Kutná Hora 3. po Velikonocích 6.5.2006   slavení VP Petr Turecký

1. čtení

žalm 37,1-11

2. čtení

1 Petrův 1,22-2,10

Kázání

Toužíme být lidem Božím. Co si pod tím představit? Co z toho pro nás plyne? Pisatel Prvního listu Petrova nás vyzývá, abychom se navzájem milovali. Jsme ti, kdo přijali pravdu, jsme ti, kteří přijetím pravdy očistili své srdce, své duše k lásce.

Chce tím říci, jak v nás má působit, to, že jsme přijali Boží záměr se světem. To, co se odehrálo o velikonocích, svým významem překonalo jiné události v lidských dějinách. To, k čemu se máme přiklonit je živé, věčné slovo Boží, to slovo, které nám bylo zvěstováno v evangeliu.

Pisatel tu naráží na skutečnost, že před tím, než jsme uslyšeli zvěst, o Božím slově, o JK, náš život byl prázdný (v. 1,18n). Tato formulace je vyhrocená.

(Posluchači nejsme totiž my – my lidé dvacátého prvního století. Mnoho z nás pochází z rodin, které nenesly, nepředávaly nějaké hluboké učení tradované z generace na generaci, já sám nepocházím z rodiny, která by víru předávala nějakým výrazným způsobem.)

Co všechny ty farizejské, židovské rodiny, nebo Řekové, kteří čerpali ze své filosofické tradice, ti všichni, kteří poslouchali tato slova? Že by jejich život byl prázdný?

Pisatel ví, že to, co předává, o čem píše, co zvěstuje, je silnější, než všechno, co bylo před tím. Že je to zvěst, která má platnost po všechny věky. Všichni lidé jsou jako tráva, uschne tráva, květ opadne (slyšíme ozvěnou slova Kazatelova, slova přísloví, i slova žalmů).

Ano my, lid Boží, žáci JK jsme zaslechli něco, co všechnu lidskou moudrost převyšuje. Slovo Boží není jenom text, písmena napsaná v knize. Slovo Boží, to je také JK sám, jeho život, to co dělal, jak to dělal, proč to dělal. A jaký byl jeho vztah k Bohu, k nám, nebo k vládcům tohoto světa.

Možná (když čteme dnešní text) si můžeme představit člověka, který se nechal pokřtít. Pisatel vyzdvihuje onen krok, rozhodnutí, přijetí něčeho nového, neslýchaného, co je mocnější a větší, než vše ostatní. A takto si můžeme všichni znovu představit rozdíl mezi světem víry a světem bez víry. I v našich vlastních vzpomínkách. Občas je dobré posilovat se ve vzpomínkách událostmi nebo rozpoložením, které si pamatujeme z nějakého mimořádného zážitku, nějakého rozhodnutí, které jsme učinili. Ale i když není člověku zrovna těžko, je dobré si připomínat, kde vlastně stojím, co je to, co mne nese.

Ježíš za nás vykonal cestu boje proti zlu, proti mocnostem tohoto světa. Usvědčil tento svět z plytkosti, ze záliby v marnosti, z touhy po moci, po zlu. Nemůžeme se ale s Ježíšem srovnávat, zejména, když v hloubi své duše nacházíme občas toho zlého, který nás nutí jednat vztekle nebo odsuzovat druhé, pomlouvat. Každý z nás to někdy zažil. Křesťan nemá mít iluze ani o sobě, ani o světu. Přiznání si tohoto stavu věcí patří také k naší víře. Z toho pramení dar pokání, z toho pramení dar pokory.

Nemůžeme se s J srovnávat, naštěstí tady ale cesta nekončí. Byla nám Bohem darovaná jedna možnost, jak z tohoto bludného kruhu ven. Odhodlaně se tedy připravte ve své mysli, celou svou naději upněte k milosti, která k vám přichází ve zjevení JK, odhoďte všechnu špatnost, všechnu lest, přetvářku, závist...mějte touhu jako děti jen po nefalšovaném duchovním mléku, to vás bude posilovat, a jako sílí děti po mateřském mléku, tak vy budete sílit a růst ke spasení, k uzdravení. To jsou slova opravdové naděje, naděje, že je tu za vším hlubší smysl, po němž má cenu jít. Jít po něm jako lovec, který jde po kořisti, nehledí nalevo napravo. To hledění nalevo, napravo jsou právě všechny ty soudy druhých, všechny ty přetvářky apod.

Pak je tu ještě jeden důležitý rozměr. Někdy to vypadá, že to naše křesťanství se může scvrknout do nějaké poučky, do jednoho vyznání, do nějaké věty, kterou se snažíme vystihnout náš postoj. (Scvrknout se jen do toho křtu) Někdy to může nabýt takovou podobu, když se nás někdo zeptá: Jsi křesťan? Já ne, nevěřím tomu, já jsem ateista. apod. Tlačí nás do jednoduché odpovědi.

Zvláště ale tady v takových textech, o jakém přemýšlíme dnes, se jasně ukazuje, že křesťanství nejde takhle jednoduše zachytit. Ty jsi křesťan? No ale co to znamená? Že řeknu, že věřím v JK, který byl vzkříšen? Nebo to znamená, že věřím v Boha?

