první čtení

Jr 20, 7-11a

Upozornění:

podoba kázání se přesně neshoduje s mluveným projevem. Samotný text je vytržen z kontextu celých bohoslužeb, je tedy torzem, nemůže proto sloužit jako náhrada za bohoslužby.

 

Soběhrdy,

24.9. 2006

15. neděle po Trojici

Petr Turecký

 

 
 


Druhé čtení

Mk 9,30-37

 

Kázání

V dnešním oddíle Mk evangelia se objevuje motiv, kterého jsme se dotkli minule. Objevuje se tu proto, že je důležitý a proto, že je asi těžko pochopitelný. J-ovi učedníci, stejně jako před tím Petr nechápou, když J mluví o utrpení, o třech dnech, o tom, že vstane.

Není tu ale kupodivu řeč o kříži. J ví, že bude trpět. Svou strohostí se tato předpověď utrpení řadí k těm snad nejstarším. Mesiáš musí trpět, po třech dnech vstane. Bude vydán do rukou člověka, bude zabit, zabitý za tři dny vstane. Učil je tomu, vysvětloval jim to, a oni mlčeli.

Nerozuměli. Báli se. Báli se zeptat, protože nechápali.

Báli se proto, že považovali J za tak velkou autoritu? Co když se báli proto, že nechtěli slyšet odpověď, která by jim připadala nemístná? Tento strach z otázky je asi obdobou Petrova vyčítání Ježíšovi, že jako mesiáš selhává, že není mesiášem podle jeho představ.

Učedníci se J-še bojí zeptat, sami však mezi sebou rozmlouvají o tom, co je nám přirozené. Důležité v našem světě je vědět na jakém místě ve smečce jsem. Vědět, kdo je můj nadřízený, kdo je pode mnou a proč. Ani v J-ově skupině tomu přece nemá být jinak.

Snaha vědět, na kterém místě stojím i mnou osobně v životě často lomcovala, nedala mi spát. A to jsem mnohokrát četl, že to není důležité, tušil jsem, že to není důležité, jenže realita je jiná. Podvědomě si člověk pořád hledá to své místo ve společnosti. Přirozenost svazující, zdrcující, jsou to železné mříže.

(Náš pes, aby se cítil dobře, musí vědět, kde je jeho místo ve smečce – ať psí, či lidské. Tak čtu v chytrých knihách a jistě to je tak správné. Jinak prý má pes obrovské problémy. Nejen pes.

Pes i pán si potom vyměňují role, situace je komplikovaná, chaotická, ba přímo anarchistická. Snažíme se té anarchii zabránit, snažíme se být důslední, hrajeme všichni své role.)

V J-ově světě tyto vztahy platí a neplatí. Ale ani zde hierarchii popřít nemůžeme, učedníci jsou podřízeni Ježíšovi. Ten je poslán Otcem. A J-ovi učedníci chtějí mít jasně rozdané role. Skoro je to až pochopitelné.

V Benediktových regulích (bylo to ještě v době konce antiky), nařízeních pro mnišský řád platilo (a svým způsobem dodnes platí), že představený kláštera měl neomezenou moc nad mnichy. Byl pro ně doslova Ježíšem. Kdyby řekl mnichovi cokoli, on to musí udělat a neptat se, proč si to opat přeje. Mniši měli příležitost učit se absolutní poslušnosti už tady na zemi, za života, cvičit se v ní, být připraveni poslechnout svého pána. Ten jim zastupoval Ježíše, měli tak příležitost vyzkoušet si oddanost učedníků. Když neuposlechnou, jsou trestáni.

Tato vojenská hierarchie ale ve skupině skutečných učedníků neplatí. J je kárá, přijímá je ale zpět, odpouští jim, netrestá je. Netrestá Petra za jeho satanské myšlenky, netrestá své učedníky ani nyní. Místo trestu jim nabízí cestu učení. Cestu podobenství. Učedníci se neválejí po zemi v nějakých kajících křečích, nemrskají se.

J jim místo trestu nabízí nový začátek. I tady do jejich, do naší snahy uzavřít se do mříží kastovní vymezenosti, nabízí vykročení ven. J-ova nabídka je prvním krokem. Někdo by řekl, že je to málo, že to je jeden první krok. Bez tohoto prvního kroku by ale nešlo vyjít vůbec.

A zase tu mezi řádky narážíme na mnohokrát zmiňované slovo SVOBODA. Ta J-ova podobenství totiž osvobozují.

Učedníci se báli J zeptat, raději řešili, kdo je z nich první. A pak mlčeli, báli se o tom mluvit. Možná už věděli, že J se je snaží přimět k myšlení, které pochází z Boha a ne z člověka.

