4. neděle po velikonocích (Cantate)

6.5.2007

 

Soběhrdy

Petr Turecký

 

Uvítání

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána JK.

4. neděle po velikonocích (Cantate)

Dnešní neděle se nazývá Cantate - Zpívejte! Ž 98. - zpívejte Pánu nové písně! Proto také výzva apoštola Pavla, protože zpěv byl a má zůstat výpovědí o člověku.

 

Introit

Psalms 98:1  Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci, zvítězil svou pravicí, svou svatou paží!

2  Hospodin dal poznat svoji spásu, zjevil před očima pronárodů svoji spravedlnost,

3  na své milosrdenství se rozpomenul, na svou věrnost domu Izraele. Spatřily všechny dálavy země spásu našeho Boha.

 

píseň

ž 118

sloky, 1-5.

 

 

 

VSTUPNÍ MODLITBA

Bože, tys nám poslal vykupitele a přijímáš nás za své syny;

pohlédni na nás s otcovskou láskou a dej,

aby všichni, kdo věří v Krista,

dosáhli pravé svobody a věčného dědictví.

Přicházíme za tebou prosit o posilu do dalších dní,

přicházíme s mnoha nevyřčenými i nevyřešenými otázkami,

prosíme, pomáhej nám ve společenství,

při společné oslavě tvého díla svým Duchem,

nacházet klid a důvěru v to, co přichází.

Prosíme tě, ať i dnešní den nás posiluje ve víře,

že od tebe, od tvého Syna nás nemůže nic oddělit,

žádná zrada, žádná lidská zloba.

Posiluj nás ve víře v tuto jednotu –

že skrze Krista – a spolu s ním jdeme vstříc Tobě.

Amen

 

 

První čtení

CEP Isaiah 49:3 Řekl mi: "Ty jsi můj služebník, Izrael, v tobě se oslavím." 4 Já jsem však řekl: "Nadarmo jsem se namáhal, svou sílu jsem vydal pro nicotný přelud." A přece: U Hospodina je mé právo, můj výdělek u mého Boha. 5 A nyní praví Hospodin, který mě vytvořil jako svého služebníka už v životě matky, abych k němu přivedl Jákoba nazpět, byť i nebyl shromážděn Izrael. Stal jsem se váženým v Hospodinových očích, můj Bůh je záštita moje. 6 On dále řekl: "Nestačí, abys byl mým služebníkem, který má pozvednout Jákobovy kmeny a přivést zpátky ty z Izraele, kdo byli ušetřeni; dal jsem tě za světlo pronárodům, abys byl spása má do končin země."

 

 

Píseň

364s Nové přikázání

 

Druhé čtení

Jan 13,31-35

 

Kázání

Dnešní oddíl navazuje na moment, kdy J označí Jidáše jako zrádce. Nastává to, co je mezi lidmi obvyklé. V úzkém kruhu věrných se najde někdo, kdo je ochoten zradit.

Člověku nemůžeš věřit. Člověku nelze věřit. Jakoby to byla zákonitost, že téměř vždycky se najde někdo, kdo chce z dané situace vytěžit co nejvíce pro sebe. Je to jiná variace na téma „touha po moci“. Jiná variace na opakující se nadávky nad zkorumpovaností politiků... Jsme lepší? Jidáš byl jeden z nejbližších – a tak by také někdo mohl říci – existence Jidáše je důkaz, jak malou měl J moc. Jidáš byl tak blízko zdroje, což ani J přítomnost nedokázala změnit Jidášovo smýšlení? Byl tedy J opravdu mocný? K čemu to bylo, když jeden z nejbližších ho takto hanebně zradil. Ukázalo se vlastně, že stále se opakující lidská chamtivost, touha po blaženosti pocházející z materiálního uspokojení vždycky nakonec převýší vše ostatní.

A nejen to, tady zapadl Jidášův čin dokonce jako jeden z mnoha článků do řetězu, který dovedl J na kříž. Nejen, že J nedokázal ze zkaženým srdcem Jidášovým udělat nic, ale naopak Jidáš svým činem přivedl k J jeho katy.

