Soběhrdy31.12.06

Petr Turecký

(kázání bylo předneseno s drobnými odchylkami minulou neděli v Prčici)

15 Kdo je Všemocný, že mu máme sloužit, co nám prospěje obracet se na něj?«

16 Avšak svůj blahobyt nemají v svých rukou. Nechť jsou mi vzdáleny záměry svévolníků.

17 Jak náhle hasne kahan svévolníků a přicházejí na ně bědy! Bůh jim dá za úděl útrapy v svém hněvu,

Matouš 25:14 Bude tomu, jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek;
15 jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval.
16 Ten, který přijal pět hřiven, ihned se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět.
17 Tak i ten, který měl dvě, vyzískal jiné dvě.
18 Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána.
19 Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a začal účtovat.
20 Přistoupil tedy ten, který přijal pět hřiven, přinesl jiných pět a řekl: `Pane, svěřil jsi mi pět hřiven; hle, jiných pět jsem jimi získal.´
21 Jeho pán mu odpověděl: `Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.´
22 Přistoupil ten se dvěma hřivnami a řekl: `Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny; hle, jiné dvě jsem získal.´
23 Jeho pán mu odpověděl: `Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.´
24 Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: `Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk a sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal.
25 Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.´
26 Jeho pán mu odpověděl: `Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal.
27 Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem.
28 Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven!
29 Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.
30 A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.´

Každému dal podle jeho schopností, podle jeho vlastních sil. Nenaložil na ně příliš, nedal jim tolik, že by to neunesli. Byl to dobrý Pán, věděl, kolik zvládnou, podle jejich schopností.

Třetí, ale všechno ukryl, protože byl přesvědčen, že jeho Pán je zlý a že risk je příliš velký. Sice má málo, ale kdyby toto málo ztratil, Pán by se na něj určitě strašlivě hněval.

A pak se vrátil Pán a rovnal s nimi účty. Odešel a dal majetek těm služebníkům, ne aby byl ten majetek umrtven, uschován, ale aby se mohl potěšit z nově nabytých příjmů, aby mohl být překvapen.

A opravdu, ten první i druhý služebník se radují a s nimi jejich Pán. Oba vchází v jeho radost. (Sírachovec 30:16 Není lepšího bohatství nad zdraví těla, ani potěšení nad radost srdce.).

Ale ten třetí možná začíná tušit, že šlápl vedle. A tak začne ihned vysvětlovat, proč peníze nerozmnožil. Ze strachu. Strach byl skutečným Pánem tohoto člověka. Strach, že se něco stane, strach, že o majetek přijde, strach, že Pán je moc tvrdý, přísný. On ví dokonce, že Pán je ten, který sklízí, kde nesel. Skoro jako smrt. Jde a bere všechno. Kudy projde, tam zůstává spoušť.

A strach hnal tohoto člověka od temného místa k temnému místu, hledal, kde by to bylo co nejukrytější, aby to nebylo na očích. Dar od Pána nesměl už nikdo vidět. Nesměl nikdo vědět, kde je. Nesměl ho nikdo najít. Aby ho náhodou nezničil.

Připomíná mi to jednu pohádkovou postavu, která běhá, aby ukryla prsten, od močálu k močálu, od odpornějšího místa k ještě odpornějšímu, aby nikoho nenapadlo, že tam bude ukrytá. Až se nakonec dotyčný nositel prstenu stává sám tou bažinou, jeho vnitřní strach prosakuje na venek a stává se skutečností. Svět tohoto člověka je doslova močálem, bažinou.

Co by se stalo, kdyby Mojžíš dostal Tóru, Boží zákon, a ukryl ji, aby z ní nikdo nemohl žít?

A dělo se to často, často bylo Boží slovo ze strachu ukrýváno. Na venek to vypadalo jinak. Urýt to v zájmu čistoty, posvátnosti. Nakonec ale také – ukrýt pod diktátem strachu.

Také kdysi ukryla církev před člověkem Písmo do latiny, aby prostí lidé nemohli poskvrnit svou hloupostí nauku, aby je nauka náhodou nezačala osvobozovat.

Strach o vlastní postavení, že by se mohlo něco změnit hnal toho služebníka do tmy, do úkrytů.

Služebník je totiž přesvědčen, že jeho Pán je zlý. A jeho Pán mu nyní odpovídá: zlý služebníku a neposlušný (líný), věděl jsi, že sbírám, kde jsem nerozsypal, lepší by bylo, kdybys dal majetek peněžníkům (ano, těm, kteří jsou skutečně nečistí), aspoň úrok bych měl.

