Kutná Hora

16.7.06

Patnáctá neděle v mezidobí

Petr Turecký

První čtení

Dt 30,9-15

Druhé čtení

1P 4-7_11-5-8_11

V každé době je konec blízko. Bible je plná podobných výroků takové naléhavosti -

Ž 85,12  Ze země vyraší pravda, z nebe bude shlížet spravedlnost.

Ž119:96  Vidím, že vše spěje k svému konci, přikázání tvé má nekonečný prostor.

V dnešním oddíle čteme, že konec je blízko, doslova: konec se přiblížil. To zní podobně jako (Matouš 4:17  Od té chvíle začal Ježíš kázat: "Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.")

Bible velice často mluví naléhavě. Konec je vždycky blízko. Kolik jen známe podobenství na toto téma: Podobenství o družičkách,

(Mt 25:10  Ale zatímco šly kupovat, přišel ženich, a které byly připraveny, vešly s ním na svatbu; a dveře byly zavřeny. 11  Potom přišly i ty ostatní družičky a prosily: `Pane, pane, otevři nám!´  Ale on odpověděl: `Amen, pravím vám, neznám vás.´ 13  Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.)

Nebo časté J výzvy k bdělosti:

Mk 13:32 O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec. Mějte se na pozoru, neboť nevíte, kdy ten čas přijde. Jako člověk, který je na cestách: než opustil svůj dům, dal každému služebníku odpovědnost za jeho práci a vrátnému nařídil, aby bděl. Bděte tedy, neboť nevíte, kdy pán domu přijde, zda večer, či o půlnoci, nebo za kuropění, nebo ráno; aby vás nenalezl spící, až znenadání přijde. Co vám říkám, říkám všem: Bděte!"

Největší naléhavosti dosáhla tato výzva v Getsemane:

(Mk 14:37 Přišel k učedníkům a zastihl je v spánku. Řekl Petrovi: "Šimone, ty spíš? Nedokázal jsi jedinou hodinu bdít? ³⁸ Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Váš duch je odhodlán, ale tělo slabé.")

Ježíš často říká

(Lk 21:36 Buďte bdělí a proste v každý čas, abyste měli sílu uniknout všemu tomu, co se bude dít, a mohli stanout před Synem člověka.")

Proč je toto bdění tak důležité?

Člověk nemá bdít jen kvůli sobě, ale také pro druhé. Toto bdění znamená také připravenost druhému člověku pomoci. Toto bdění znamená především být připraven k lásce pro druhého člověka. Být připraven k modlitbám za druhé.

Jde tu o celkový životní postoj. Chováme se podle toho, jak jsme vnitřně naladěni.

Bdělost, připravenost je přímo úměrná vnitřní svobodě člověka.

Jaká je ta svoboda vycházející z vnitřní pohotovosti, z vnitřní bdělosti?

V mnoha náboženských tradicích se říkají podobná slova: všechno co děláš, dělej jako by ti tvá vlastní smrt byla stále za zády. Tvé činy pak získají lehkost, odpoutanost.

Tomu stojí velice blízko slova z Ž 121:5  Hospodin je tvůj ochránce, Hospodin je ti stínem po pravici. (četli jsme je na začátku dnešních bohoslužeb)

Člověk, který si je opravdu vědom svého postavení na zemi (ne ten, který s každým uléháním plánuje už na další dny co všechno má udělat, ten, kdo vlastně automaticky počítá s tím, že druhý den bude zase svítit slunce, že se určitě probudí, že vše bude určitě na stejném místě, jako dnes; ten kdo není schopen připustit ve své mysli nějakou změnu), člověk, který si je opravdu vědom, že Hospodin je ti stínem po pravici, je svobodný od světa.

Svobodný, protože ví, že mu nic nepatří, že vše dostal. S velikou jistotou ví, že je jen poutníkem tady na zemi a že to všechno je pomíjivé. Tato svoboda není vydobytá jednou pro vždy. Tato svoboda se musí neustále vybojovávat, prohlubovat.

Je svoboden k tomu, aby zkoušel s veškerou vervou stavět BK.

Ví, že nemá co ztratit, nemusí se strachovat o svůj obraz v očích druhých, nemusí se bát, že ho někdo nazve bláznem. Nemusí se strachovat o své bohatství, protože mu na něm nezáleží. Ví totiž, že je mu Hospodin po pravici / konec je blízko.

K tomu se váže i jeden výklad slavného chasidského mistra rabiho Nachmana. Popisuje jakou cestou se otevírat Bohu:

Nejdůležitější je zredukovat všechny osobní charakterové vlastnosti, až úplně ztratí význam.

Soustřeď se nejprve na jednu charakterovou vlastnost, až zcela zmizí. Postupuj tak s další charakterovou vlastností, až ani ta nebude existovat. Pokračuj stejně se všemi charakterovými vlastnostmi, až se dočista rozplynou. V míře, v jaké rozpouštíš své charakterové vlastnosti, bude se ti zjevovat a osvětlovat tě Boží sláva. Nejdůležitější součást božského Světla je jeho sláva, jak stojí psáno: „Země zářila jeho slávou." (Ezechiel 43,2)(....) Podle toho, jak hluboce vězíš v nějakém pocitu nebo žádosti, vytváří se vždy v božském Světle stín a část Světla je překryta. Pokud ale část svých pocitů a žádostí rozpustíš, odstraníš tak stín a božské Světlo se zviditelní. Podaří-li se ti stín rozptýlit do poslední částečky, zjeví se sláva Boží celé Zemi. Nic už nebude zakrývat Světlo a v tom spočívá význam verše: „Celá země je plná jeho slávy." (Izajáš 6,3) (Z knihy: Slova rabiho nachmana / Chasidské příběhy, Vyšehrad, 2000.str. 57)

Být bdělý znamená také připravenost obětovat ze svých zvyků, něco ze sebe sama, aby mohla skrze nás svítit Hospodinova sláva. To je bdělost v podání rabína Nachmana z Braclavi.

