První čtení

Iz 52,7-10
Jak je krásné vidět na horách nohy posla, (který přináší) radostnou zprávu, který zvěstuje pokoj, hlásá blaho a oznamuje spásu, který praví Siónu: ”Bůh tvůj kraluje!” Slyš! Tvoji strážní pozdvihují hlas a jásají spolu, neboť vidí na vlastní oči, jak se Hospodin vrací na Sión.
Radujte se a jásejte vespolek, jeruzalémské trosky, neboť se Hospodin smiloval nad svým lidem, vykoupil Jeruzalém. Obnažil Hospodin své svaté rámě před očima všech národů a všechny končiny země uzří spásu našeho Boha!

Pro děti

Byli jednou v jednom království dva bratři. Jeden žil spravedlivě, druhý nespravedlivě. Chtěl si jen užívat a působil tak moc bolesti svým bližním. Kradl, lhal, podváděl.

Ten druhý bratr – jak myslíte, že se k němu choval?

Velice zvláštně, bláznivě. Místo, aby ho nenáviděl, tak mu byl na blízku a snažil se mu pomáhat.

Dokonce se za něj modlil.

Když ten průšvihář udělal nějakou špatnou věc – ukradl peníze, tak ten spravedlivý šel a dluh za něj zaplatil. A řekl mu, že udělal špatnou věc.

A ten nespravedlivý se smál. Smál se tomu svému hloupému bratru, který za něj všechno vždycky slíznul.

Přesto, že se mu smál, nedovolil si na něj nikdy vztáhnout ruku. Když ho ten spravedlivý přistihl, že krade, tak on, ten nespravedlivý ho chtěl zabít – protože odhalil jeho provinění. Ten spravedlivý je vyslovil, a to toho nespravedlivého strašně bolelo a drásalo.

Ale nedokázal na toho spravedlivého vztáhnout ruku.

Najednou se stalo, že byl ten spravedlivý bratr souzen za něco, co neudělal, dokonce za to, co udělal ten nespravedlivý. Ten nespravedlivý ukradl příliš velkou částku a v tom království se taková krádež trestala popravou.

Ten nespravedlivý bratr o tom ale nevěděl, v klidu, v závětří si užíval života.

A ten spravedlivý byl popraven.

Ta zpráva zasáhla toho nespravedlivého jako blesk z čistého nebe.

Najednou mu došlo, že toho spravedlivého bratra vlastně neskutečně miloval, že žil díky němu, že on byl jeho světlo.

Najednou mu došlo, že ten spravedlivý bratr se za něj obětoval.

Stala se divná věc:

Začal pomalu postupně vidět svět očima toho spravedlivého. Lépe řečeno učil se vidět. Šlo mu to pomalu a těžce.

Jeho srdce ale bylo proměněno.

Dnešního dne si připomínáme, že JK vstoupil do našeho světa a vzal na sebe naše hříchy. Abychom my mohli žít, on se obětoval.

Pomodleme se modlitbu, kterou nám on odkázal.

Otče náš...

Druhé čtení

Mt 18, 23-34

 Matouš 18:23  "S královstvím nebeským je to tak, jako když se jeden král rozhodl vyžádat účty od svých služebníků.
24  Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který byl dlužen mnoho tisíc hřiven.
25  Protože mu je nemohl vrátit, rozkázal ho pán prodat i s ženou a dětmi a se vším, co měl, a nahradit ztrátu.
26  Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: `Měj se mnou strpení a všechno ti vrátím!´
27  Pán se ustrnul na oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil.
28  Sotva však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a křičel: `Zaplať mi, co jsi dlužen!´
29  Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho: `Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!´
30  On však nechtěl, ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh.
31  Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo.
32  Tu ho pán zavolal a řekl mu: `Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil;
33  neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?´
34  A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. -

Kázání

Možná si řeknete, co jsem to vybral za text! To, že je úryvek vánoční?

Když jsem šel nedávno přes staroměstské náměstí, měl jsem pocit, že připomínat vánoce jeslemi a betlémem, zabalenými krabičkami dárků na stromečku už není třeba. Dělají to za nás obchodní domy, trhovci, přehrávače ve všech obchodech už čtrnáct dní, možná tři týdny, možná měsíc přehrávají koledy. Vánoc si je těžké nevšimnout. Na tom staromáku je dokonce i osel a voskové figuríny v životní velikosti.

Přiznám se, že mi je záhadou, proč. Když procházím kolem těch křiklavě vnucujících se reklam na vánoce, tak nechápu.

Co chtějí v člověku rozdmýchat všechny ty do uší křičící koledy? Touhu ještě víc utratit, aby už konečně se bylo svátkům učiněno za dost. Bezedná obluda konzumu a kýče, to jsou vánoce? (Letos jsme prý utratili za dárky 400miliard kč)

Doznávám se zde přede všemi, že pohled na jesle a poslech koled mi nejprve připomene přeplněný obchod s tretkami na Václaváku.

