první čtení
Jr 20, 7-11a
Upozornění: podoba kázání se přesně
neshoduje s mluveným projevem. Samotný text je vytržen z kontextu
celých bohoslužeb, je tedy torzem, nemůže proto sloužit jako náhrada za
bohoslužby. Soběhrdy, 24.9. 2006 15. neděle po Trojici Petr Turecký
Druhé čtení
Mk 9,30-37
Kázání
V dnešním oddíle Mk evangelia se objevuje
motiv, kterého jsme se dotkli minule. Objevuje se tu proto, že je důležitý a
proto, že je asi těžko pochopitelný. J-ovi učedníci, stejně jako před tím Petr
nechápou, když J mluví o utrpení, o třech dnech, o tom, že vstane.
Není tu ale kupodivu řeč o kříži. J ví, že bude
trpět. Svou strohostí se tato předpověď utrpení řadí k těm snad
nejstarším. Mesiáš musí trpět, po třech dnech vstane. Bude vydán do rukou
člověka, bude zabit, zabitý za tři dny vstane. Učil je tomu, vysvětloval jim
to, a oni mlčeli.
Nerozuměli. Báli se. Báli se zeptat, protože
nechápali.
Báli se proto, že považovali J za tak velkou autoritu?
Co když se báli proto, že nechtěli slyšet odpověď, která by jim připadala
nemístná? Tento strach z otázky je asi obdobou Petrova vyčítání Ježíšovi,
že jako mesiáš selhává, že není mesiášem podle jeho představ.
Učedníci se J-še bojí zeptat, sami však mezi sebou
rozmlouvají o tom, co je nám přirozené. Důležité v našem světě je vědět na
jakém místě ve smečce jsem. Vědět, kdo je můj nadřízený, kdo je pode mnou a
proč. Ani v J-ově skupině tomu přece nemá být jinak.
Snaha vědět, na kterém místě stojím i mnou osobně
v životě často lomcovala, nedala mi spát. A to jsem mnohokrát četl, že to
není důležité, tušil jsem, že to není důležité, jenže realita je jiná.
Podvědomě si člověk pořád hledá to své místo ve společnosti. Přirozenost
svazující, zdrcující, jsou to železné mříže.
(Náš pes, aby se cítil dobře, musí vědět, kde je
jeho místo ve smečce – ať psí, či lidské. Tak čtu v chytrých knihách a
jistě to je tak správné. Jinak prý má pes obrovské problémy. Nejen pes.
Pes i pán si potom vyměňují role, situace je
komplikovaná, chaotická, ba přímo anarchistická. Snažíme se té anarchii
zabránit, snažíme se být důslední, hrajeme všichni své role.)
V J-ově světě tyto vztahy platí a neplatí.
Ale ani zde hierarchii popřít nemůžeme, učedníci jsou podřízeni Ježíšovi. Ten
je poslán Otcem. A J-ovi učedníci chtějí mít jasně rozdané role. Skoro je to až
pochopitelné.
V Benediktových regulích (bylo to ještě
v době konce antiky), nařízeních pro mnišský řád platilo (a svým způsobem
dodnes platí), že představený kláštera měl neomezenou moc nad mnichy. Byl pro
ně doslova Ježíšem. Kdyby řekl mnichovi cokoli, on to musí udělat a neptat se,
proč si to opat přeje. Mniši měli příležitost učit se absolutní poslušnosti už
tady na zemi, za života, cvičit se v ní, být připraveni poslechnout svého
pána. Ten jim zastupoval Ježíše, měli tak příležitost vyzkoušet si oddanost
učedníků. Když neuposlechnou, jsou trestáni.
Tato vojenská hierarchie ale ve skupině skutečných
učedníků neplatí. J je kárá, přijímá je ale zpět, odpouští jim, netrestá je.
Netrestá Petra za jeho satanské myšlenky, netrestá své učedníky ani nyní. Místo
trestu jim nabízí cestu učení. Cestu podobenství. Učedníci se neválejí po zemi
v nějakých kajících křečích, nemrskají se.
J jim místo trestu nabízí nový začátek. I tady do
jejich, do naší snahy uzavřít se do mříží kastovní vymezenosti, nabízí
vykročení ven. J-ova nabídka je prvním krokem. Někdo by řekl, že je to málo, že
to je jeden první krok. Bez tohoto prvního kroku by ale nešlo vyjít vůbec.
A zase tu mezi řádky narážíme na mnohokrát
zmiňované slovo SVOBODA. Ta J-ova podobenství totiž osvobozují.
Učedníci se báli J zeptat, raději řešili, kdo je
z nich první. A pak mlčeli, báli se o tom mluvit. Možná už věděli, že J se
je snaží přimět k myšlení, které pochází z Boha a ne z člověka.