Takové věty se dají použít jako argumenty v různých debatách a občas to zajiskří i v našich rodinách, když někdo z našich blízkých není věřící a snaží se to nějak pojmenovat.

Ale co ten dnešní text? Jak s tím souvisí? Skoro nijak. S ideologií nijak. O žádné ideologii tu není řeč. Spíš se tu mluví o tom, že nás uzdraví, když odhodíme špatnost, veškerou lest, máme se vytrvale milovat, jako ti, kteří se znovu narodili. Vnímáte ten rozdíl? Hospodinovo slovo je živé na věky...

Co ví o tomto slovu onen člověk, který nám říká, že nevěří v Boha? že není křesťan? Ví vůbec, o čem mluví? A na druhou stranu víme, o čem mluvíme my, když se klopýtavě snažíme hájit naši pozici?

Máme toužit po pravdě, hledat milost Boží, hledat Boží pravdu. Neznamená to, že ji najdeme hned a celou. Vyžaduje to od nás, od lidí nějakou akci. Prof. Heller vždycky zdůrazňoval, oběť, kterou člověk musí vykonat, když mu o něco opravdu jde. Pochopení za námi nepřijde samo a hned. Znamená to, že budeme hledat, hledat v písmu, budeme se modlit – zakusíme modlitbu bez odpovědi, budeme číst pasáže, na které nebudeme umět odpovědět, zakusíme bezmoc hledání, které nemůže nalézt. To patří k věci.

Máchne-li někdo rukou, „já v nic nevěřím“, nebo – jste směšní s tím křesťanstvím – kolik práce si dal při pročítání Bible, aby mohl vynést tento soud? Většinou jsem se setkal s tím, že lidé nemají dost odvahy a vůle investovat energii a svůj čas.

Tady, právě v dnešním oddílu, čteme o růstu (2,2 růst ke spasení). Ne o tom, že jsme se rázem stali spasení, uzdravení – najednou a provždy. Ne, my jsme díky Bohu dostali možnost znovu se narodit  - a to je něco jiného. Tady se hodně mluví o investované energii, čase, zájmu, starání se. Nemůžu si pomoct, čtu to tady. Mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku! Dovedeme si představit, jakou touhu má kojenec po mléku?

Zkusíme aplikovat toto přirovnání na náš duchovní život Co že dělá kojenec? Moje žena se stará o jednoho kojence, my ještě děti nemáme, takže já osobní zkušenost nemám, na sebe si nepamatuji. Sdělila mi, když jsem se při přípravě tohoto kázání snažil doptat, že kojenec zhruba každé dvě, tři hodiny touží po jídle, čili mléce. Pokud zrovna nespí, nebo není spokojený právě z ukojeného hladu. Celou svou bytostí je zaměřen na mléko. Aby rostl – i když o tom neví, že jí kvůli tomu, aby rostl.

A my víme, že máme po Božím slově toužit jako po duchovním mléku, abychom rostli ke spasení, ale často nejíme s takovou chutí jako ten kojenec. Pozor – ta touha má být tak veliká, že můžeme bez obav odhodit všechny ty naše zlozvyky, špatnosti, pomlouvání etc.

Připomíná mi to trochu situaci vyjádřenou jednou poučkou: kdyby mládí vědělo, kdyby stáří mohlo. Kojenec dělá a neví proč, my máme vědět proč a neděláme tak.

Co tedy dělá věřícího věřícím? Také tento zápas, o němž ten nevěřící neví (nebo možná tuší, že by to bylo příliš náročné).

Jako každý zápas, ani tento není jednorázovou akcí, jediným činem, před nímž ani po něm není nic dalšího. Tento zápas je na celý život – i když víme, že tu hlavní část za nás o velikonocích vybojoval JK. On nás v tomto zápase svým vybojovaným zápasem pozdvihá, on je před námi a podává nám ruku.

Proč to všechno? Kvůli jaké pravdě? Ježíš se svým životem snažil sdělit, že to, co je podstatou našeho světa, čím má být tento svět, čím má být člověk, aby byl vpravdě člověkem – to  není boj o moc, není to zlo, ale je to Boží láska. Ta dává jasnou strukturu tomuto světu. Skrze ni se máme na svět dívat, skrze ni jej poměřovat. Ale nejen to. Ona je už na tomto světě přítomná!

Ježíš byl od lidí zavržen, proto, že neunesli sílu jeho lásky. Pisatel Petrova listu nám  sděluje, že právě Ježíš, právě jeho Láska je základem našeho duchovního domu. My jsme také dostali od Boha právo, být také v tomto domě zabudováni. My se také můžeme navzájem posilovat, že v tomto domě máme stejná práva, před naším Pánem jsme si rovni. To je přeci veliká věc, v době kdy každý zdůrazňuje sebe sama – uznat, že tu nejsme od toho, abychom zviditelňovali jen sami sebe, že tu je základ, o nějž se opíráme. A tak svědčíme navenek o jiné možnosti života.

Pane, zvláště když přemýšlíme o naší cestě,

o našem společenství, chceme ti poděkovat, že nás zveš

na svou cestu, že nás nazýváš lidem Božím,

každý za sebe si uvědomujeme svá provinění

a o to více si uvědomujeme zázrak,

že dáváš našemu životu nový smysl a nové uzdravení

že nás zveš do své spásy

děkujeme ti pane za dar VP

kterou budeme dnes společně slavit.

Amen