Zato syrové Ježíšovo podobenství o dluhu člověka k Bohu, o chování Boha k člověku, může pomoci odhodit závoj, do kterého se sami jako civilizace neustále zachumláváme. Pomoci poodhalit, proč vlastně Ježíš přišel, proč se Bůh rozhodl vstoupit do našeho krutého světa násilí, kýče, a zmaru.

Připomínáme si dnes tu nepochopitelnou událost, nepochopitelné Boží rozhodnutí nenechat člověka napospas jeho dluhům, jeho hříchům. To dnešní podobenství názorně ukazuje, jak vysoký dluh to je.

Věříme, že člověk dostal od Boha všechno. Lásku, život, možnost víry, společenství, radost. Jsou to všechno věci, které se nedají převádět na peníze. Vědomí naprosté vděčnosti za to všechno by mu mělo dát odvahu být velkorysý, nezabývat se vlastní sebedůležitostí.

Král chce vyrovnat své účty se služebníky. Ano, je to podobenství o nás. Je možné (i když tomu možná málokdo dnes věří), že král s námi jednou bude opravdu vyrovnávat naše účty. A možná k tomu srovnávání dochází už nyní.

A tu, je přiveden jeden, který dluží miliardy. V podobenství je suma záměrně mimořádně nadnesena, aby si každý uvědomil, že není v silách onoho služebníka ji splatit.

Co chtěl Ježíš tou sumou vyjádřit?

Možná si někdo z posluchačů vzpomněl na žalm: Ž 38, 5 Nad hlavu mi přerostly mé nepravosti, jako těžké břemeno mě tíží.

Člověk ať chce nebo nechce se podílí na zlu – už jenom tím, že jej před sebou rád skrývá, že se snaží dělat se lepším, než je. Člověk způsobuje dluh vůči Bohu a ten dluh ho obklopuje a ničí, postupně zabíjí. (Psalm 40:13 Tolik zla mě obklopilo, že mu není počtu. Postihly mě moje nepravosti, že nemohu ani vzhlédnout. Je jich víc než vlasů na mé hlavě, odvahu jsem pozbyl. ^CEP Psalm 130:3 Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku? ⁴ Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň.)

Nejde ale o to ty naše nepravosti nějak vyčíslit počtářsky. Ježíš nás učí, že patříme Bohu cele. Nedlužíme mu skutky nebo výkony, ale sebe sama.

Služebník měl vůči svému Pánu tak obrovský dluh, že ho samozřejmě nebyl schopen vrátit. A tak ho Pán rozkázal prodat – nejen jeho – ale i jeho ženu a děti. Tak veliký má dopad tento dluh. Stahuje sebou i naše bližní. Nejsme schopni vrátit náš dluh a náš Pán má právo nás proto jakýmkoli způsobem potrestat. To je vyznání spravedlnosti. Spravedlnosti člověka.

Ale člověk se nevzdává a prosí. Prosí Pána o trpělivost a slibuje, že všechno vrátí. Lže? Je si vědom, že není schopen všechno vrátit? Je si vědom, že tu trpělivost, o kterou prosí sám nemá? Tolik peněz nikdy poctivě nevydělá. Není v jeho silách ty peníze vydělat. Musel by mít příjem jako je roční příjem našeho státu. Pán musel vědět, že služebník lže.

(Romans 10:3 Nevědí, že spravedlnost je od Boha, a chtějí uplatnit svou vlastní; proto se spravedlnosti Boží nepodřídili.)

Pán udělá něco z lidského hlediska velmi neobvyklého, šokujícího, tu obrovskou sumu odpustí. Nezmenší ji, nepřevede ji na něco jiného, prostě odpustí.

A pak ten služebník vyšel od svého pána, spadla z něj ta hrůza, ta bázeň. Neušel ani pár kroků a uviděl svého dlužníka. Zapomněl na to, že byl před sekundou u svého pána, kde prosil o slitování, protože šlo jeho vlastní krk. Zapomněl, že mu bylo odpuštěno. Zapomněl, že se modlí každý den, každou neděli o bohoslužbách – odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům, odpusť nám naše dluhy, jako i my odpouštíme našim dlužníkům. V řečtině je to stejné slovo ovfei,lhma, toj n. Vina i dluh.

Jen co vyšel, doslova chytil pod krkem svého bližního, který mu dlužil naprostou prkotinu – oproti miliardám asi stovku. Řval na něj: zaplať mi, co jsi dlužen! Služebník ho prosil o trpělivost. O stejnou trpělivost, jako prosil on sám svého Pána. Buď se mnou trpělivý.

(Proverbs 21:13 Kdo před křikem nuzného si zacpe uši, bude také volat, a odpověď nedostane.)

Tuto trpělivost však nedokázal nabídnout.

Podobenství ukazuje, že obvyklá cesta – vymáhání dluhu – nevede k urovnání vztahu.

To podobenství je – možná až přehnaně kruté.

Chce ale především provokovat. J provokuje člověka v jeho sebezahleděnosti. Říká, ty blázne, tvé dluhy jsou vůči Bohu tak obrovské, že není myslitelné, aby ses povyšoval nad svým bratrem. Vymáhání dluhu není cesta, která vede k řešení.

