Soběhrdy,

1.10. 2006

16. neděle po Trojici

Petr Turecký

Upozornění:

podoba kázání se přesně neshoduje s mluveným projevem. Samotný text je vytržen z kontextu celých bohoslužeb, je tedy torzem, nemůže proto sloužit jako náhrada za bohoslužby.

První čtení

Nm 11,25-29

Druhé čtení

Mk 9,38 -48
Dnešní NZ oddíl krouží kolem samých zvláštností, exorcismu, démonů, krutých trestů – za svádění ke hříchu, za vlastní hřích, sekání rukou, vylupování očí, středověce vypadající zkouškou ohněm, magickým používáním soli. Jako bychom se ocitli jinde – ve středověku nebo víc na východě.

Vyhánění démonů, to byla jedna z činností, kterou J dělal poměrně často, uzdravoval tak totiž mnohé choroby, mnohá utrpení lidí. A démoni ho znali, démoni byli dokonce jedni z prvních, kteří věděli, s kým mají tu čest.

V první kapitole (Uzdravení posedlého v Kafarnaum) nazývá nečistý duch J „Svatým Božím“; v páté kapitole jej celá legie duchů nazývá „Synem Boha nejvyššího“ (příběh Uzdravení posedlého v Gerase). A v deváté kapitole, z které je dnešní oddíl, vypráví Mk příběh o uzdravení posedlého chlapce. J učedníci tady selhali. Nedovedli pomoci.

Ať je to s démony jak chce, démoni jsou první, kteří velice dobře poznávají J – jako mocného svatého. V kontaktu s Ježíšem jsou mnohem přímější, než lidé, pravou povahu Ježíšova působení nejen poznávají, ale ani se ji nesnaží zakrývat.

Duchové, démoni, původci nemocí, jsou ti, kteří J poznávají dříve, než lidé. Vadí jim to, že J přichází k lidem, aby jim pomohl. Že jim nabízí zdarma svou pomoc. Že jde cestou odevzdání, ne moci.

Jak si vysvětlit tuto zvláštní citlivost?

Démoni (jako i naše současné nemoci) nás umlčují. V nemoci jsme ale i my sami jaksi citlivější, máme více času na přemýšlení, čas zastavit se, ale také na druhou stranu – naše vnímání světa může být opravdu zkreslené.

Většinou jsme v nemoci vnímavější k vztahům. Uvědomujeme si kvality našich vztahů více než jindy. Pomoc a ochota k pomoci od druhého člověka je najednou důležitější, než kdy jindy. Démoni v NZ dosvědčují tu naléhavost, potřebu jednoho člověka druhému pomoci.

J přichází za nemocnými. Nemocní přichází za J.

J má sílu, moc nemoci vyhánět. A tato rozšířená vnímavost – citlivost je na těch všech uzdraveních důležitá.

J-ovi učedníci ale takovou sílu nemají. Nemá ji ani každý člověk, který se jen ohání J jménem. O tom se v Bibli také dočteme, a myslím, že to známe i ze současnosti. Kdyby se dalo vymítat zlo a nemoci pouhým citováním jména, pouhým vyslovením jako zaklínadlem, pak by to byla krása. Jenže celá Bible je proti takovým zaklínadlům. Celá Bible je proti modloslužebnictví.

Proto se nedaří vyhnat démony židovským zaklínačům ze Sk 19,13-16. Zlý duch je totiž nezná. (Možná stejně tak neznal učedníky, kteří se snažili uzdravit posedlého chlapce).

Zlý duch totiž nereaguje pouze na zaslechnutí jména – pokud toto jméno není podloženo skutečnou hodnotou, pokud není jeho hodnota krytá.

Krátce řečeno, pokud není krytá skutečnou láskou.

J-ovi učedníci stále selhávají, nedovedou své myšlení na Ježíše „nastavit“. Stále jim něco uniká. Nedávno se přeli o své prvenství mezi sebou, nyní rozhodují o tom, kdo smí a nesmí vyhánět démony. Jejich moc zachraňovat není ještě krytá jejich vírou. Učedníkům nejde totiž o léčení, ale asi opět o jejich vlastní prvenství. Bránili jsme mu, protože s námi nechodil. To je klíčová věta celého problému. Důležitější, než léčení nemocných je zase jejich vlastní pocit důležitosti.

Jak si může někdo dovolit léčit lidi – ve tvém Jménu Pane, když jsme mu to nedovolili? Co to je za troufalost? Prvně musí odchodit všechny školy, všechny průpravy, musí se zúčastňovat všech bohoslužeb, všech sborových akcí, musí být VIDĚT a potom ho možná uznáme. Potom možná bude moci vzít do úst tvé učení. Jsme ti nejblíže, tedy víme víc, než ostatní. A dáme jim to taky pěkně poznat.

Chudáci učedníci, apoštolové, až mi je jich líto, jak evangelista Mk zase vylíčil jejich nepochopení a myšlení pocházející z člověka – a ne z Boha. Provalilo se zase na venek něco, co se každý z nás snaží ukrýt hodně hluboko. Pocit zadostiučinění, pocit ospravedlnění, že mám odpracováno, ten pocit úlevy, že jsem to zvládl a teď to pěkně musí odchodit taky ten druhý!

Něco se provalilo, co mělo být skryto, v některých pozdějších rukopisech evangelijního textu se dochovaly dokonce změny, které svědčí o snaze zmírnit drsnost výpovědi učedníků. Opisovačům bylo trapné, že učedníci byli tak pyšní.