Jan neodpovídá přímo na tyto otázky, ale nechá mluvit J o slávě. Boží sláva je pro něj důležitější...

A zrovna v té chvíli, kdy Jidáš odejde, aby udal, J řekne: "Nyní byl oslaven Syn člověka a Bůh byl oslaven v něm. A v reakci na Jidášův čin vyřkne nové přikázání o vzájemném milování. Je to nové přikázání, navzdory vší prohře. I když se zdá, že nic nemá smysl, že nespravedlivý přemůže spravedlivého.

J mluví o oslavení, o tom, že byl oslaven a bude oslaven. To je jeho (pro nás možná nepochopitelná) reakce na Jidášovu zradu.

Když Jan použije toto slovo (oslavit), myslí na to, co má přijít. Myslí na budoucnost. Utrpení neznamená, že Bůh dotyčného opouští, ale že se naopak ukáže, zjeví, pravý opak.

Boží oslavení a nové přikázání lásky stojí velice blízko sebe.

Také když J vzkřísil Lazara, řekl: "Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven." 5  Ježíš Martu, její sestru i Lazara miloval. Opět tu Jan umístil do těsné blízkosti slávu Boží a lásku.

A nakonec se toto slovo – oslavení – objevuje na kříži: J17:1 Po těch slovech Ježíš pozvedl oči k nebi a řekl: "Otče, přišla má hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe, 2 stejně, jako jsi učinil, když jsi mu dal moc nad všemi lidmi, aby vše, co jsi mu svěřil, dal jim: život věčný. 3 A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíš Krista. 4 Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil.

Oslavení v případě J života není jen slávou vzkříšeného Krista, je také znamením utrpení a bolesti.

Slyšeli jsme o tom v prvním čtení. (Isaiah 49:3 Řekl mi: "Ty jsi můj služebník, Izrael, v tobě se oslavím." 4 Já jsem však řekl: "Nadarmo jsem se namáhal, svou sílu jsem vydal pro nicotný přelud." A přece: U Hospodina je mé právo, můj výdělek u mého Boha.).

To, že se v někom oslaví Bůh znamená nejen to, že ten dotyčný může trpět, znamená to, ale že na druhou stranu má být světlem ostatním. Bůh skrze oslavení sebe v někom vede druhé k sobě. Proto to milování v zápětí. Nestačí, abys byl mým služebníkem, (...); dal jsem tě za světlo pronárodům, abys byl spása má do končin země. Oslavený se stává doslova spásou, uzdravením pro ty ostatní.

Ten, kdo je oslaven je také služebníkem Hospodina. A to je také nově řečeno ten, kdo opravdu miluje.

Prorok i J je posilován vědomím, že Bůh je s ním. Proto se můžeme setkat také s termínem popisujícím poeticky, že se člověk může do slávy odít. Tato sláva byla jako plášť.

V hloubce zápasu prorokova i J stojí tedy vědomí, že Bůh jim je nablízku. Že jejich odevzdání pro lásku je oslavou Boha. A je také jednotou s Bohem. A to právě v kontrastu s udáním, s nastávající katastrofou. Právě tehdy si má čtenář Janova evangelia uvědomit, jak mocně je J s Otcem spojen.

Tato sláva, tato oslava vede k lásce a vede také k následování. Apoštol Pavel říká, že se můžeme stát chválou Kristovy slávy, když k němu upneme veškerou svou naději. (Ef 1,12) Když budeme na sebe brát břemena jedni druhých. (Gal, 6,2)

J vzal jejich břemeno na sebe, nejen těch hodných – i Jidášovi myl nohy.

 

Toto biblické, Ježíšovo oslavení, je tedy (zdánlivě) jiného rázu, než jak toto slovo používáme my. Pro nás znamená: slavit narozeniny, připravit zahradní párty. - vyjadřovat samé radostné emoce.