Ten člověk, který nebyl schopen odpustit svému bratru, si určitě nebyl schopen uvědomit hloubku svých vlastních provinění. To je na tom podobenství tragické.

Bráno lidským pohledem, nejsme odpuštění hodni, protože nejsme schopni pochopit míru svých provinění. To dokázal ten služebník hned vzápětí, když sám se choval, jako by jemu samému nebylo nikdy odpuštěno.

Člověk si vlastně hraje na boha, když soudí, když odsuzuje. Hraje si ale na skutečného Boha, když odsuzuje, jako ten služebník v dnešním podobenství?

Ne – hraje si na lidského boha, který – biblicky viděno – je spíš Satanem, než Bohem. Je pomlouvačem, tím, kdo neustále podvrtává, vyčerpává, bere naději.

Jako lidský bůh odsoudil svého spoluslužebníka. Nebyl schopen následovat příklad svého dobrého (z lidského pohledu – bláznivého) Pána.

Člověk nechce brát na nikoho ohled, chce sám být Bohem. Možná proto na Boha nechce věřit. Překážel by mu.

Skutečný Bůh ale jedná úplně jinak. Místo, aby silou ukázal člověku, kde je jeho místo, rozhodne se stát člověkem. Místo, aby jako člověk trestal, rozhodne se odpouštět. Slovo se stává činem, stává se lidstvím JK. Jeho slovo se stává odpuštěním a nadějí pro nás tady na zemi, tady v tomto místě.

Teprve skrze toto Slovo můžeme poznávat, v čem je naše lidství lidstvím.

Odpuštění, tak aby naše lidství bylo naplněno, nemá mít žádnou mez. Kdo si totiž staví hranice v odpuštění druhým, staví si tak hranice před vlastním odpuštěním.

Vstup J na tento svět znamená obrovský průlom do našeho prožívání vztahů.

Dnes si můžeme připomenout nejenom oslavu toho, že Bůh se stal člověkem, jak věříme a vyznáváme, ale také toho, že jeho trpělivost převyšuje tu lidskou trpělivost, že jeho odpuštění je zdrojem samotného odpuštění. Že je darem.

Bůh nám nabízí, abychom se skrze jeho odpuštění skutečně poznali.

Že mu na nás záleží tolik, že odpouští náš dluh. Dokonce on sám nám jde příkladem.

Tomáš Halík ve svém vánočním kázání poznamenal: musí to být něco obrovského, být člověkem, jestliže Bůh sám chce být člověkem.

Dnešní podobenství k tomu dodává: člověk je stvořen k obrazu Božímu: proto, aby odpouštěl.

V odpuštění totiž pramení ta největší Boží síla a moc, na té se máme podílet, posílat ji dál, k našim bližním a ne ji zadržet jenom u sebe a pro sebe. Proto tak rázné jednání pána na konci podobenství. Ježíš chce ukázat, že člověk je skutečně člověkem, podílí-li se na tom Božím odpuštění také svou bytostí.

Bůh překročil všechny meze. Dal nám ve svém synu nahlédnout skutečnou hloubku naší ubohosti, když jsme ho ukřižovali. Ta hloubka našeho provinění už snad nemůže být větší.

A přesto právě na kříži zaznívá odpuštění.

Bezbranný Bůh, jehož zvláštní silou je právě odpuštění.

Co po nás žádá?

Kupodivu ne – bičování se. Ale něco naprosto „všedního“. Abychom se navzájem milovali.

Amen

Vyznání vin

Pane, ty jsi přinesl do světa lásku

a my odpověděli násilím.

Odpovídáme násilím i dnes, civilizace jako celek.

Vyznáváme ti, že ti nechceme patřit,

že chceme patřit jen sobě,

že si rádi hrajeme na malé bohy,

když ubližujeme svým bratrům a sestrám,

v rodině, i mimo rodinu.

Vyznáváme ti jako církev, že tě nedokážeme

následovat celým srdcem i silou i myslí,

ale že často zápasíme o vlastní drobné úspěchy

v žabomyších válkách,

vyznáváme ti, že ač slyšíme tvůj hlas, zůstáváme

bez odpovědi.

Náš svět se scrvkl jen do našich malých JÁ,

odpuštění zmizelo kamsi za hranice našeho těla.

Vyznáváme ti, že ti i přesto chceme patřit,

že je také čas, kdy zápasíme,

že je také čas, kdy tě hledáme,

kdy na tvé slovo čekáme,

kdy u tebe hledáme útěchu,

protože jsme poznali, že ty jsi Bůh,

který přišel na svět ne proto, aby zabíjel a ničil,

ale proto aby odpouštěl, a aby dával život.

Poslyšme svědectví Písma!

Římanům 6:23  Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Poslání

1 Janův 4:2  Podle toho poznáte Ducha Božího: Každé vnuknutí, které vede k vyznání, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha; 7  Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná.

8  Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.

9  V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život.