čtení

ž131

Kázání

Když se řekne – „ztišit se“, vybaví se mi v kontextu Bible věta: Slyš Izraeli...

Ta slova znamenají nechat se přetvořit(-ářet) učením biblické řeči.

Jsem vděčný, že jsem uvěřil, že tato slova mi mohou pomoci.

Slova tohoto žalmu se mi zvláště vrývají do mysli i do života.

Aby člověk uměl být vnímavý k tomu, co jej obklopuje, pomůže mu být tichý.

Abych mohl s opravdovým nasazením vnímat biblické autory/mluvčí. Abych mohl přijmout nabídku a vyjít ze sebe sama. Exodus ze sebe sama, exodus ze stavu, kdy jen soudím druhého člověka, kdy se snažím Bohu ukazovat, jak a co má dělat. Růst na této cestě, to je ztišení před Hospodinem. To je nepachtění se za velikými věcmi.

Věřím, že z tohoto exodu potom mohu zažívat opravdovou zkušenost. Věřím, že se jedná o radostnou a osvobozující zkušenost.

Věřím, že na této cestě naslouchání lze (také) poznat skutečnou lásku, a poznat ji jako dar.

Být tichý před Hospodinem znamená pro mne také objevovat dary (i původce darů), které NEJSOU SAMOZŘEJMÉ.

(Nakolik je láska v tomto světě nesamozřejmá, zakoušíme dnes a denně. Kdyby tak přirozeně pocházela z nás, to by se krásně žilo...)

Být tichý před Hospodinem znamená učit se – zakoušet tuto mimořádnost lásky, nakonec i mimořádnost Boha, který tuto lásku daruje.

Uvěřil jsem, že Hospodin po nás chce, abychom poslouchali – nejen v mimořádných okamžicích nebo na bohoslužbách, ale v tichých okamžicích – když usínám nebo když mluvím s druhým člověkem, když hledím do jeho očí.

Budu se učit naslouchat druhému člověku – tváři přede mnou, budu tichý, abych ho slyšel. To je úkol na celý život.

Každá generace touží nějakým způsobem po vlastní zkušenosti s vírou.

Zvonek Šorm se v Českém bratru zamyslel nad otázkou, z čeho nová generace vikářů nejvíce čerpá: „Dnes vidím spíš tendenci hledat jistoty v pevném rámci liturgie, někdy v dogmatice, zatímco my jsme si nad lecčíms kladli otázku a leccos zpochybňovali.“

Nebudu teď mluvit za ostatní vikáře, pokusím se popsat vlastní situaci.

Zkušenost víry se snažíme uchopit... mě samotnému zkušenost chyběla. V církvi jsem hledal především odlišnost od normálního světa. Cítil jsem potřebu po uzdravování ze světa, kde vládne krutost, násilí, zmar, přesycenost.

Člověk, který přichází z venku hledá jinakost. Liturgie je pro mne jedním z prvků toho jiného, co v církvi lze najít.

Mnoho z nás, kteří jsme přišli do církve z venku, tuto jinakost po církvi požaduje. Snad jsme možná až příliš ochotní ji církvi za každou cenu dodat. Nakolik je to jenom image a nakolik skutečná potřeba současného člověka odpovědět na Biblické slovo je otázka...

Tento typ jinakosti ale může být pomocí k uchopení a prožití radostné zvěsti, že řády světa, ve kterém žijeme nemají poslední slovo.

Uvědomuji si ale také, že celá ta jinakost může být právě pokušením člověka hnát se za velikými věcmi.

Je to vnitřní tichost před Hospodinem, která nám umožňuje postupovat v učení biblické řeči hlouběji, dál za všechny lidské nálezky. Věřím, že ta vnitřní tichost nám umožní ty nálezky postupně odhazovat. Je ale třeba někudy jít.

Když se řekne: ztišit se, vybaví se mi: být připraven správně slyšet, že Bůh Izraele je jeden. Jeden jediný, že to není prázdný pojem, tak jak jsem se za bolševika učil říkat: jsou lidé, kteří věří v Boha a jsou lidé, kteří nevěří v Boha.

V Boha – v prázdnou ideu, tak jako byla prázdná idea – slovo ateismus.

„Věřím, že něco je“ bylo vlastně stejné, jako říci „nevěřím, že něco je“. Člověk vyřkl tato slova a dál se nezajímal.