Asi ale stále doufali, že J – je sice Mesiáš, ale
svému poslání snad pořádně nerozumí, když jim stále něco povídá o utrpení Syna
člověka. Třeba to ani není on, ten budoucí trpící.
On přece bude sedět na trůnu a jim musí připadnout
v nové vládě důležité posty.
Kdo by se nenechal zlákat takovou nabídkou!
Namísto ponížení (po stopách Mistra) jim leží na srdci jejich vlastní povýšení.
Možná je zmátl zážitek proměnění na hoře, který
nedávno se svým mistrem zažili. Viděli J oslaveného, ale zase jim uniklo, že to
ježíšovo oslavení přímo souviselo s jeho utrpením.
A on jim tedy do prostřed jejich mlčení zvěstuje
nový typ vztahu člověka k člověku. Zvěstuje jim evangelium lásky a
pochopení jednoho k druhému.
Jestliže tedy někdo opravdu touží být první, má se
stát tím posledním.
Strohost originálního textu mne inspirovala i
k tomuto výkladu: jestliže někdo prahne po moci nad ostatními, stane se
tím posledním. Totiž - tím posledním před Bohem. Jeho život nebude mít před
Bohem smysl. Jeho duše nedojde skutečnému uzdravení. Jeho duše je totiž zžírána
touhou prosadit se – a to jakýmkoli způsobem.
Věta zní správně, jak je přeložená
v ekumenickém překladu. Kdo chce být první, buď ze všech poslední a
služebník všech. Jestliže už někdo touží po prvenství, prvenství mezi
ostatními je možné jedině tak, že ostatním bude sloužit.
Následující J-ův čin byl provokací. Postavil
doprostřed nich dítě a řekl jim, že kdo přijme takové dítě, přijímá i jej. To
musela být pro hledače svého místa na žebříčku J-ovi skupiny studená sprcha.
Dítě totiž nemělo v té době žádná práva,
nehledělo se na ně jako dnes. Dítě bylo spolu s otroky, s vdovami,
člověkem bez společenského postavení. Ze společenského hlediska bylo doslova nikým.
J na něm ukazuje jedinou možnou hierarchii
založenou – na lásce. Odvaha přijímat i ty, kteří nemají ve společnosti žádnou
prestiž ve jménu J-ově – totiž ve způsobu myšlení J - znamená být velice blízko Bohu.
Ale je tu ještě jeden háček: služba Bohu, služba
v církvi, ve společenství - pokud se děje s pocitem vlastní
nadřazenosti je v protikladu s J gestem obětí, symbolem jakékoli
pokorné služby v lásce jednoho k druhému.
Ještě jednou se vrátíme k té provokativní
J-ově větě, nezní: Jestli to chcete mít u Pána Boha dobré, tak služte
ostatním. J pouze reaguje na danou situaci – když se učedníci dohadují, kdo
z nich je lepší. J říká: když už se dohadujete, kdo z vás je
první, pak vězte, že ten, kdo slouží, kdo je z lidského pohledu ten
poslední. Problém je ten, že učedníky vlastně ovládá touha nějak se
prosadit.
S evangelií vyplývá, že J není ten, kdo by
měl nějakou zvláštní zálibu v poníženosti nebo nevýznamnosti. Nenařizuje
ji přímo svým učedníkům. Neříká nám, že máme sloužit do roztrhání a že si
nezasloužíme, abychom sami nebyli obslouženi. Ta výzva buďte poslední je
adresována těm, kteří usilují o nejlepší posty. Ne všichni lidé jsou ale
stejného ražení jako apoštolové.
Jak jsem řekl na začátku, J přichází vysvobodit
lidi z jejich vězení. Apoštoly osvobozuje z jejich touhy po postech.
Ale zrovna tak jindy, ty obětavé, kteří chtějí
sloužit za každou cenu, osvobozuje z jejich pocitu, že to je jediná
správná cesta. (Z příběhu o Marii a Martě: Lukáš 10:41 Pán jí
odpověděl: "Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. 42
Je jednoho je třeba.) Často ten, kdo obsluhuje si myslí, že není hoden
také přijímat. A je stejně tak vězněm, jako ten kariérista, který touží po
postech.
Ti, kdo "jsou poslední" ve službě, se
mají naučit "být poslední" tím, že potřebují službu druhých!
Proti všem těmto lidským mřížím, ježíš staví obětí
malého dítěte. Prosté obětí lásky a něhy.
Povstaneme k modlitbě
Pane, učíme se vyznávat, že ty jsi Bůh
který nás vyvádí z klecí vlastní pýchy
který bere na sebe naše strachy o postavení ve
společnosti
který nám ukazuje naši skutečnou hodnotu,
kterou máme v Kristu
že žádné naše masky před druhými lidmi
nás před tebou neskryjí
neskryjí se před prostým obětím tvého Syna
JK Amen