28.1.07

Soběhrdy

4. neděle v mezidobí

Petr Turecký

5 "Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě pronárodům za proroka."

17 Ty však přepásej svá bedra, povstaň a vyřiď jim všechno, co jsem ti přikázal. Jen se jich neděs, jinak tě naplním děsem z nich.

18 Hle, učinil jsem tě dnes opevněným městem, sloupem železným a bronzovou hradbou nad celou zemí proti králům judským, proti jejich velmožům, proti jejich kněžím i proti lidu země.

19 Budou proti tobě bojovat, ale nic proti tobě nezmohou, neboť já budu s tebou a vysvobodím tě, je výrok Hospodinův."

Dnešní text je tak trochu o údělů lidí, kteří se snaží pomáhat druhým. Jistě, J příběh je jedinečný, nemůžeme ho asi ztotožňovat s jinými lidmi. Jak ale je patrné ze souvislostí, úděl Ježíšův se mnoho nelišil od ostatních, kteří brali víru v Boha velmi vážně.

Často platí, že ten, kdo pomáhá druhým, není za svou činnost často moc chválen, kolikrát ani oblíben.

Co si můžeme povšimnout právě dnes, co nás může posílit do dalších dní? Kdyby měl SZ prorok (např. prorok Jr) nebo J svou lásku k ostatním čerpat z toho, jak je ostatními hodnocen, asi by jeho zapálenost rychle vyhořela.

Dělá vůbec prorok něco skutečně pro ostatní lidi? Není to nakonec jenom jeho zájem, jakási úchylka jeho samého, že prostě potřebuje druhým pomáhat?

Prorok, člověk blízký Bohu ale má něco víc, než jen touhu dělat dobro. Je veden vědomím, že ho povolává Bůh a že je s ním. Proto se taky vydává do velkého nebezpečí, hlásá to, co je pro společnost velmi nepřijatelné. J v tom dnešním oddíle připomíná, že jeho poslání směřuje i k pohanům.

J ví, že postoj lidí, kteří ho poslouchali je nepřátelský. Dává jim příklad, který vzbuzuje jejich hněv. Připomíná jim, že Boží dar je velmi vzácné zboží. Možná, když nejsou uši, které by slyšely, oči, které by viděly.

Připomíná jim, že si zvykli brát v úvahu jenom jediný možný výklad světa. A že jsou ochotni kvůli tomu svému zvyku i zabíjet.

Ta úvodní slova z proroka Jeremiáše se dají číst a chápat tak, že prorok je vlastně Božím slovem tísněn. Že je toho na jeho bedra naloženo mnoho. Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; - to může být chápáno jako výraz naprosté podřízenosti a prosby, aby Bůh sňal z proroka tolik tíhy.

Prorok Jeremiáš si je vědom, že je totálně závislý na Stvořiteli. Ale nemusíme to chápat jen jako odmítání úkolu, ale také prorokovu jistotu, že Bohu patří. Ta může pomoci také nám. Ovšem – jeho jistota ale také pochází z vědomí, že Jr chce Bohu opravdu sloužit – celým srdcem i duší i tělem.

Bůh totiž oslovil proroka také velmi vznešeně – posvětil jsem tě. To je také jakýsi závazek, smlouva z Boží strany. Jr ví, že Bůh ho neopustí, že mu je oddělen. Bůh mu dává jistotu, že je s ním.

Podívejme se nyní blíže na Lk text. Vyplývá z něj, že J chodil vlastně do kostela. Do synagogy. Chodil do synagogy, využil možnosti, že každý dospělý muž mohl v synagoze číst a vykládat prorocké knihy. A vypadá to, že se všichni těšili, že jim tam udělá nějaký efektní zázrak.

J začal – ale ne dělat zázrak, ale vykládat prorocký text – a navíc úplně jinak, než čekali. Čekali, že se Mesiáš ujme vlády, vyžene Římany z Palestiny apod. Nebo vyhladí ty, kteří nezachovávají zákon. Místo toho si J dovoluje vyhlašovat lásku pro všechny.

Říká to prostě a jakoby ve vší zranitelnosti. Promluvil k nim: "Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli. A všichni to navíc pochopili jako opravdovou milost, jako vyhlašování milosti z jeho úst. Všichni mu aspoň zpočátku přisvědčovali. Jako i jindy se ukázalo, když člověk Ježíšově zvěsti horlivě přisvědčuje, většinou to znamená, že nepochopil.

Připomněl jim, že Hospodin je ten, který přináší milost. Proto už ve starém Izraeli bylo povědomí o praktickém zakoušení této milosti v podobě tzv léta milostivého. Toho léta měli být propuštěni na svobodu zajatci a otroci. Ale milostivé léto nebylo lidmi nikdy dodržováno. Je zvláštní, jak si člověk dokáže vždy najít dostatek výmluv, aby nemusel dodržovat, co se mu zrovna nehodí. Propustit otroky bylo jistě velmi nevýhodné.

Ne náhodou ale J připomíná právě toto nařízení. Člověk tím, že ho nedodržuje, také zároveň ukazuje, co si myslí o Božím záměru. K čemu nám to je! Nehodí se nám to, tak nemáme zapotřebí zabývat se takovým příkazem.

Posluchači – lidé v kostele – se postupně diví, jakou má J odvahu, jakým způsobem si dovoluje příslušný oddíl vyložit, nakonec údiv střídá pohoršení a rozzuřenost. Vlastně byli zvědaví, jaký jim J předvede kouzelnický kousek ale o jeho zvěst neměli žádný zájem.

