První čtení

^CEP Př 3:9 Cti Hospodina ze svého majetku i prvotinami z celé své úrody! ¹⁰ Bohatě se naplní tvé sýpky, moštem budou přetékat tvé kádě.

Druhé čtení

Mk 10,17-31

Kázání

Ježíšův požadavek, aby se člověk zbavil majetku byl v dějinách mnoho vykládán, následován. Zvláště ze středověku známe mnoho lidí, kteří se vedeni J příkladem dokázali vzdát všeho. Nejznámější je snad František z Asisi. Dítě z bohaté rodiny - odmítl všechny peníze, stal se chudým pro Krista. Navazovala na něj mládež v USA v šedesátých letech. To také zmínil nedávno při ekumenických bohoslužbách farář...... v Benešově.

Mne samotného J požadavek vždy trápil. Jsem člověk, který kolem sebe shromažďuje různé věci, byl jsem od malinka sběratelem všeho možného. Zbyly po mně celé pytle vystřihovánek z časopisu ABC, celé pytle kartónů od cigaret, pivních tácků, alba známek, a tak bych mohl pokračovat do večera.

Když jsem se poprvé setkal s J zvěstí, věděl jsem, že tento tak pro mne krutý požadavek bude pro mne nesmírně těžké, ba nemožné splnit. Moje celá osobnost je nastavená právě naopak.

Jak by se to lidské hromadění dalo vysvětlit? Možná to je strach ze smrti. Snaha přivlastnit si, člověk je obklopen známými věcmi. A tak si vytvořit iluzi, že jsem nesmrtelný.

Nevím, jestli se toto lidské hromadění - jestli se dá vztáhnout na více lidí. Když se dívám na naši civilizaci (- jak jenom jsem ze svého úhlu pohledu, který je vlastně uprostřed této civilizace - ) schopen, tak mám pocit, že celá naše civilizace je posedlá strachem ze smrti. Smrt vytěsňuje za bílé plenty, smrt neukazuje dětem atd. - a zároveň naše civilizace prahne po majetku, po moci, po zotročování.

Nemyslím si, že by byla horší, než jiné civilizace. Předpokládám, že srdce člověka je podobné u nás, i jinde, i v rovníkové Africe. Ve chvíli, kdy člověk dostane moc, koná často zle.

Možná je můj pohled příliš pesimistický.

Ani J názor na věc se mi vlastně nezdá moc nadějný. To, co požaduje po lidech, je v příkrém kontrastu k tomu, co požadují lidé samotní.

Proto snad také církev tolikrát v dějinách selhala.

Naštěstí soud nad světem nám nepřísluší vyhlašovat.

Nebudu mluvit o vás, budu mluvit o sobě. Já osobně toužím po majetku, nechci mít nedostatek. Lpím na věcech. Plně chápu toho člověka z evangelia, když smutný odešel. Poznal, že nemá sílu vejít do BK. Že nebude mít podíl na věčném životě.

My lidé toužíme po věčném životě, proto hromadíme majetek a moc.

J říká, že kdo touží po majetku, nebude mít podíl na věčném životě.

Slyšel jsem výklady, které se snažily vyzývavost tohoto Ježíšova výroku zmírnit:

Nemůžeš přece srovnávat středověk s dneškem, dřív bylo mnohem jednodušší zbavit se majetku, chudý byl dobře živen ostatními, jednotlivé společenské třídy byly na to připravené.

V evangeliu se jednalo o příliš bohatého člověka, to nejde vztáhnout na nás.

Nebo: chudobou je míněn prostý životní styl. J požaduje, aby starosti o světský majetek nebránily v poslání učedníka.

Tyto výklady mne zcela neuspokojují. Mé srdce stějně stále dál cítí ten osten. Ví totiž, že ať mám majetku víc nebo míň, lpím na něm. Znám až příliš dobře pocit, když o něco náhodou přijdu. A ten pocit mě zase vrátí do světa a znovu se přesvědčím, že majetek pro mne hrozně znamená.

Myslím si, že J míří právě k tomu lpění. K lidské snaze přivlastňovat si svět, a nakonec i Boha. Jako malé dítě se snaží vše dát do úst. Co je v ústech, to je mé.

J výroky jdou zcela jasně proti této naší snaze. Myslím, že to nemůžeme nijak popřít, zahladit, zamazat. J sám provokuje svou chudobou.

František z Asisi se pokusil (jako jeden z mnoha) J výroky převést do praxe. Jeho pokusy o reformu mnišského řádu neskončily úspěšně. Ještě krátce před jeho smrtí začal františkánský řád hrabat majetek. Františkovy vize vzaly za své. Jeho závěť byla těsně po jeho smrti změněna tak, aby vyhovovala potřebám řádu.

František sám bohatství poznal.

I děti z bohatých rodin v hnutí hippies znaly bohatství.

Nuťte ale lidem narozeným v chudobě - chudobu!

Navíc, v různých revolucích se ukázalo, že právě chudina nejvíc prahne po majetku a po moci. Ve francouzské revoluci, v bolševické.