Ten, kdo žije ve strachu, ten kdo neumí rozdávat, ten, kdo se neumí podělit, ten si nezaslouží žádný majetek, protože pak ten majetek není pro druhé, není pro radost, nemá tedy cenu.

J, zde, jako i jinde, tančí na velmi tenkém ledě. Nabízí příběh, kde Pán jedná vůči služebníkům nespravedlivě. Dokonce ten zle odměněný ubožák je horší, než penězoměnci, což bylo naprosto kulticky nečisté povolání.

A já od začátku s tímto nebohým ochraňovatelem soucítím a dovedu si představit jak mu je. Dovedu si představit ty vykutálené podnikavce, kterým od malička vždycky všechno vycházelo, dovedu si představit, jak už ve škole dokázali povyměňovat hračky vždycky za lepší. Několikrát jsem to také zkusil a vždycky jsem vyměnil lepší za horší. Zbylo mi to škaredší autíčko. Přirozená reakce potom byla, že jsem měnit přestal, protože jsem se bál, že budu zase okraden, zase ošizen.

Zkušenost nutí mnoho lidí chovat se divně. Zahrabávat si věci, aby je náhodou někdo neodhalil. Co kdyby... Jak se říká, optimismus = nedostatek informací.

Jenže život nežijeme proto, abychom schovávali, co je nám vzácné, ale abychom se dělili. Proto si připomínáme o vánocích, že je dobré „dávat“. Jak říká S. Karásek, být účasten toho dávání. Být účasten radosti, že mohu něco dát.

J dovoluje i nám (kteří nepodnikáme) chovat se prozíravě a podnikavě. Dary jsou od toho, aby se dále množily.

Ano, v BK to chodí podobně jako ve finančním světě. Odvážíš-li se obnažit (jít s kůží na trh), to, co jsi obdržel, budeš dále obdarován. Máš-li odvahu k experimentu, vyplatí se ti to. Nejen, že se ti to vyplatí, ale Hospodin to po nás dokonce chce. Jděte do světa a kažte evangelium. Vydávejte se hazardu, někdy to nemusí vyjít, někdy to z lidského hlediska bude fiasko, někdy se bude zdát, že duchovní dary ubývají.

Jděte do světa a učte se dělit se o to dobré, co jste dostali jako dar, vězte, že neubude, ale že bude rozmnožen. Věřte tomu, záruka je v Bohu, to sám Bůh garantuje, že to má smysl, že je to dobré.

Žijeme ve světě, který je nám darem. Minulý týden jsme si to mohli připomenout vlastním podílením se na tom obdarovávání. Dárky nám připomínají povahu světa – který biblicky řečeno – nám byl dán. I náš život nám byl dán.

Můžeme si připomenout, že je dobré učit se přijímat život jako dar. Můžeme pak projevit vděčnost, můžeme společně děkovat za mimořádnost tohoto daru. Všední starosti nám většinou nedovolí mít tuto skutečnost stále na mysli.

A přitom dávání se může stát svědectvím obdarování Božího. Dárce může zakusit dávání jako podílení se na milosti, plodu Boží lásky.

A Bible nás do tohoto uvědomění navrací. Ale nejen to, v dnešním příběhu jde ještě o další věci. Podobenství o hřivnách také promlouvá nejen o přítomnosti, ale také o budoucnosti.

Podílení se na činech samotného Boha – totiž dávání – nám také pomáhá řešit někdy palčivou otázku, co dělat nyní, jaký má život smysl. Tu otázku si kladli křesťané, když uvěřili a čekali na druhý příchod Páně.

Sednout si a čekat, dělat před světem, že jsme došli poznání, sedět se založenýma rukama? Někteří to tak možná cítili.

Ten dnešní příběh nám ale ukazuje jinou cestu. Všem nám se vyplatí, když nebudeme sedět a nečině přihlížet, ale vyjdeme ven a budeme se podílet na Božím obdarovávání. Můžeme svými životy pomáhat šířit zvěst, že Hospodin je bůh, který se vydává, který chce být s člověkem, pro kterého je naše lidství důležité - natolik - že se s námi v Kristu zcela ztotožnil.

2 Korintským 9:6 Vždyť kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet, a kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet. 7 Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť `radostného dárce miluje Bůh́. 8 Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo, 9 jak je psáno: `Rozdělil štědře, obdaroval nuzné, dobrota jeho trvá navěky.́ 10 Ten, který `dává semeno k setbě i chléb k jídlú, dá vzrůst vaší setbě a rozmnoží `plody vaší spravedlností. 11 Vším způsobem budete obohacováni, abyste mohli být velkoryse štědří; tak povzbudíme mnohé, aby vzdávali díky Bohu.