Asi ale stále doufali, že J – je sice Mesiáš, ale svému poslání snad pořádně nerozumí, když jim stále něco povídá o utrpení Syna člověka. Třeba to ani není on, ten budoucí trpící.

On přece bude sedět na trůnu a jim musí připadnout v nové vládě důležité posty.

Kdo by se nenechal zlákat takovou nabídkou! Namísto ponížení (po stopách Mistra) jim leží na srdci jejich vlastní povýšení.

Možná je zmátl zážitek proměnění na hoře, který nedávno se svým mistrem zažili. Viděli J oslaveného, ale zase jim uniklo, že to ježíšovo oslavení přímo souviselo s jeho utrpením.

A on jim tedy do prostřed jejich mlčení zvěstuje nový typ vztahu člověka k člověku. Zvěstuje jim evangelium lásky a pochopení jednoho k druhému.

Jestliže tedy někdo opravdu touží být první, má se stát tím posledním.

Strohost originálního textu mne inspirovala i k tomuto výkladu: jestliže někdo prahne po moci nad ostatními, stane se tím posledním. Totiž - tím posledním před Bohem. Jeho život nebude mít před Bohem smysl. Jeho duše nedojde skutečnému uzdravení. Jeho duše je totiž zžírána touhou prosadit se – a to jakýmkoli způsobem.

Věta zní správně, jak je přeložená v ekumenickém překladu. Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech. Jestliže už někdo touží po prvenství, prvenství mezi ostatními je možné jedině tak, že ostatním bude sloužit.

Následující J-ův čin byl provokací. Postavil doprostřed nich dítě a řekl jim, že kdo přijme takové dítě, přijímá i jej. To musela být pro hledače svého místa na žebříčku J-ovi skupiny studená sprcha.

Dítě totiž nemělo v té době žádná práva, nehledělo se na ně jako dnes. Dítě bylo spolu s otroky, s vdovami, člověkem bez společenského postavení. Ze společenského hlediska bylo doslova nikým.

J na něm ukazuje jedinou možnou hierarchii založenou – na lásce. Odvaha přijímat i ty, kteří nemají ve společnosti žádnou prestiž ve jménu J-ově – totiž ve způsobu myšlení J -  znamená být velice blízko Bohu.

Ale je tu ještě jeden háček: služba Bohu, služba v církvi, ve společenství - pokud se děje s pocitem vlastní nadřazenosti je v  protikladu s J gestem obětí, symbolem jakékoli pokorné služby v lásce jednoho k druhému.

Ještě jednou se vrátíme k té provokativní J-ově větě, nezní: Jestli to chcete mít u Pána Boha dobré, tak služte ostatním. J pouze reaguje na danou situaci – když se učedníci dohadují, kdo z nich je lepší. J říká: když už se dohadujete, kdo z vás je první, pak vězte, že ten, kdo slouží, kdo je z lidského pohledu ten poslední. Problém je ten, že učedníky vlastně ovládá touha nějak se prosadit.

S evangelií vyplývá, že J není ten, kdo by měl nějakou zvláštní zálibu v poníženosti nebo nevýznamnosti. Nenařizuje ji přímo svým učedníkům. Neříká nám, že máme sloužit do roztrhání a že si nezasloužíme, abychom sami nebyli obslouženi. Ta výzva buďte poslední je adresována těm, kteří usilují o nejlepší posty. Ne všichni lidé jsou ale stejného ražení jako apoštolové.

Jak jsem řekl na začátku, J přichází vysvobodit lidi z jejich vězení. Apoštoly osvobozuje z jejich touhy po postech.

Ale zrovna tak jindy, ty obětavé, kteří chtějí sloužit za každou cenu, osvobozuje z jejich pocitu, že to je jediná správná cesta. (Z příběhu o Marii a Martě: Lukáš 10:41  Pán jí odpověděl: "Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. 42  Je jednoho je třeba.) Často ten, kdo obsluhuje si myslí, že není hoden také přijímat. A je stejně tak vězněm, jako ten kariérista, který touží po postech.

Ti, kdo "jsou poslední" ve službě, se mají naučit "být poslední" tím, že potřebují službu druhých!

Proti všem těmto lidským mřížím, ježíš staví obětí malého dítěte. Prosté obětí lásky a něhy.

Povstaneme k modlitbě

Pane, učíme se vyznávat, že ty jsi Bůh

který nás vyvádí z klecí vlastní pýchy

který bere na sebe naše strachy o postavení ve společnosti

který nám ukazuje naši skutečnou hodnotu,

kterou máme v Kristu

že žádné naše masky před druhými lidmi

nás před tebou neskryjí

neskryjí se před prostým obětím tvého Syna

JK Amen