4.3.07 Soběhrdy

2. postní neděle, neděle Reminiscere. Reminiscere miserationem tuarum, Domine – Pamatuj, Pane, na své milosrdenství.

Petr Turecký

Pamatuj, Pane, na své milosrdenství
a svou dobrotu, která je od věků. (podle Ž 25,6).

^CEPPsalm 27:1 Davidův. Hospodin je světlo mé a moje spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, z koho bych měl strach?

Všemohoucí Bože,
ty jsi vydal svého Syna do rukou lidí,
a lidé ho zabili.
Prosíme tě:
Odpusť nám, že klademe překážky tvé nepochopitelné lásce,
a dej nám účast na spáse,
kterou jsi daroval světu
v našem Pánu Ježíši Kristu, tvém Synu,
který s tebou a Duchem svatým žije a vládne
odvěků navěky.

Abrahama v tom dnešním příběhu nacházíme ještě před vyhlášením soudu nad Sodomou, před narozením syna Izáka. Abraham vlastně byl ještě Abram, ke změně jmen mělo dojít také později. Abram vyšel z rodné země a dal se na cestu kam mu ukazuje Hospodin. Prožil veliký hlad, utekl před ním do Egypta, má strach o sebe i o svou ženu Sáru a tak si vyzkoušel, jaký má dopad lež. Když vystoupil z Egypta, rozešel se s Lotem, svým synovcem kvůli majetku. Abram byl vůči synovci velkorysý, dal mu na výběr. Lot se stěhoval do země, která lahodila jeho oku, sám Abram si vzal ten chudší díl. Lot si vybral špatně, líbila se mu totiž krajina Sodomská, sice bohatá, ale žili tam lidé zlí. A nevyplatilo se mu to a Abram jej potom vysvobodil z rukou útočících králů, kteří Sodomu napadli. Dokonce útočníky porazil. A Abram osvědčil oddanost Hospodinu, když si z kořisti neponechal nic, aby nebyl zavázán těmto lidem. Sodomští se totiž k sobě navzájem nedokázali chovat dobře.

A tu jsme v dnešním příběhu. Abram již poznal, že víra mu nezaručí, že se hned stane lepším člověkem. Má za sebou selhání, ví, co je to lež, ale přesto za Hospodinem jde. Přes všechna selhání Bohu uvěřil a pokouší se ho následovat. Někdy mu to jde lépe, jindy hůře. Přesto však jeho víra, jeho oddanost Bohu jakoby roste. Pomalu a ne bezbolestně. Svou víru osvědčuje, když si nechce nechat nic z kořisti Sodomské.

Představte si palác s nesčetnými branami, řekl Baal Šem svým blízkým. Před každou branou čeká návštěvníka poklad, z nějž může po libosti načerpat tolik, že už ani nepociťuje potřebu jít dál. Přesto však na konci chodeb čeká král, připravený přijmout toho ze svých poddaných, jenž myslí na něj, a nikoli na poklady. (Wiesel, Svět chasidů).

Abrama trápí, že nemá syna. Vyšel ze své rodné země, protože mu Hospodin slíbil, že z něj učiní velký národ. Abram uvěřil. Ale, začíná pochybovat. Bůh zaslibuje, člověk ale neví, co s Božím zaslíbením. Rád by je viděl co možná nejdříve a podle své představy. Abram přesto neustává ve svých modlitbách. Přese všechna selhání důvěřuje Bohu natolik, že mu věří a je ochoten pro tuto víru i oběti.

Abram zvítězil nad loupeživými králi, dokázal odmítnout sodomský styl života, když odmítl vzít si pro sebe kořist. A najednou ve chvíli, kdy se zdá, že se všechno daří, tak nastupují pochybnosti. Jaký má smysl tohle všechno snažení? Člověk ztrácí víru, že je opravdu k něčemu povolaný. Hlas, který se nám někdy zdá tak jasný a vše má svou logiku – najednou pohasíná. Abram už tolik zažil, zakusil, a ze slibované odměny stále nic. Čekáme i my na nějakou odměnu? Jsme i my na cestě proto, abychom našli své skutečné jméno, osobní povolání?

Do těchto pochybností vstupuje Hospodin. V nočním vidění slibuje Abramovi, že se nemusí bát, že Hospodin sám je jeho přehojná odměna. Je pro Abrama taková odměna opravdu lákavá? Když nemá syna ani zemi? Abram se odvažuje Hospodinovi vyčítat, že nemá přece žádnou odměnu, je bezdětný, bezdomovec. Nechápe Boží slib, odvažuje se Bohu vyčítat.

Je to rouhání? Kolikrát denně vlastně i my Bohu vyčítáme, že nesplnil to i ono? Když jsme nespokojeni se svým životem? S tímto dnešním dnem, protože se nám něco nedaří...

Do důsledku vzato vlastně ze svých špatných nálad máme tendenci obviňovat ty druhé, soudit a nakonec tak vlastně opovrhovat i Bohem – i když nevysloveně. Abram se nebojí Bohu vyčítat. Jenže nakonec se to vyčítání stejně obrací spíš proti jeho vlastnímu služebníkovi, Eliezerovi. Snad bude muset všechno odkázat tomu sluhovi? Ve výčitce se ukazuje, jak s ním Abram opovrhuje.

Přesto může být pro nás Abram vzorem, o své požehnání bojuje, rve se o něj, není vlažný, je horký. Nechává se Hospodinem vyvést ze svého stanu ven. Jak to musí být krásné a očišťující nechat se vylákat ze své ulity!

Venku je nekonečno poseté hvězdami. Zázrak stvoření jako na dlani. Tváří v tvář této majestátnosti lidská smrtelnost. A najednou Abram uviděl své problémy z nového úhlu. Uviděl hvězdy a Bůh ho ujistil, že tolik bude mít Abram potomstva. Všechno je to Boží dílo. Abram si uvědomil, že všechno svědčí o Bohu, že Hospodin neopustí dílo vlastních rukou.

Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. Možná si právě v té chvíli připadal jako ve snu, v krásném snu.

Abram uvěřil, ale zase ho přepadly pochyby, požadoval větší jistoty. A tak chce uzavřít s Hospodinem viditelnou smlouvu pomocí zvířecích obětí. Krávu, kozu, berana, hrdličku a holoubě. Rozpůlil ta zvířata na dvě části. Takto se v době Abramově uzavírala smlouva. Když se dva lidé chtěli dohodnout, uzavřít smlouvu, rozřízli zvíře na půl a položili proti sobě. Potom oba smluvní partneři prošli uprostřed. Je to obdoba krevního pouta, které známe z kovbojek. Indiánské pokrevní příbuzenství. Je to pouto, které nás nadále spojuje. Jestliže někdo z nás poruší dané slovo, ať se mu vede jako těmto zvířatům.

Abram nechce zůstat sám a doufá, Hospodin odpoví. Možná šel tou krvavou uličkou sám, možná jí vůbec neprošel. Bůh nesestupuje, jen supi. Abram odháněl ty ptáky, až z toho padl do mdlob. Tolik toužil, až do vyčerpání, aby mu Bůh odpověděl. Ale prohrál.

Abram vyčerpáním usíná, padají na něj mrákoty. Dokonce vize, která se mu zjevuje ve snu je plná utrpení. Tvoji potomci budou otročit v zemi, která nebude jejich, po 400let. Možná viděl příliš mnoho, možná chtěl vědět něco, co by člověk vědět neměl. I když na konci přijde vítězství, po různých utrpeních, až se vystřídají generace těch, kteří ponesou vinu svých otců, zase tu bude možnost nového počátku.

A najednou se Abram stal svědkem Hospodinovy přítomnosti, jakoby ohnivá pochodeň nebo pec prochází mezi těmi rozpůlenými kusy. Ohnivé jazyky dosvědčují, že přišel Bůh. A tak Bůh uzavírá s Abramem smlouvu po svém a jinak, než chtěl původně Abram. Přichází, když Abram spí. Když Abram bojoval do posledních sil. Nakonec přichází Hospodin a sám uzavírá smlouvu. Hospodin sám posílá své proroky, Hospodin sám posílá svého Syna, aby tak s námi uzavřel smlouvu novou.

Bůh přichází po svém a jinak, než chceme, ale to neznamená, že ho nemáme hledat, že nemáme bojovat. Právě naopak. (Př 30:5 Všechna Boží řeč je protříbená, on je štítem těch, kteří se k němu utíkají.)

Znamení Boží přítomnosti zaslechl Abram, když mu docházelo sil, když cítil, že ho obklopuje temnota. A do těchto temnot zní to Hospodinovo zaslíbení Neboj se, já jsem tvá odměna! mnohem mocněji.

A zejm. v NZ podání můžeme zaslechnout: já jsem tvá odměna, když půjdeš cestou lásky a oběti, cestou kříže.

Přes všechny slabosti a průšvihy se můžeme vždy vracet k tomuto základnímu vyznání víry. Nejen pro Abrama, ale mnohokrát ještě v Bibli zazní, že pro celý izraelský lid platí toto zaslíbení, tato opora. A v JK platí pro nás. On je ten, který svým životem svědčil o tomto zaslíbení a on je nám důkazem.

Nejsme to my, kdo sami, kdo si přináší naplnění života, ale je to Hospodin, který nám dává uzdravení jako dar. Právě tato zvěst v postním období zaznívá velice jasně.

- za všechny, kdo se připravují k přijetí svatého křtu nebo ke konfirmaci

- za syny a dcery Abrahama a Sáry, za židy, křesťany i muslimy - za ty, kdo mají účast na Boží smlouvě, za všechny národy země

- za ty, kdo zpochybňují moc mocných a jsou za to pronásledováni; za ty, kdo mají na mysli veřejné věci a hledají spravedlivé uspořádání společnosti.

- za křesťany, ať nesmýšlejí přízemně, ale vzhlížejí ke Kristu, který přijde vše obnovit.

Židům 1:1 Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků;

2 v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky.

3 On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem. Když dokonal očištění od hříchů, usedl po pravici Božího majestátu na výsostech

4 a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje jménem, které mu bylo dáno.

21 A tak ať se nikdo nechlubí lidmi. Všechno je vaše, 22 ať Pavel nebo Apollos nebo Petr, ať svět nebo život nebo smrt, přítomnost nebo budoucnost, všechno je vaše,