Pamatuji se, jak mnoho lidí v osmdesátých letech mluvilo o tom, jaké věci mohou lidi na západě užívat. Sledovaly se americké stupidní seriály kvůli kráse spotřebních věcí v nich ukázaných. Sledovali jsme vysílání rakouské televize - reklamy, abychom viděli, jaké typy jogurtů může člověk na západě jíst. Jaké prací prostředky může používat. Všechno to byly pro nás symboly svobody a prosperity západu. Byli jsme fascinováni.

Lidi ve třetím světě také (jako my před 20ti lety) touží po televizích, autech, pračkách, domech.

V evropské tradici se ale proti tomu často opakuje motiv ideálu člověka primitivního, nezasaženého civilizací, který žije přirozeně v lásce a harmonii s přírodou. Navrátíte-li se k primitivnímu životu, budete šťastní. Člověk je ve své přirozenosti dobrý.

Jakoby J řekl, že chudý má blíže ke KB. To ale neřekl...

J dokonce odmítl tvrzení, že on sám je dobrý. Jedině Bůh je dobrý.

Spíš řekl: "Dítky, jak těžké je vejít do království Božího! To platí obecně, jak pro chudé, tak bohaté. (Některé pozdější rkp se snažili dodat větu: pro toho, kdo spoléhá na svůj majetek).

Jak už jsme na to jednou narazili, J se snaží nabízet cestu ze slepé uličky toho kterého člověka. Pro příliš aktivní Martu je ta cesta v učení se přijímat.

Pro po moci toužící apoštoly je ta cesta ve sloužení druhým.

Pro bohatého člověka je ta cesta v odmítnutí bohatství.

Pro chudého člověka J připravuje velikou hostinu.

J nás učí dívat se na člověka v jeho situaci, která je jedinečná.

Jeho výroky jsou provokativní. Když říká: nech ať mrtví pochovávají své mrtvé“, nemyslí tím, že nemáme kvůli němu pochovat rodiče.

A stejně tak, když chceme jít za ním, neznamená to, že dosáhneme vykoupení, když se vzdáme všeho majetku a budeme si myslet, že máme vstupenku do BK jistou. Nezachrání nás to...

Ježíše Krista potřebují jak chudí, tak bohatí. Chudí nejsou nijak osvobozeni ze své touhy po moci, po lpění, ze strachu ze smrti.

My všichni potřebujeme slyšet, že opravdová svoboda nespočívá v tom, že udělám nějaký skutek a budu si myslet, že jsem vše zařídil, že jsem dokonalý.

J provokuje a posunuje naši pozornost. Pro židy znamenalo bohatství především potvrzení boží přízně, důkaz, že onoho bohatého člověka má Bůh rád. Viz Job.

Ale J říká, ne... - Bůh nemá raději ty bohaté. On přijímá všechny lidi. To, že je někdo chudý ještě neznamená, že ho Bůh odmítl. To je hlavní osten, který mohl cítit bohabojný Žid při četbě tohoto úryvku. J připravuje bohatého o lidský důkaz toho, že ho má Bůh rád. Žádné lidské berličky nám takový důkaz nedají. Pro bohatého člověka (který byl na navíc od mnoha jiných dnešních bohatých - věřící, plnil přikázání zákona) to především znamenalo, že rozdáním majetku by ztratil důkaz o Boží přízni. Že by musel změnit svůj názor na víru, musel by přijmout myšlenku, že Bůh je svobodný, že ho bohatstvím nelze lapit. Že bohatství není potvrzením toho, že má jasnou vstupenku do života věčného. Že chudoba, nemoc není důkazem Božího hněvu, ale naopak, že Bůh touží být s námi v každé lidské situaci. Že nechce být jenom s těmi bohatými, úspěšnými, zdravými.

J říká mně i ostatním. Žádné věci, kterými se obklopuješ ti nepomohou k věčnému životu. I kdyby jich kolem tebe bylo nespočetně. Když máš hodně věcí, není to důkazem Boží přízně.

Toto poznání nám může pomoci osvobozovat se z iluze, že mohu sám svými prostředky dosáhnout spásy. Je pro mne konkrétní nabídkou pomoci.

Být spasen je u lidí nemožné. Žádné naše lidské fígle nás nezachrání. Bůh nabízí člověku, který se učí nedržet se těch lidských výdobytků, jinou cestu. Zve nás k sobě:

Není nikoho, kdo opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo matku nebo otce nebo děti nebo pole pro mne a pro evangelium,

 ³⁰ aby nyní, v tomto čase, nedostal spolu s pronásledováním stokrát více domů, bratří, sester, matek, dětí i polí a v přicházejícím věku život věčný.

To pozvání platí jak pro chudé, tak pro bohaté. Pro člověka jsou připraveny mnohem větší dary, než být bohatý, nebo uznávaný. Požehnaný je ten, který na toto pozvání přijde, ať bohatý, tak i chudý.

Přijde na pozvání, které přichází od JK, od Boha, ne od lidí.