderní problém – snaha o budování sboru – ať je jakkoli dobrá: ....bez lásky - je podle Pavla – marná.

J mluvil ústy Jana o jednotě. Pavel dochází skrze uvažování o jednotě k lásce jako pilíři této jednoty.

Jednou z cest k jednotě je ochota navzájem se tolerovat, odpouštět si.

Stane se, že někdo udělá něco jinak, než jsem si myslel a jsem připraven ho odsoudit za to, že to udělal špatně. Ale zapomenu na to, že on to udělal jinak – proto – že je prostě jiný. Nebo proto – že neznám všechny jeho důvody, proč ten druhý takto jedná.

Velice často – asi nejčastěji se jedni zlobí na druhé proto, že ti druzí nejednají podle jejich představ.

Každý jsme nějak na svých představách závislí. Někdo může kritizovat někoho za nedochvilnost, někdo za přílišnou aktivitu, někdo za přílišnou starostlivost, někdo za nadřazenost, za to, že druhý nebyl v tu a v tu dobu tam, kde měl být, že neudělal to, co bylo podle onoho potřeba..... atd....Mohl bych pokračovat do nekonečna.

Co je za tím schováno? Pocit vlastní nadřazenosti nad ostatními. Pocit, že já jsem v tom těle církve důležitější, než ostatní.

Může se stát, že se jakoby spravedlivě začnu ve svém nitru rozhorlovat, kde všude ti druzí dělají chyby. Že bych to udělal lépe apod.

Tyto pocity „spravedlivé nadřazenosti“ jsou hluboce lidské a tvoří naši přirozenost. Stačí se podívat na vztah tchyně a snachy, když je jim přidělena jedna kuchyň.

Harmonické sdílení jednoho prostoru kuchyně je – řekl bych spíše výjimkou.

Podobně by to možná vypadalo, kdyby byl nucen sdílet tchán ze svým zetěm jednu dílnu.

Každý z nás si vytváří kolem sebe pořádek sobě vlastní. Já sám nesnáším, když mi někdo začne „uklízet“.

Na rovině osobního života vznikají spíše komické – někdy tragikomické situace.

Na rovině sboru je to už horší.

Prožíváme různé typy soukromých i veřejných válek. Z pohledu venkovního – samozřejmě komických, nebo tragikomických.

Kde ale jinde, než ve sboru si vyzkoušet, kam až sahá naše schopnost – být tolerantní? Schopnost přidat se k lásce, o které mluví J nebo Pavel?

Všichni si také můžeme vyzkoušet jak v tomto zápase o toleranci a nesouzení – selháváme.

Nejsou mezi námi světci.

Čeho se tedy chytit? Má vůbec cenu něco dělat, když stále selháváme?

Byl jsem v pátek na kolokviu konaném k poctě L. Hejdánka a Jakuba Trojana. Zazněly mnohé přednášky – mj. také na etická témata.

K problému viny a odpuštění měl zajímavý příspěvek Milan Lyčka (1997-2000 kulturní rada, Velvyslanectví ČR v Tel Avivu, Izrael; dnes odborný asistent Ústavu filosofie a religionistiky FFUK v Praze, zástupce ředitele ústavu pro religionistiku) o pokání, tak jak je chápe židovství. Člověk se nemá vyvazovat ze zodpovědnosti za druhé, ale má být otevřený spíše pro své chyby, než chyby ostatních. Pokání je vstupem do spravedlnosti. Rabíni věřili, že pokání bylo stvořeno samostatně ještě před stvořením světa. Důsledek je ten, že i kdyby člověk hřešil celý svůj život, pokání na jeho konci zpětně promění celý tento život a člověk umírá jako spravedlivý.

Celé to má krásnou pointu. Člověk by se měl tudíž kát den před svou smrtí. Jelikož ale nezná okamžik své smrti, má se kát každý den...

Vnímám právě takto pojaté pokání jako hráz proti pýše, proti odsuzování a posuzování druhých.

Máme vědět, že pokání nám pomůže vyčistit vztah k bližnímu, k Bohu.

J říká: Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já; ať hledí na mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval již před založením světa.

J prosí Otce, abychom byli tam, kde je on. Co to je za stav bytí? Co to je za způsob bytí? Kde máme být?

Možná je odpovědí víc, myslím, že to místo je vlastně jednota, o které mluví J i apoštol Pavel. Jednota zastřešena láskou. Láskou, která nepochází z nás, ale na které se máme podílet. (1 Corinthians 13:4  Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.5  Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.)

Kdybychom si jen dokázali pokaždé, když se na někoho začneme zlobit – zopakovat tyto verše...Mohli bychom tak zjistit, co za naším hněvem opravdu stojí. Jestli je to láska, nebo nějaká démonská síla, která se nás snaží zotročit, ovládnout. A která se pak chce skrze nás šířit dál.

Osvobozující biblickou zvěstí je, že tato láska (ke které se můžeme přidat a z lehkostí odhodit vlastní pýchu) nepochází z nás. Proto si nemusíme stýskat, že ji nemáme, nebo že ji nejsme schopni.

Osvobozující je, že se můžeme na této lásce a jednotě podílet, když budeme chtít, že je nezávislá na našich představách. Ve víře jsme ale ujištěni, že je skutečná, že nám ji J dal, odkázal, přenechal. A čím víc budeme skutečnosti této Božské lásky věřit, tím více vlastních představ můžeme svobodně odhazovat jako odhazuje had kůži.

Tím víc pak budeme zrcadly odrážejícími tuto lásku.

Amen.

Píseň

399 V sjití tomto pravme sobě

sloky 1,8-13

Přímluvy

Hospodine, stvořiteli lásky a skutečné jednoty

prosíme tě za lidstvo jako celek - ale i za naše sbory

posiluj nás na cestě k jednotě

prosíme tě o dar pokání,

prosíme tě o dar tolerance vůči bližnímu.

Prosíme tě, ať dokážeme mlčet, ať se dokážeme zarazit, když cosi v nás chce poškodit naše bratry a sestry.

Prosíme tě, ať v takových případech myslíme na našeho Pána, který nám zanechal jednotu a lásku.

Vždyť víme, že on - po svém nanebevstoupení

sedí po pravici Otce a je naším přímluvcem.

Prosíme tě za všechno utrpení tohoto světa,

které pochází ze vzájemného nepochopení.

Prosíme tě za rodiny, za mladé lidi - dávej jim poznávat moudrost, která nepochází od lidí, ale od Tebe.

Prosíme tě jmenovitě za sbory Dobříšký a Soběhrdský,

Abychom dokázali svědčit ostatním lidem o tvé lásce a o tvém Synu.

Uzdravuj nás všechny svým smilováním,

Prosíme tě za nemocné

staré, opuštěné, trpící lidi.

Ve chvíli ticha myslíme na ty, které máme na srdci...

Pane smiluj se

Kriste smiluj se.

Amen.

Píseň

160 Tebe, Boha, vzýváme

Poslání

Philippians 1:29 Neboť vám je z milosti dáno netoliko v Krista věřit, ale pro něho i trpět;

Píseň

368 Ó Tvůrce, duchu svatý, přijď