J slovo přijatelné. Doslova se dá říct, že jeho slovo není z tohoto světa.

Když přemýšlíme o tom, jací jsme, máme tendenci myslet si, že vlastně jsme nakonec dobří lidé, nekrademe, necizoložíme apod. Ale v konkrétní situaci se ukazuje, že J usvědčuje člověka z jeho pochybení. A vidíme, že horlivost posluchačů jim v této situaci nepomáhá.

Samozřejmě J neusvědčuje člověka proto, aby ho zničil a zesměšnil, ale aby mu nabídl cestu, záchranu. Člověk nechce změnu. Nechce slevit ze své pohodlnosti.

Na kurzu zdůraznil J. Halama, že církev vydala dobré plody vždy, když byla přitlačena ke zdi. Když se člověku – církvi daří dobře, nemá chuť vzdávat se svého pohodlí.

Pohodlnost a nechuť vidět věci nově, ovládala každopádně myšlení Nazaretských.

Ježíšova připomínka vdovy ze Sarepty a Námana má jedno společné. Obě tyto postavy jsou pohané. J ohlašuje milost pro pohany. Ježíš je ten, který přichází, aby toto poselství naplnil. Milost Hospodinova je vyhlašována nad všemi zdeptanými a viníky a hříšníky.

J odhalil, že lidé sedící v kostele měli jiný názor na vykládaný text. Nechtěli milost pro pohany. Nebyli schopni rozpoznat, co je právě v této době zapotřebí. (Zajímalo by mě, když bych říkal něco opravdu provokativního, jestli byste mě hnali na sráz!) Zapálenost J posluchačů je možná také inspirativní.

Ježíš byl schopen v dané chvíli vyložit text tak, jak se to líbilo Bohu. (bez ohledu na to, jestli se to líbilo i posluchačům).

Na kurzu mnohokrát zazněla myšlenka tzv. aktualizace evangelijní zvěsti. Jinými slovy – máme být schopni použít pravé slovo v pravý čas. Máme být schopni využít naši víru, naše poznání Božího záměru k činům v naší době. A využít je i k nepopulárnímu názoru, či jednání.

Týká se to také témat nepopulárních – jako je vztah církve k homosexuálům apod.

J po nás chce, abychom dokázali využít zvěst k dobrému, ne k diskriminaci, odsuzování druhého.

J slovy Lk evangelia za ně vyslovuje hořkou poučku o lékaři, který si sám nemůže pomoci. Nazaretští posluchači vědí o uzdravení nemocných v Kafarnaum, znevažují ale Ježíšovy činy. Našel jsem náhodou jednu variantu tohoto přísloví v židovské talmudické tradici:

Rabi Jóchanan seděl u postele svého nemocného přítele rabiho Chiji. „Vidím, jak trpíš," řekl svému churavějícímu příteli, „podej mi ruku."

Zanedlouho potom rabi Jóchanan sám onemocněl. Přišel ho navštívit jeho přítel rabi Chanina. A když ho rabi Chanina vzal za ruku, rabi Jóchanan se okamžitě uzdravil.

Příběh o uzdravení rabínů se šířil od vesnice k vesnici. Když lidé slyšeli, co se přihodilo, někdo položil otázku: „Když má rabi Jóchanan ve svých rukou moc uzdravovat, proč nemůže uzdravit sám sebe?"

Rabíni odpověděli: „Stejně jako ten, kdo je ve vězení, se nemůže vysvobodit ze své cely, také pacient obvykle potřebuje lékaře, aby ho z nemoci vyléčil."

Ve skutečnosti (z pohledu Božího, tak jak nám to dosvědčují Písma) jsme to my, kteří si nedokážeme pomoci...

Jsme ve vězení a do toho přichází J, aby rozevřel mříže a pustil nás na svobodu.

Toho si lidé v Nazaretě nedokázali všimnout. A tak se mu posmívají a odmítají.

Bůh nechce zahubit pohany, ale pomáhá jim. Neodsuzuje ani vdovu ze Sarepty, ani Námana Syrského tak jak by to rádi J současníci rádi viděli – protože to byli cizinci. Pobouřilo je, že J jde k pohanským psům a ne k nim.

Příslušnost k jiné skupině pobuřuje. My chceme být ujištěni, že naše skupina je ta nejlepší. A Bůh nabízí záchranu i těm druhým.

A navíc to vyhlašuje ušmudlanej kluk, syn Josefa a Marie, který ještě zdaleka nedorostl věku, kdy může učit druhé.

J svým mocným slovem usvědčuje posluchače z neschopnosti rozpoznat, co Bůh chce.

J se stává příliš nepohodlným.
A tak ho dav žene na sráz hory, aby ho svrhl dolů a zabil.

J ale prochází jejich středem, aby konal své dílo. Dokáže odmítat násilí velkou odvahou. Řvaní davu ho nevede ani k rezignaci, ani k pomstě.

Pane, prosíme tě, dej, abychom uměli naslouchat. Nauč nás poslouchat tvoje Slovo. Dej, abychom uměli uslyšet nové věci a nestáli pořád jen na svém. Nauč nás také, jak naslouchat jeden druhému, když někdo žádá o radu nebo se potřebuje svěřit. Děkujeme ti za Slovo, které jsme slyšeli dnes, a děkujeme, že ty nás umíš poslouchat pořádně, že víš, co ti chceme říct. Amen.

Židům 12:1 Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo,

2 s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle.