První čtení

Kutná Hora

Petr Turecký

Dvanáctá neděle v mezidobí

25. června 2006

Zach 7,1-13

Druhé čtení

1Pet 3,8-11

Kázání

Milí bratři, milé sestry. Minule jsme si připomněli v podobenství o boháči a Lazarovi, jak těžké, skoro nemožné je pro člověka uvěřit, pochopit.

Uvěřit, pochopit - jak Boží záměr, tak nahlédnout vlastní působení ve světě. Naše srdce je okoralé. Ježíš nás chce rozpohybovat, chce aby naše srdce bylo pružné (v každém věku), aby bylo připraveno naslouchat hlasu Božímu, který je snadno přeslechnutelný. Ne proto, že by ho nebylo slyšet, ale proto, že jej nechceme slyšet. Jak to chodí u lidí jsme četli v prvním čtení. Člověk se snaží být opravdový, ale pak se z jeho opravdovosti může stát zvyk a na svou původní opravdovost si nevzpomene. Tak to chodí i u mne.

A jak tak v životě klesáme a snažíme se zase dostat nahoru, toužíme po autoritě, která by nás podepřela. Toužíme po zázraku, který by náš život přenesl do nějaké lepší, hezčí, uhlazenější polohy. Nebylo by to ale jenom zbavení se odpovědnosti za náš vlastní život? Nechtěli bychom jen naše frustrace na někoho hodit? Bylo by to opravdové rozpohybování srdce?

Stávalo se mi často toto (a mám pocit, že to tak chodí s oblibou politiků a lidí všelijak slavných): objevil jsem člověka zaručeně duchovního, velikou autoritu. Najednou mi vše připadalo jednodušší. Měl jsem velikou radost. Pak jsem onoho člověka poznal blíže, a postupně začal zjišťovat, že je trochu jako ostatní, že i on má své chyby.

Člověk je nějak přirozeně nastaven tak, že je připraven učit se od starších, zkušenějších, chytřejších a to je dobré, na tom není nic špatného. Špatné je to tehdy, když si z onoho druhého člověka udělá modlu. To funguje jak v duchovním, tak v obecném světě. Ten druhý za to ani kolikrát nemůže (případy, kdy dotyčný pracuje na svém veleobraze typu Stalina nechme stranou), že si z něj děláme modlu. Modla zůstane modlou, to zn. že se dříve, či později zhroutí. A v nás zase zvítězí pocit, že zůstáváme sami a řekneme si, nojo, tak to na světě chodí, všichni jsou stejní. To ale odsuzujeme druhé a sebe jakoby vynecháváme. Podřízení těmto autoritám z nás sejímá zodpovědnost. Ale myslím, že jen na chvíli. Přijde den, a my zůstaneme zase sami, a stav je to podobný kocovině, kdy je hůř, než bylo před tím. A i kocovině je podobné to, že si za to můžeme sami.

Vrací se mi na mysl to hrozné konstatování z podobenství O boháči a Lazarovi: i kdyby někdo vstal z mrtvých – neuvěří mu, neobrátí se. Otevřít opravdu své srdce a nechat se měnit tou skutečnou autoritou, kterou je trojjediný Bůh, je nesmírně těžké. Skutečná moc, která nám může pomoci oloupat všechny nánosy, všechnu nechuť slyšet Hospodinův skutečný hlas, je evangelium, které přináší JK.

Prokazovat druhému za každou cenu milosrdenství, žehnat druhému, ale i sobě, vidět toho druhého z lepší stránky – to znamená také: sám sobě si zkvalitňovat život. To znamená, žít hodnotněji. Apoštol tyto věci žádá po nás. Ne po někom jiném. My sami se máme stávat nástroji. My sami se tak vlastně máme stávat „autoritami“.

A není tam řečeno, že to nebude bolet, dokonce pisatel připomíná, že pro toto usilování budeme i trpět. Říká, že mít v těchto věcech dobré svědomí, je poklad, je velká hodnota a posila, tento zápas nás bude činit blahoslavenými.

Jak toto jednání může zkvalitnit život? Pisatel listu tu cituje Ž34. Čteme v něm o muži, který za každou cenu vyhledává pokoj a snaží se o něj. Střeží před zlobou svůj jazyk. Nepoužívá svá ústa k záludným řečem. Je to takový člověk, který se dokáže spolehnout cele na Hospodina.

S takovým člověkem chodí Hospodin. Ale i v tomto žalmu čteme, že i takový člověk bývá zdeptán, zkrušen a pisatel nás ujišťuje, že Hospodin je mu velice blízko. Hospodin jej doslova zachraňuje a vysvobodí jej. Dokonce, ten, kdo má odvahu se k Hospodinu utéct, schovat se do jeho náruče, modlitbou a vyznáním – ten bude vykoupen – neponese už žádnou vinu.

(Všechny tyto texty se odkazují vlastně až k Levitiku, kde je zapsáno, že máme druhým činit dobro (Leviticus 19:18  Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin).

Můžeme si také takto představit tu jednotu, o níž se píše v dnešním oddíle. Učit se být zajedno v tom, že druhým máme činit dobro. Každý svým vlastním, originálním způsobem, podle obdarování, jež dostal.

A nejen to, ale o to dobro a pokoj máme také usilovat. To horlení pro pokoj je dokonce až ironií, k těm různým horlivcům, zélótům, kteří se snažili v Ježíšově době silou nastolit vládu Izraele. V našem listu je jednoznačně řečeno, fanatismem, silou, brutalitou se nic nespraví. Povede jen k dalšímu násilí. Horlivost máme zaměřit na hledání pokoje. U druhých, ale také u sebe. (viz Žalm 34)

Nedaří-li se nám to? Pak je čas na prosby o sílu JK. Ne tak, že celý problém na J hodím, ale že jej prosím o nalezení řešení. V modlitbě (nebo ve společenství, když zaslechnu nějakou pasáž z Písma etc.), ať je na prvním místě právě zájem o pokoj, o smír. Pak se naše srdce otevře a může být připraveno slyšet i věci, které nám nemusí být příjemné (protože se neshodují s našimi představami, jak by daná situace mohla dopadnout).

Takto si můžeme také přiblížit větu: Pán Kristus budiž svatý ve vašich srdcích. Připomene nám to Otčenáš: Posvěť se jméno tvé. Znamená to vlastně svým životem, svým vztahem ke druhým dosvědčovat našeho skutečného Pána. (Iz 2923). Protože on to tak chce.

Toto dosvědčování svatosti, toho, aby se v našich životech skutečně Hospodinovo jméno posvětilo je veliký zápas. Zvláště v situací, kdy bychom nejraději nebyli, když se nám děje něco zlého, když nás sužuje nemoc.

Je to těžký zápas, kdyby nebyl, nebylo by o něm v NZ tolik psáno. Znamená usilovat tak vlastně o nastolení živé Hospodinovy vlády.

Jinými slovy to znamená umenšovat sama sebe pro Krista. On nás v tomto zápase provází, a my o tom budeme vědět, když se mu budeme odevzdávat. Hospodin vykoupí duše svých služebníků!

Pane

děkujeme ti, že nás nenecháváš samotné v našich zápasech

o jednotu, o pokoj, o správný vztah k sobě samým, ke světu kolem.

Prosíme veď nás i nadále v tomto zápase

dávej nám si často uvědomovat, jaká je naše cesta,

že někam směřuje, že má nějaký záměr,

že má nějaký smysl, který spočívá v Tobě, v Tvém zákoně

v Tvém Synu, ve tvém Duchu.

Amen.