Soběhrdy, 4.2.07

Devítník

Petr Turecký

Dnes je neděle zv. Devítník (Septuagaesimae) (V době Řehoře Velikého (604) se pod vlivem východní liturgie, kde se nepostili ani v sobotu a zachovávali proto osmitýdenní půst, vytvořilo tzv. předpostí, trvající tři týdny; jednotlivé neděle se nazývaly Devítník (protože je to 9. neděle před Velikonocemi), 1. a 2. po Devítníku.)

^CEPProverbs 4:13 Napomenutí se chop a neochabuj, dodržuj je, to je tvůj život.

Jak souvisí apoštolova situace s prorokovou situací z prvního čtení? Stejně jako Iz i Pavel odpověděl na Boží oslovení. Vyšel, aby zápasil o evangelium. V Korintském sboru se vytvořilo několik stran, které proti sobě zápasily. Někteří neuznávali oprávněnost Pavlova apoštolátu – čili jeho hodnověrnost. Celkově zavládla v Korintském sboru přímo chaotická situace, lidé nevěděli, co je centrem jejich víry.

Apoštol Pavel jim popisuje, co sám považuje za nejpodstatnější z radostné zprávy: JK zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem atd...

V Korintě pravděpodobně přestali věřit, že J nebyl mesiášem, protože nebyl vzkříšen. Když nebyl vzkříšen, nemohl tedy být tím skutečným zachráncem, který nás vykoupil, který zemřel za naše hříchy. Apoštol je přesvědčen, že tento bod je úhelným kamenem.

A tak připomíná, co je podstatou té dobré zprávy, která má moc nás uzdravit, spasit. Evangelium je pro něj poutem, které zavazuje a spojuje jeho i ty, kteří je přijali. Ve kterém dokonce zůstávají a skrze nějž dochází spásy. Apoštol zdůrazňuje, že podstata této zvěsti nemůže být narušena, jenom snad, kdyby si na ni už nepamatovali, nebo kdyby ji vztáhli jen ke své vlastní zkušenosti bez svědectví Písem a ostatních.

Evangelium není nějakou na prvním místě fantastickou událostí, kosmickým zásahem do našeho dění, bez možnosti nějak je vztáhnout k místu a době, která tuto událost předcházela.

Naopak – apoštol nachází v události příchodu JK jasné odkazy i do minulosti. Jako křesťané se nemůžeme vzdát SZ. Apoštol je přesvědčen, že víru nelze odvodit pouze z nějakého zážitku, protože to nejpodstatnější, co předává, úzce souvisí už s tím, co bylo předáváno před ním, co bylo zapsáno v Písmu. Sám Pavel neupozorňuje nejprve na svůj vlastní zážitek, ale na to, co přijal. Zmiňuje nejprve to, co nepocházelo z jeho vlastní osoby.

Apoštol na prvním místě připomíná, že JK zemřel za naše hříchy podle Písem, tak jak to on – Pavel - přijal od apoštolů, od církve. Jeho víra tedy není zakotvena na nějakém stavu jeho duše, nebo náboženském zážitku při modlitbě, nebo ve společenství. Pavlova víra je zakotvena v rozpoznání jasného konání Božího. Objektivním, protože tak rozpoznaném i ostatními lidmi.

Pavel cituje vyznání, které se mezi křesťany šířilo už před ním. A právě toto vyznání má být svědectvím, že to Pavel myslí upřímně a opravdově.

Neumím si představit, jak by taková situace mohla vypadat dnes. Domnívám se, že kdybych já chtěl argumentovat, něčím opravdu podstatným, použil bych právě jako důkaz vlastní zkušenost. Řekl bych něco ve smyslu: měl jsem vnitřní zážitek, který mi potvrdil, že to, co věřím, je pravda.

Jenže apoštol mluví jinak. To nejpřednější pro něj je právě to, co sám nevymyslel, nezažil. On říká: odevzdal jsem vám nejprve. Slovo nejprve je míněno ve smyslu první; nejdůležitější, nejpodstatnější. To první, co je třeba zmínit.

Co je to první? JK zemřel za naše hříchy podle Písem. Pomůže nám tedy, když uvěříme, že JK zemřel za naše hříchy, ale nedodáme podle Písem?

Ani jako kazatel si netroufnu radit vám správnou odpověď. Když budu mluvit sám za sebe, tak odpovídám: ne. Ve chvíli, kdy vynechám to, co předcházelo, když nebudu vědět, co se v Písmech praví, nebudu vlastně schopen chápat smysl té věty, že JK zemřel za naše hříchy. Příliš často se v evangeliích objevuje napětí mezi J – jeho sebepochopením, a lidmi – jejich pochopení, proč vlastně J přišel.

Zrovna minulý týden jsme v evangeliu narazili na případ, kdy J kázal v Nazaretě, právě vykládal Písma, ale jeho posluchači nebyli ochotni naslouchat. Předhazovali J vlastní pojetí jeho Mesiášství.

