První čtení
Kutná Hora Petr Turecký Dvanáctá neděle v mezidobí 25. června 2006
Zach
7,1-13
Druhé čtení
1Pet 3,8-11
Kázání
Milí bratři, milé sestry. Minule jsme
si připomněli v podobenství o boháči a Lazarovi, jak těžké, skoro nemožné
je pro člověka uvěřit, pochopit.
Uvěřit, pochopit - jak Boží záměr,
tak nahlédnout vlastní působení ve světě. Naše srdce je okoralé. Ježíš nás chce
rozpohybovat, chce aby naše srdce bylo pružné (v každém věku), aby bylo
připraveno naslouchat hlasu Božímu, který je snadno přeslechnutelný. Ne proto,
že by ho nebylo slyšet, ale proto, že jej nechceme slyšet. Jak to chodí u lidí
jsme četli v prvním čtení. Člověk se snaží být opravdový, ale pak se
z jeho opravdovosti může stát zvyk a na svou původní opravdovost si
nevzpomene. Tak to chodí i u mne.
A jak tak v životě klesáme a
snažíme se zase dostat nahoru, toužíme po autoritě, která by nás podepřela.
Toužíme po zázraku, který by náš život přenesl do nějaké lepší, hezčí,
uhlazenější polohy. Nebylo by to ale jenom zbavení se odpovědnosti za náš
vlastní život? Nechtěli bychom jen naše frustrace na někoho hodit? Bylo by to
opravdové rozpohybování srdce?
Stávalo se mi často toto (a mám
pocit, že to tak chodí s oblibou politiků a lidí všelijak slavných):
objevil jsem člověka zaručeně duchovního, velikou autoritu. Najednou mi vše připadalo
jednodušší. Měl jsem velikou radost. Pak jsem onoho člověka poznal blíže, a
postupně začal zjišťovat, že je trochu jako ostatní, že i on má své chyby.
Člověk je nějak přirozeně nastaven
tak, že je připraven učit se od starších, zkušenějších, chytřejších a to je
dobré, na tom není nic špatného. Špatné je to tehdy, když si z onoho
druhého člověka udělá modlu. To funguje jak v duchovním, tak
v obecném světě. Ten druhý za to ani kolikrát nemůže (případy, kdy dotyčný
pracuje na svém veleobraze typu Stalina nechme stranou), že si z něj
děláme modlu. Modla zůstane modlou, to zn. že se dříve, či později zhroutí. A
v nás zase zvítězí pocit, že zůstáváme sami a řekneme si, nojo, tak to na
světě chodí, všichni jsou stejní. To ale odsuzujeme druhé a sebe jakoby
vynecháváme. Podřízení těmto autoritám
z nás sejímá zodpovědnost. Ale myslím, že jen na chvíli. Přijde den, a my
zůstaneme zase sami, a stav je to podobný kocovině, kdy je hůř, než bylo před
tím. A i kocovině je podobné to, že si za to můžeme sami.
Vrací se mi na mysl to hrozné
konstatování z podobenství O boháči a Lazarovi: i kdyby někdo vstal
z mrtvých – neuvěří mu, neobrátí se. Otevřít opravdu své srdce a nechat se
měnit tou skutečnou autoritou, kterou je trojjediný Bůh, je nesmírně těžké. Skutečná
moc, která nám může pomoci oloupat všechny nánosy, všechnu nechuť slyšet
Hospodinův skutečný hlas, je evangelium, které přináší JK.
Prokazovat druhému za každou cenu
milosrdenství, žehnat druhému, ale i sobě, vidět toho druhého z lepší
stránky – to znamená také: sám sobě si zkvalitňovat život. To znamená, žít
hodnotněji. Apoštol tyto věci žádá po nás. Ne po někom jiném. My sami se máme
stávat nástroji. My sami se tak vlastně máme stávat „autoritami“.