Ale, víme-li, že Bůh slavil vítězství nad mocnostmi a temnými silami, jak řekl apoštol Pavel, připomene nám tato oslava i oslavu – např. konce války. Je to typ oslavy, ve které je také obsažena tragédie obětí.

Možná proto – po vzoru SZ prorockých vyprávění – dal evangelista Jan Ježíšova slova o oslavení do blízkosti a kontrastu k Jidášově zradě. J se vydal se pokorně na cestu kříže a Boží sláva zazáří v něm naplno.

Co dává tedy učedníkům – a i nám – sílu? Je to právě J důraz na vlastní lásku k nám. Máme se milovat, protože on miluje nás. Naše láska tak má oporu v Boží lásce. Má kde čerpat svou sílu.

Mohli bychom to vyjádřit ještě jinak: Protože učedníky Ježíš tak miloval, jak jen Bůh může lidi milovat, proto mohou ve vzájemných vztazích konat to, co již nemohou ve vztahu k Ježíši po jeho odchodu od nich: vzájemně si mohou být blízko a za sebe navzájem nasazovat vlastní život. Ježíšova láska tedy zůstává v jejich středu přítomná a působící, když on sám je již vzdálen. Jeho přikázání je pro ně odkazem a jako takové také jeho darem.

My také můžeme vzít na sebe situaci učedníků.

J nás touto řečí, tímto odkazem nového přikázání začleňuje přímo do lásky Otce a Syna. Úkol bratrsko-sestersky se v církvi milovat neznamená mít jenom partu dobrých známých, ale J předkládá a ukazuje na hlubší kořeny.

Můžeme si klást otázku, co vlastně motivuje můj vztah k druhému člověku..
- abych dobře vypadal sám? - abych si na slabším léčil své komplexy? - abych si něco dokázal? -
Hledám sílu k milování lidí v Ježíšově oslavení?
Žít v církvi prostě znamená milovat ty druhé, kteří se nám mohou jevit jako nehodní naší lásky. Není ale jiné řešení, než znovu a znovu hledat zdroj a sílu k milování druhých ne v sobě, ani v rezignaci, ale v činu, na kterém je tato láska postavena a z kterého je živena: na místě oslavení Otce v Synu, na místě Božího sebevydání se na kříži. Z toho je třeba čerpat naději a duchovní základ.

(„Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás.“ Spojka „jako“ (řecky „kathos“) zde nevyjadřuje podobnost, ale spíš původ, zdroj: tou láskou, kterou jsem já miloval vás, milujte se i vy. Ježíšova láska k učedníkům vyvolává pohyb lásky: jeho samotná láska proudí v nich, když milují bratry (a sestry) a jsou od nich milováni. Tato vzájemná láska je především stavem učedníků, jejich způsob existence v Synu. Teprve pak je činem. I Ježíš existoval z lásky Otce (Jan 15,9).

Přikázání lásky je odpovědí na „problém“ Ježíšova odchodu (v. 33): Ježíš odchází, ale bude nadále přítomen „skrze vzájemnou lásku“ – tato láska (nakolik bude autentická) bude dokonce jeho láskou (viz verš 34- tou láskou, jakou jsem miloval vás…), a ta prokáže jeho živou přítomnost mezi učedníky. Nakolik bude ve společenství církve „Kristova láska“, natolik lidé budou potkávat Krista.

Děkujeme ti Pane, že jsi oslavením JK nám připravil a ukázal cestu ke tvé lásce

Prosíme tě, abychom dokázali po této cestě jít.

Abychom dokázali brát velmi vážně, že tato cesta existuje, že ji ve svém Synu nabízíš.

Amen.

 

Píseň

168 Zpívejte, čest vzdejte

 

 

Píseň

Píseň měsíce (lunární) - něco od ČEPA?

 

Poslání

Philippians 2:5  Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši:6  Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl,

7  nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka8  se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.9  Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno,10  aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí -11  a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.

 

Píseň

678 Jeden Pán, jedna víra