První čtení

Dt 4,1-2.6-8

Druhé čtení

Mk 7,1-8.14-15.21-23

Kázání

Dnešní čtení nám připomíná, jakým způsobem se následování Krista může stávat cestou. Lidé žijící mimo křesťanské církve, společenství, mají často pocit, že křesťanství je změť pouček a dogmat, která vedou jen k slepému následování a nakonec ke zlu.

Zrovna nedávno jsem si koupil jednu knihu o buddhismu a v úvodu se znalec buddhismu pokoušel vysvětlit výhody buddhismu oproti křesťanství. Bohužel – jak to tak bývá – specialista na buddhismus jaksi nestíhá už být specialistou na křesťanství – a věty, kterými se snažil vystihnout současné křesťanství nevystihovaly nic. Tvrdí, že v křesťanství je morálka pouze vnější záležitostí, protože nevychází zevnitř, ale váže se na slepou víru v kanonizovaného ukřižovaného Ježíše a v biblického Boha. Tvrdí, že Buddha naopak ukazuje, že osvobození člověka z pout zla je pouze a jedině vnitřním poznávacím procesem, ne záležitostí slepé víry. Buddha vidí cestu v osvobození člověka od strženosti světem stále lačnějšího já.

Zrovna ale v těch dnešních biblických textech čteme, že jak SZ výklad víry, tak Ježíš nabízí také cestu osvobození, že přesně napadá typ zbožnosti, který je slepou vírou. Ukazují také, že Bible pro nás opravdu může být cestou ke svobodě.

Ty citované věty bohužel vypovídají pouze o vlastní představě vědce, který nezažil nikdy živé společenství křesťanů. Z toho je mi vždycky trochu smutno, ale zároveň je to také pro mě výzva, abych byl velmi obezřetný , když mám chuť napadat jiná náboženství, jiné myšlenkové systémy - když vidím, jak je těžké pochopit nás, křesťany.

Člověk obecně touží po jasném vedení po cestě víry, po cestě poznání, hledá, čeho by se chytnul.

V buddhismu nebo jiných náboženstvích je vše jakoby jednodušší. Existují tu jasná pravidla chování, dokonce jasné stupně, po nichž věřící stoupá k vyššímu poznání. To v různých obměněných formách také občas v křesťanství známe, ale o tom nechci nyní mluvit.

Má Evangelium pravidla? Člověku toužícím po přesných pravidlech stále jakoby uniká. Je příliš prosté? Je příliš náročné? Je příliš nezachytitelné lidskou snahou všemu dát přesné hranice a rozměry? Vypadá to tak.

Evangelium i SZ zve člověka na cestu ke svobodě, to se praví v mnoha našich učebnicích i kázáních.

Zve na cestu ke svobodě. A to je právě ten problém. Cesta ke svobodě se právě vyznačuje tím, že se snaží ty naše lidské mříže (které nám ale poskytují pocit bezpečí) bourat.

Všichni víme, jak často se objevují různé hlasy, že za komunistů se špatně nežilo. Za komunistů byla totiž jasně vymezená pravidla.

A proto je ta biblická, Kristovská cesta taková nezřetelná a možná i proto taková příliš prostá pro všechny hledače, kteří chtějí objevit něco úžasného, velikého, magického. Boží nabídka svobody, Ježíšova zvěst o BK není ani bombastická, ani magická, ani velkolepá.

Tedy ne pro znecitlivělého člověka, který je zpitomělý z reklam, ze společensky vnuceného pocitu, že aby něco mělo smysl, musí se to efektně prodat, musí to vypadat chytlavě, líbivě.

Jak jsme dnes slyšeli, J přináší zvěst o svobodě Božího království do situace lidí, kteří pravidla také chtějí. A vypadá to, že hodně. Proč po nich tolik touží? Kromě toho, co jsem řekl výše (jednodužší pohyb ve světě) pravidla také umožňují zakrýt lež. Okázalé dodržování pravidel vypadá na venek jako veliká zbožnost, jako veliká spravedlnost, jako veliká moudrost. A to nás lidi zvláštně, magicky, přitahuje. Není tedy v zárodku všech rituálních potřeb vlastně obrovská touha vyvléct se ze zodpovědnosti za druhého člověka?

V ústech mají horoucí slova o tom, co udělají, ale jejich srdce tíhne za jejich mrzkým ziskem... říká prorok Ezechiel...

Je potřeba všechny naše tužby po dodržování tradice odmítnout?

J v tom dnešním čtení mluví o pokrytectví. Hypokrités – to znamená pokrytec. Tak nazývá J ty, pro které je tradice skrýší. To slovo také popisuje někoho, kdo hraje roli. Kdo předstírá. Popisuje také to, co se neshoduje se skutečností.