Člověk se často neodvažuje podstoupit riziko spojené se studiem SZ, má strach, že by se octl na příliš tenkém ledě.

Jenže význam smrti Ježíše jako Krista nelze pochopit bez svědectví Písem. Na jedné straně stojí událost smrti Ježíše jako člověka. Na straně druhé apoštolovo pochopení této smrti, jako smrti Krista za naše hříchy na základě svědectví Písem.

Možná tato věta zní jednoduše, banálně. Ale vystihuje křehkost našeho pobytu na zemi, naší schopnost vypovídat – i o víře. Vzpomněli jsme předminule na to, jak pracuje evangelista Lk, že používá příběh, aby vystihl skutečnost, která ho přesahovala. A zde ho Pavel podpírá, když říká: musíte přijmout vyprávění SZ, abyste byli schopni o události JK mluvit a svědčit.

Kdybychom nevzali v úvahu způsob myšlení SZ, nebyli bychom schopni pojmenovat událost smrti Ježíše. To říká Korinťanům apoštol Pavel.

Kristus byl pohřben a vzkříšen třetího dne podle Písem. Mesiáš je ten, který lidem zpřítomňuje Boží záchranu. Tak je vyložen v Písmech, např. u proroka Iz (53kap). Pavel čerpá z Iz proroctví o služebníku, který na sebe vzal naše viny. Který ale přinese spravedlnost svou obětí mnohým.

Možná řeknete, když to má apoštol všechno takhle podloženo, tak proč mluvíme o víře? K čemu je zapotřebí víry?

Křehkost víry spočívá právě v tom, zda uvěříme, že J, když mluvil o sobě, že evangelisté, když o něm takto mluvili, že apoštol, když o něm takto mluvil - že ti všichni se lidově řečeno – trefili do správného výkladu Písem.

Všechna ta místa o trpícím služebníku, o záměru Hospodina zachránit člověka, o třetím dnu, který se stal jasným pro Abrahama, o třetím dnu, který se stal jasným pro Jonáše a mnohé další, všechna ta místa můžeme také pochopit jako náhodný výplod starověkých Izraelců, jako nesmyslné řazení událostí.

Ale, a to je moje zkušenost a věřím, že i Pavlova zkušenost, že způsob jakým Písma vyložil Ježíš a po něm apoštolové, nám ukazuje cestu. Prof. Heller dával za příklad les. Vidíte les, neproniknutelnou změť stromů. Ježíšův výklad Písma je jakoby s vámi J otočil a najednou se stromy seřadí, najednou spatříte cestu vedoucí tím lesem.

Dalo by se tedy říci také, že apoštol Pavel si povolává Písmo jako svědka.

A stejně tak podle Písem musíme chápat Ježíšovo vzkříšení třetího dne. To je událost pro Pavla stejně skutečná jako Ježíšova smrt. Ale i tato událost má ale svědectví a zakotvení v Písmu. (Ozeáš 6:1 "Pojďte, vraťme se k Hospodinu, on nás rozsápal a také zhojí, zranil nás a také obváže. 2 Po dvou dnech nám vrátí život, třetího dne nám dá povstat a my před ním budeme žít.) I tuto událost nemůže vytrhovat z kontextu SZ pojetí Božího záměru s člověkem. Vzkříšený J není podle apoštola Pavla v řádu pozemského bytí, pozemského těla, jak by to možná někdo z nás rád viděl, jak je to i ztvárněno ve filmu Umučení JK od Mela Gibsona.

Skutečnost byla ještě úžasnější, J přešel do zcela nového řádu Božího Království, který ve svých jednotlivých zjeveních prolamoval do našeho světa. Apoštol Pavel říká, že (1 Korintským 15:42 Tak je to i se zmrtvýchvstáním. Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné. 43 Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci. 44 Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní. Je-li tělo přirozené, je i tělo duchovní.) Ježíš se zjevuje v těle novém, duchovním. Proto i podle evangelií vzkříšený procházel dveřmi, nebo se stával neviditelným. Všechna tato zjevení podle Pavla nejdou do nekonečna, ale jsou svázána s prvními svědky, jejichž svědectví je nutné k založení církve.

Potom se K zjevil dalším svědkům, apoštolům, mnoha dalším bratřím a naposled, nedochůdčeti – apoštolu Pavlovi. Apoštol si je vědom mimořádnosti Boží milosti, které se mu dostalo, jako bývalému pronásledovateli církve. Apoštol se ale bojí pýchy a tak rychle dodává, že on sám není nic, ale že je to Boží milost, která je s ním, která skrze něj pracovala.

Apoštolova víra se opírá tedy o svědectví Písma, svědectví ostatních apoštolů, a teprve nakonec na jeho osobní zkušenosti. V tom nám může pomoci, když hledáme opěrné body v našich vlastních trápeních nebo selháních.

Římanům 3:25 Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří. Tak prokázal, že byl spravedlivý, když již dříve trpělivě promíjel hříchy.

26 Svou spravedlnost prokázal i v nynějším čase, aby bylo zjevné, že je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo žije z víry v Ježíše.