Být bdělý znamená mít sílu umenšovat se pro druhého člověka.

Proč se člověk uráží? Protože chrání své já. Člověk, který očekává blížící se konec nemá čas na urážky. A naopak: kdo ví, že Hospodin mu stojí za zády, nemá proč by se urážel.

Být bdělý znamená mít sílu k proměně pocitů sebelítosti, nebo uraženosti směrem k starosti o druhé.

Když se člověk takto osvobodí, řekl by někdo: zbude na dně smrt, deprese, odcizení? Myslím, že ne. Věřím, že na dně věřící člověk najde lásku. Ale, snadněji ji tam najde ten, který ji tam chce nalézt.

A zase, zde v tomto dnešním textu i v mnohých jiných čteme:

Mějte vytrvalou lásku jedni k druhým. Ta věta jakoby mezi řádky říká, že tu lásku máme vydobýt i tam, kde se nám zdá, že není. Že si ji máme zachovat v srdci i v situacích, kdy bychom nejraději nebyli. Jakoby bylo na nás abychom nesli Kristovu pochodeň dále – navzdory tomu, že všichni křičí, že je to nesmysl. Navzdory tomu, že se lidé všech dob a ras snaží skutečnou Boží lásku zadupávat, ničit, zabíjet. A ona vstává neustále k novému životu. Abychom tuto lásku mohli vydobýt tam, kde se zdá, že není, je nutné být připraveni, být bdělí.

Evangelisté a jejich následovníci pevně věří, že naše budoucnost je v Kristu. Že to je on, kdo stojí na úplném konci. To je křesťanská naděje. Není tam nicota, není tam smrt, která by vše zmařila, ale Kristus.

Máme být účastni na tomto Božím zápase, máme lásku vydobývat za každou cenu, protože jsme v Kristu svobodní a protože jen tak můžeme skutečně naplňovat naše lidství. A to se nám bude dařit, když se budeme udržovat v bdělosti.

Pomocí bdělosti, pomocí připravenosti vycházíme vstříc Kristově svobodě, lásce. Každý z nás se na této lásce může podílet. Každý z nás tím, co zrovna umí, ať se kolikrát zdá, že to jsou věci sebemenší.

Láska je jedinou věcí, na níž doopravdy záleží , je to také pouto, které nás svazuje s budoucností. S budoucím dokonáním.

(Na konci všeho je láska. 1 Korintským 13:8 Láska nikdy nezanikne. Proroctví - to pomine; jazyky - ty ustanou; poznání - to bude překonáno. Koloským 3:14 Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni.)

Závěrečný oddíl připomíná ještě jeden důležitý bod, který se váže k bdělosti.

Náš protivník je ďábel, který obchází jako lev řvoucí. Křičí a Hospodinův tichý hlas slyšet není.

Pokouší stejně nás jako pokoušel Ježíše na poušti.

Ďábel ztělesňuje to, co už jsme zmínili na začátku.

Nechává nás myslet si, že naše vlastní blaho je to nejdůležitější, že vůle k moci je tou jedinou a skutečnou silou hýbající světem, že ten kdo má moc, je v právu (jak se zpívá J. Nohavica). Podvědomě nás nutí chovat se, jako bychom byli nesmrtelní, když vytrvale ve skrytu duše počítáme s každým dalším ránem. Nutí nás myslet si, že Bůh nám své dary života musí dávat. Lev řvoucí hledá, koho by pohltil. Nutí nás myslet si, že se nemusíme o druhé starat, že si na vše vystačíme sami, že Boha nepotřebujeme – jednoznačně řečeno – nutí nám duchovní smrt. (Opak oné bdělosti)

Vzepřete se mu, zakotveni ve víře a pamatujte, že vaši bratři všude ve světě procházejí týmž utrpením jako vy. V tomto zápase nejsme sami, mnoho lidí stejných, stejně věřících jako my, prochází takovýmito zápasy. Vědomí, že nejsme sami, vědomí kam se má obracet náš zápas, naše obrana, to je dar, to je naše výhoda oproti chaosu a marnosti života bez víry, který není zacílený žádným směrem. Bůh nás volá na cestu, která nevede do prázdna, ale do věčné slávy. Proti této slávě je naše současné soužení a utrpení krátké. Apoštolové věří, že Bůh člověka, jež doufá v Krista znovu posílí a postaví na pevný základ.

Závěr listu tak chce mocným způsobem posílit člověka, který prochází utrpením, nejistotou, útlakem všeho druhu.

Poslání prvního listu Petrova je tedy posílit nás a tak bychom ho měli číst. Když nám bude úzko, můžeme s důvěrou sáhnout po tomto listu i dnes a čerpat z jeho obrovské vnitřní jistoty a síly. Učit se víře v něm popisované.

Ž 57:3  Volám k Bohu Nejvyššímu, k Bohu, jenž za mě dokončí zápas.