A není tam řečeno, že to nebude bolet,
dokonce pisatel připomíná, že pro toto usilování budeme i trpět. Říká, že mít
v těchto věcech dobré svědomí, je poklad, je velká hodnota a posila, tento
zápas nás bude činit blahoslavenými.
Jak toto jednání může zkvalitnit
život? Pisatel listu tu cituje Ž34. Čteme v něm o muži, který za každou
cenu vyhledává pokoj a snaží se o něj. Střeží před zlobou svůj jazyk. Nepoužívá
svá ústa k záludným řečem. Je to takový člověk, který se dokáže spolehnout
cele na Hospodina.
S takovým člověkem chodí
Hospodin. Ale i v tomto žalmu čteme, že i takový člověk bývá zdeptán,
zkrušen a pisatel nás ujišťuje, že Hospodin je mu velice blízko. Hospodin jej
doslova zachraňuje a vysvobodí jej. Dokonce, ten, kdo má odvahu se
k Hospodinu utéct, schovat se do jeho náruče, modlitbou a vyznáním – ten bude
vykoupen – neponese už žádnou vinu.
(Všechny tyto texty se odkazují
vlastně až k Levitiku, kde je zapsáno, že máme druhým činit dobro (Leviticus
19:18 Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš
milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin).
Můžeme si také takto představit tu jednotu,
o níž se píše v dnešním oddíle. Učit se být zajedno v tom, že druhým
máme činit dobro. Každý svým vlastním, originálním způsobem, podle obdarování,
jež dostal.
A nejen to, ale o to dobro a pokoj máme
také usilovat. To horlení pro pokoj je dokonce až ironií, k těm různým
horlivcům, zélótům, kteří se snažili v Ježíšově době silou nastolit
vládu Izraele. V našem listu je jednoznačně řečeno, fanatismem, silou,
brutalitou se nic nespraví. Povede jen k dalšímu násilí. Horlivost máme
zaměřit na hledání pokoje. U druhých, ale také u sebe. (viz Žalm 34)
Nedaří-li se nám to? Pak je čas na
prosby o sílu JK. Ne tak, že celý problém na J hodím, ale že jej prosím o
nalezení řešení. V modlitbě (nebo ve společenství, když zaslechnu nějakou pasáž
z Písma etc.), ať je na prvním místě právě zájem o pokoj, o smír. Pak se
naše srdce otevře a může být připraveno slyšet i věci, které nám nemusí být
příjemné (protože se neshodují s našimi představami, jak by daná situace
mohla dopadnout).
Takto si můžeme také přiblížit větu: Pán
Kristus budiž svatý ve vašich srdcích. Připomene nám to Otčenáš: Posvěť
se jméno tvé. Znamená to vlastně svým životem, svým vztahem ke druhým dosvědčovat
našeho skutečného Pána. (Iz 2923). Protože on to tak chce.
Toto dosvědčování svatosti, toho, aby
se v našich životech skutečně Hospodinovo jméno posvětilo je veliký zápas.
Zvláště v situací, kdy bychom nejraději nebyli, když se nám děje něco
zlého, když nás sužuje nemoc.
Je to těžký zápas, kdyby nebyl,
nebylo by o něm v NZ tolik psáno. Znamená usilovat tak vlastně o nastolení
živé Hospodinovy vlády.
Jinými slovy to znamená umenšovat sama
sebe pro Krista. On nás v tomto zápase provází, a my o tom budeme vědět,
když se mu budeme odevzdávat. Hospodin vykoupí duše svých služebníků!
Pane
děkujeme ti, že nás nenecháváš
samotné v našich zápasech
o jednotu, o pokoj, o správný vztah
k sobě samým, ke světu kolem.
Prosíme veď nás i nadále v tomto
zápase
dávej nám si často uvědomovat, jaká
je naše cesta,
že někam směřuje, že má nějaký záměr,
že má nějaký smysl, který spočívá
v Tobě, v Tvém zákoně
v Tvém Synu, ve tvém Duchu.
Amen.