Stvořil Bůh život? Když jsem si začal klást tuto otázku, byl jsem přesvědčen, že nikoli. Tato otázka mi připadala úplně na hlavu. Pak jsem se učil přesvědčovat sebe sama, že Bůh život opravdu stvořil. Zápasil jsem s tou představou, trápil se nad tím. A připadalo mi nemožné nějak to pochopit.

Ano, je nemožné pochopit. Tuto nemožnost dostat se k Bohu skrze obecné pojmy a představy – popsal výstižně holandský myslitel Kornelis Miskotte. Pokud budeme o Bohu mluvit jako o nekonečném, o všemohoucím stvořiteli stojícím kdesi za horizontem událostí, pak se umlátíme v obecnosti, ztratíme se sami sobě.

Tento proces jsem zažíval. Dostal jsem se k bodu, kdy víra v Boha vlastně neměla smysl, byla mi jen ideologií.

Četl jsem Bibli jako jako román, jako historickou knihu. Nedokázal jsem ji ale číst jako zpěv, jako píseň, jako liturgický výrok, jako modlitbu, jako zvěst pro tento den a tuto hodinu (Miskotte, str. 61).

A zde začíná vznikat první opravdová zkušenost.

Má-li mít smysl výzva „ztiš se duše má“ – pak nemůžu tato slova číst jako román, jako něco, co se odehrává mimo mne. Kdesi v mé představě, mém světě – v mém ráji.

To je modloslužebnictví. Útěk jinam. Po takovém čtení by se slova stala mrtvými.

Podle židovských mystiků nejsou ale písmena Tóry mlčící inkoust na pergamenu, jsou to plameny, které se zařezávají do srdce.

To je skutečný posun – od představy Boha – k zakoušení výzvy Biblické řeči.

Židům 4:12 Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. 13 Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat.

Ztišit se znamená poslouchat tak, že to bude mít důsledek v činech. To je skutečné ztišení, skutečné poznání pramenící z něj. Nehonit se za velkými věcmi pyšného srdce.

Člověk má tendenci ukrývat se za vlastními představami. Náš svět se stává světem iluze, protože do něj vnášíme obraz našeho srdce, naší mysli. A to je podle své přirozenosti klamné: biblicky řečeno: zlé, tíhnoucí k egoismu, k přetvářce atp.

Bibličtí svědci nás učí dostat z pasti vlastního modloslužebnictví skrze tvář bližního, skrze poznávání Boha Izraele, který je Bohem toho Abrahama, toho Izáka, toho Jákoba, konkrétní Bůh bratří a sester v Třebíči, v Kutné Hoře, v Soběhrdech.

Učí nás zachycovat v tomto světě dílo spásy, dílo Božího milosrdenství vykonané skrze JK.

A tak se člověk může stát stavebním kamenem v tomto Božím díle. Jeho existence dostává nový smysl. Biblický Bůh vede ke svobodě.

Tu výzvu nehonit se za velkými věcmi čtu jako posilu do dalších dní: nepropadat zoufalství, když se nám něco nedaří – jako jednotlivci doma i ve sboru.

Nehnat se za velkými věcmi znamená být trpělivý, znamená soustředit se na drobnosti, které v běžném životě unikají pozornosti.

Hlas Hospodinův není v bouři, v burácení, v sešikovaných vojscích. Ale tam, kde by ho nikdo nečekal.

Nehnat se za velikými věcmi, to zn. nesnažit se ten hlas Hospodinův dosadit tam, kde není. Dosadit ho za naše velká slova, která už mezitím ztratila svou sílu.

Ve světle tohoto žalmu můžeme všichni prosit za to, aby ta konkrétní výzva k naslouchání byla proměněna k naslouchání bližnímu, k toleranci, ke vzájemnému odpuštění.

Každý okamžik se nám může stávat darem a výzvou k odpuštění, k lásce.

A můžeme také děkovat za možnost proměny, kterou nám Hospodin nabízí.

Pane, chtěl bych být jako ten sz zpěvák, připraven na tvé zavolání, v tichosti vyčkávat, nenechat si uniknout žádný tvůj pohyb. Toužím být proměňován a hněten jako hlína. Děkuji ti, že mne učíš trpělivosti, že mohu čekat. Děkuji ti také za tvou trpělivost se mnou.Amen