Tradice nám umožňuje brát na sebe různé role. Vžívat se do někoho jiného a zapomínat tak na sebe.

A teď připomenu jiný příběh, který se zachoval v židovském pojetí a jde jakoby proti tomu dnešnímu biblickému:

Když Římané zakázali v Izraeli učení tóře a její studium, byl rabi Akiva uvězněn za porušování zákona. Každý den rabi Jhóšua, obchodník s obilím, velkému učiteli přinášel, co potřeboval. Nejdůležitějším Jhóšuovým úkolem bylo zásobovat Akivu v cele vodou.

Jednoho dne strážnému přišlo na mysl, že Jhóšua nosí Akivovi příliš mnoho vody.

„Proč nosíš tolik vody?" zeptal se. „Chcete promáčet vězeňskou zeď, aby změkla a rabi mohl utéci?"

S těmi slovy strážný vychrstl půl kbelíku vody na zem a nařídil Jhóšuovi: „Ode dneška přinášej jenom tolik."

Jhóšua odnesl zbytek vody Akivovi, který řekl: „Jhóšuo, jsem stařec. Můj I život závisí na tobě; nikomu jinému Římané nedovolí, aby mě navštívil. Proč mi přinášíš tak málo vody?"

Rabi Jhóšua mu to vysvětlil.

Akiva řekl: „Dobrá, tak si umyju ruce."

Ale Jhóšua se zalekl. „Rabi, to ti bude sotva stačit na pití. Proč používáš vodu, aby ses umyl?"

„Co mám dělat?" odvětil Akiva. „Je nám přikázáno umývat se; rabíni říkají, že přestoupení se trestá smrtí. Mám odmítnout autoritu svých kolegů a nedbat na čistotu? To raději zemřu."

Akiva odmítl pít, dokud Jhóšuovi zase nebylo dovoleno přinášet dost vody, aby se mohl vězeň umývat i pít.

Když se o tom doslechli mudrcové, prohlásili: Když je rabi Akiva tak bdělý ve vězení, jak ještě mnohem bdělejší musel být na svobodě!"

Myslíte, že příběh je důkazem zvrhlosti fanatické víry v zákonictví, v tradici? Je opravdu rabi Akiva opakem Ježíšovým, jak se to někdy ohledně těchto jeho názorů říká? Nemohli bychom třeba říci, že tento rabín trpěl, protože věřil, že Boží zákony přinášejí dobro, že člověk má vždy odpovědnost svědčit svým životem o Božím zákonu? Boží zákony dávají Akivovi důstojnost a vnitřní svobodu nenechat se zotročit lidskou zlobou.

Možná také tušíme, že ti, kteří se snažili J nachytat by možná tolik odvahy neprokázali. – kdyby byli v situaci rabiho Akivi.

A tak tento příběh spíš posiluje naši odvahu. Jak se v tom orientovat? Je možná dobré hodnotit příběhy podle toho, kam nás směřují. Jestli nám dodávají sílu nebo ne. Jestli nás povzbuzují.

I v tom dnešním biblickém oddíle posiluje J naši odvahu. Odvahu jít do hloubky a hledat co nejprostší vztah k Bohu a k bližnímu. Jít do hloubky znamená nedělat si o sobě iluze. Jít do hloubky znamená být všímavý – k tomu, jestli náhodou ovoce, které nesu, není zkažené. Nedělat si iluze, že moje víra je silná a pevná, když se přitom přes den hněvám na bližního. Na manžela, na manželku, na děti, jestli závidím sousedovi, že má dražší dům, že má nové auto. Že prosazuji svou vůli ve společenství na úkor druhých apod. Že nejsem schopen vyslechnout názor druhého, protože ho v zárodku odsoudím.

To všechno děláme a ještě mnoho dalšího... Co s tím? J nás učí, že z lidského srdce vychází špatné myšlenky. Víme o tom – tak být pozorní k sobě, všímat si vlastních špatných myšlenek. Zlé myšlenky J uvádí na prvním místě. Naše tradice, vzorce chování, normy, to všechno je podružné, toho všeho se chytat je k ničemu, když nejsme pozorní ke svému srdci. Vždy je lepší udělat na venek míň práce s čistým srdcem, než více s pýchou.

To všechno jsou a nejsou jasná pravidla. Máme stále před sebou dvě cesty. Úzkou a širokou. Po té úzké máme zaslíbeného průvodce.

Povstaneme k modlitbě, jako modlitbu přečtu Ž15

Amen