Soběhrdy, 18.2.07

Neděle masopustní (Quinquagaesimae)

Petr Turecký, Tomáš Trusina - dialogický projev

Žalmy 103:1 Davidův. Dobrořeč, má duše, Hospodinu, celé nitro mé, jeho svatému jménu!

2 Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní!3 On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí těuzdravuje,4 vykupuje ze zkázy tvůj život, věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním,5 po celý tvůj věk tě sytí dobrem, tvé mládí se obnovuje jako mládí orla.

Vyslechli jsme dnes část oddílu o Davidovi a Saulovi. Mohli bychom říci, že David se dokáže chovat ke svému nepříteli, tak jak nás nabádá J v Lk evangeliu. Dokáže milovat svého nepřítele. To je úžasná věc.

Hm, úžasná věc, říkáš? Ale neidealizuješ nám toho Davida? A neidealizuje ho bible? Vždyť víme, jak zákeřně a hanebně se zachoval jako král. Není z něj tady přílišné neviňátko? Honěný jako nepřítel státu, vlastně jako desperát - dostane se na dosah ruky k Saulovi, stačí jen jednou máchnout kopím... Nechce se věřit, že by tomu pokušení David jen tak odolal. A jestli odolal - určitě ví, že z toho něco bude mít. Koneckonců - copak se mu nepodařilo veřejně zesměšnit izraelského krále a jeho vrchního velitele?

Tomáši!, Tak to vidíte, farář nevydrží chvilku sedět, už musí mladšího kolegu chytat za slovo!

Já myslím, že pokušení odolal, já kdybych byl v jeho situaci, asi bych neodolal a Saula bych bodnul tím kopím.

Rozhodně si to Saul zasloužil. Představa, že by se situace tak pěkně vyřešila, je hodně lákavá. V podstatě toho Davida nechápu, dokážeš si představit tu nekonečnou trpělivost, s jakou se k Saulovi choval? Ne, byl to borec, myslím, že kdyby z toho chtěl něco mít, nevydržel by to a kořist si vzal hned. Dovedeš si představit tu kořist? Celé království! Já myslím, že byl David světec, když to neudělal.

Stačilo by jednou bodnout a bylo by. Vypočítavost se nemůže spojit s trpělivostí.

Nebudeme se dohadovat, jestli je David takový malý svatý. Bible ovšem podle mého nelíčí hrdiny, na které můžeme jen obdivně zírat, takové ty nedostižné borce pravdy a lásky.

Dobře, David se nenechá uchvátit touhou po odplatě, nejednal z vypočítavosti. Nenechal si pobočníkem nakukat, že to tak nastrojil Pán Bůh, aby David probodl Saula a vyřešil svůj problém. Jeho touha po tom, aby Saul prohlédl ze své zavilosti, je upřímná. Ale kam tím vypravěč míří, co tím řeší?

Nepsal to vypravěč proto, aby nám ukázal, že David svým chováním přivede Saula k lítosti? Platí přece, že když se budeme hezky chovat k nepřátelům, přivedeme je k lítosti a oni se budou kát a přivedeme je tak na správnou cestu... Vypravěč třeba chtěl, abychom si z toho vzali ponaučení...

Myslíš, že to platí? Já bych řekl, že to moc neplatí. Rozhodně to neplatí jako takové "kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá". Spíš si vybavuju verš z písničky "ten, kdo meč odmítá, ten na kříži sejde." Právě tehdy, když se oprostím od svých podezření vůči Davidovi a začnu jeho příběh číst tak, jak v bibli je, musí mne praštit do očí i do uší - vždyť tady jsou ty věci spíš naruby!

Vysvobodí Izrael od Goliáše a Pelištejců - a vyslouží si tím podezřívavost a nakonec se stane psancem. Nezabije Saula v jeskyni v Engadí - a Saul se ho stejně znova vydá pronásledovat. Copak to je nějaké ponaučení? Vždyť to je spíš sbírka špatných zkušeností.

Hm, ale Saul se přece tak dojemně kaje? Ta slova znějí tak upřímě. cit: 1 Samuelova 26:21 Saul na to řekl: "Zhřešil jsem. Vrať se, můj synu Davide. Nic zlého ti už neudělám, protože sis dnes cenil mého života. Počínal jsem si jako pomatenec, převelice jsem chybil."..

Je pravda, že vždycky potom selže, ale copak není lepší vždycky znova a znova uvěřit upřímnosti pokání a naletět, než to vzdát.. a způsobit, že už druhému šanci nedám? Možná David věří Saulově lítosti, a tak je za svou snahu odměněn, vidí, že hříšník se chce polepšit.

David mě fascinuje, jak znovu a znovu dává Saulovi šanci, bez ohledu na to, jestli Saul znova selže. Připadá mi to jako ilustrace J výzvy, že máme odpouštět neustále (Matouš 18:22 Ježíš mu na to odpověděl: "Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesát sedmkrát.").

Když už tedy ten příběh čteme Kristovskými brýlemi - což nám koneckonců NZní svědkové doporučují - nemohu přehlédnout, že klíčovým momentem napětí mezi Davidem a Saulem je MESIÁŠSTVÍ:

Pomazaný - tomu byl svěřen úkol a poslání od Hospodina. Zvláštní úkol - je odpovědný za vládu Božích věcí - uprostřed Izraele - a před tváří ostatních národů.

Přitom David už je také pomazaný. Je mesiáš - čekatel, kdežto Saul je "mesiáš v úřadu". Já sám vidím právě v tomto období - když je David mesiášem čekatelem - určitý vrchol Davidova působení. Sám vede velice nezajištěnou existenci. Ale i když je pronásledovaný psanec, naháněný vládním vojskem - stává se druhým zdrojem naděje, pomoci a vysvobození. Svou "mesiášskost" projevuje v této chvíli právě tím - že se nedere k vládě.

Hm, oba mají podobný úřad, i Saul, když byl mladší, vzbuzoval velké naděje. Každý z nich se svým povoláním nakládá jinak. Saulovi se evidentně vůně moci zalíbila. Jejich postoje se dají popsat také jako bázeň před Hospodinem. Je to možná bázeň před Hospodinem, která dává Davidovi odvahu chovat se jinak, než by se dnes od člověka v jeho postavení čekalo. Bázeň si představuji tak, že David byl schopen prostě brát Hospodina vážně. Možná proto mohl svými činy vzbudit tolik naděje a očekávání.

Saul se sice kál, ale jeho činy vypovídaly o opaku. Možná to David chápal tak, že Saul je v rukou Božích...

David mohl Saula několikrát zabít, ale David věděl, že to nebylo díky jeho schopnostem, nebo šikovnosti zvědů, nebo jeho odvahy, ale že mu Saula Hospodin vydal.

David bere vážně - pomazaný, mesiáš, není prostě jen vládce, král - kterého lze - v příhodné chvíli, třebas když na jeho tábor padne mrákota od Hospodina - odstranit - a ujmout se vlády - třebas s dobrým úmyslem, že to budu dělat líp. A když to vezmu z tohoto konce, vysvitne z toho kus pravého mesiášství - kus pravého vysvoboditelského kralování s Boží pomocí:

David jako psanec vede na poušti nezajištěný život. Nemá kde by hlavu složil. Sestupuje mezi nepřátele. Odolá pokušiteli, který mu našeptává, že mu sám Bůh vydal do rukou jeho nepřítele. Nezmocní se vlády násilím. A nakonec - aspoň na chvíli - vyvede Saule z jeho podezíravosti a pomstychtivosti.

Víš, zdá se mi, že takhle se dostávají do našeho světa to, čemu se v NZ říká Boží království: kolem mesiášských postav se takhle zvláštně rozsvítí - lidé se mohou nadechnout svobody, naděje - odpuštění. Jsou vyvedeni ze svých pomateností a nenávistí. A pak je na nich - pak je na nás - jestli si budem víc považovat toho, co jsme dostali v blízkosti pomazaného - nebo se zas vrátíme zpátky ke svým strachům, podezíravostem a beznaději, které nás naplňovaly předtím.

A to je také velká naděje pro nás, že můžeme nejen zakusit tu zvláštní moc, která se kolem mesiáše šíří, ale můžeme v její síle i jednat.

J slova z prvního čtení ukazují, jak máme BK vnášet do tohoto světa. Ukazují, že to je možné, že BK není jen snovou krajinou za hranicemi našeho vnímání.

Římanům 12:19 Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: `Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.20 Ale také: `Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti.21 Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.