Pro nás je ale důležité, že se tento text v Mk evangeliu objevuje. J nabádá neukázněné učedníky k toleranci, ke snášenlivosti i s těmi, kteří nejsou jako oni. Kteří neprošli stejnými školami, kterým ale jde o dobrou věc. Ukazuje tak, že Bohu nejde o přesně odpapouškované poučky, vykázanou docházku, odpracované hodiny na určitém místě, ale o celkové směřování člověka. Ani to J jméno nemusí být vysloveno stejnými hláskami, jako je vyslovují ti pravověrní. Stačí, když je přítomno svým duchem.

Komu jde opravdu o dobrou věc, nestává se, že by se choval nevypočitatelně.

J slova jsou výzvou k tomu, abychom četli znamení doby a poznali ty, kteří jsou proto „s námi“ i když používají jiná slova, nebo jiné formy. Jsou výzvou k toleranci, právě dnes v době nesnášenlivosti mezi jednotlivými náboženstvími jsou tato slova důležitá. Nezaměřujte se na formu, ale na obsah! Přijímejte i ty, kteří nechodí s vámi! Kteří nemají stejnou barvu, stejnou uniformu, stejný typ bohoslužby!

------

Učinit dobrou věc v Ježíšově jménu ještě tedy neznamená, že to jméno přímo vyslovím, ale že budu jednat v J-ově duchu. Moje činy tedy budou kryty skutečnou láskou, ne nenávistí.

Nyní se dostáváme ke krutým trestům.

Ti, kteří budou svádět věřící v Krista, věřící v jeho dílo, v to dobré, jsou na tom ve skutečnosti mnohem hůř, než kdyby měli na krku mlýnský kámen.

Ti, kteří se staví proti tomu, co představuje BK skončí špatně. J dále na různých příkladech ukazuje, jak hrozné účinky na život člověka mají různá pokušení, která odvádějí od Božího království. Každá doba si může najít různé způsoby výkladu. Svádí-li tě ke hříchu tvá ruka, noha, oko: snadno se vybaví nějaký prohřešek související se sexualitou – tak by výklad zněl ve středověku, ve starověku se myslelo zase na různé části církve – známe z Bible metafory o církvi jako o těle. Některé heretiky, některé části-údy církve, je třeba utnout, aby celek zůstal zachován...

Nakonec se vše ukáže a bezbožníci budou trpět? Budeme se za naše hříchy smažit v pekle?

K snadnějšímu pochopení nám pomůže tento verš: Je lepší být zmrzačený a vejít do života, než s oběma rukama do pekla.

Židé stejně jako ostatní starověké národy uctívali dokonalost. I v rituálních předpisech nesmělo být obětované zvíře nijak poškozené, neúplné. Velekněz nesměl mít na těle žádnou vadu.

Proto, když židé chtěli někoho zbavit možnosti být veleknězem, i když měl na úřad právo, usekli mu třeba ucho, a bylo jasné, že veleknězem bude někdo jiný.

A Ježíš najednou říká, že do života, do BK vejde spíš mrzák s čistou duší, než modrooký atlet popírající život pramenící z lásky, jak jej přináší JK.

To musela být pro současníky velmi šokující slova.

Ne slova o smažení se v pekle, ale právě poukaz na tu nedokonalost musel vyvolávat v J-ově době pohoršení.

Přesto ale měl J pro tyto výroky oporu.

Když se v bibli objeví mrzák, vzpomenu si vždycky na zápas Jákoba s Neznámým (Hospodinem) u potoka Jabok. Jákob tam právě zápasil se svou vlastní úskočností (Jákob = úskočný), se svou vlastní podlostí. On byl ten, který se snažil podvádět a vytěžit vždycky pro sebe z dané situace co nejvíc.

Jákobův zápas byl na život a na smrt. Přišel sice o ladnou chůzi atleta, získal ale nové jméno – Izrael (Zápasí Bůh) a před Bohem obstál. Po tomto zápasu už nepohlížel na svět chtivě, ale s láskou a pokorou.

Jeho zápas vedl k pokoře, ke srovnání s Bohem, ke srovnání Jákobova-Izraelova pohledu na to, co je v životě důležité. Byl vyvrcholením a zkouškou. Jákob obstál před svým bratrem Ezauem. Byl ochoten k sebevydání, k odpuštění. - Za cenu ztráty dokonalé ladnosti těla.

Podobný zápas doporučuje J i ostatním. Ochota k oběti za Boží království, za obecenství s Kristem se člověku vyplatí. Nabude skutečné obecenství s Bohem, rozhodne se jít po stezkách spravedlnosti. A co je pro J opakem této cesty? Veliká vzdálenost od Boží lásky, vzdálenost od bližního. Život a smrt v duchovním osamocení.

A s tím také souvisí hodnota jednání našeho srdce. Izraelovo srdce bylo najednou kryté – obětí, kterou vykonal, když se dokázal postavit Bohu tváří v tvář. A tak se vracíme k začátku dnešního přemýšlení. Aby naše pomoc bližnímu měla opravdový smysl, musí být naše srdce kryté láskou, obecenstvím s Boží milostí. O tu můžeme a máme prosit.

Povstaneme k modlibě

Prosíme tě Pane, za naše srdce, otevírej je ochotě naslouchat,

posiluj naši víru

naši ochotu k oběti,

Děkujeme ti, že můžeme zaslechnout z evangelia

hlas o tom, že to důležité je většinou skryté,

dávej nám citlivost pro tvé dílo spásy,

dávej nám citlivost, pro to, co má v životě opravdovou

hloubku, výšku i šířku – abychom nezůstávali

jen na povrchu.

Amen