Kutná
Hora 3. po
Velikonocích 6.5.2006 slavení
VP Petr
Turecký
1.
čtení
žalm 37,1-11
2. čtení
1 Petrův 1,22-2,10
Kázání
Toužíme být lidem Božím. Co si pod tím představit? Co
z toho pro nás plyne? Pisatel Prvního listu Petrova nás vyzývá, abychom se
navzájem milovali. Jsme ti, kdo přijali pravdu, jsme ti, kteří přijetím pravdy
očistili své srdce, své duše k lásce.
Chce tím říci, jak v nás má působit, to, že jsme
přijali Boží záměr se světem. To, co se odehrálo o velikonocích, svým významem
překonalo jiné události v lidských dějinách. To, k čemu se máme
přiklonit je živé, věčné slovo Boží, to slovo, které nám bylo zvěstováno
v evangeliu.
Pisatel tu naráží na skutečnost, že před tím, než jsme
uslyšeli zvěst, o Božím slově, o JK, náš život byl prázdný (v. 1,18n). Tato
formulace je vyhrocená.
(Posluchači nejsme totiž my – my lidé dvacátého prvního
století. Mnoho z nás pochází z rodin, které nenesly, nepředávaly
nějaké hluboké učení tradované z generace na generaci, já sám nepocházím
z rodiny, která by víru předávala nějakým výrazným způsobem.)
Co všechny ty farizejské, židovské rodiny, nebo Řekové,
kteří čerpali ze své filosofické tradice, ti všichni, kteří poslouchali tato
slova? Že by jejich život byl prázdný?
Pisatel ví, že to, co předává, o čem píše, co zvěstuje,
je silnější, než všechno, co bylo před tím. Že je to zvěst, která má platnost po
všechny věky. Všichni lidé jsou jako tráva, uschne tráva, květ opadne
(slyšíme ozvěnou slova Kazatelova, slova přísloví, i slova žalmů).
Ano my, lid Boží, žáci JK jsme zaslechli něco, co
všechnu lidskou moudrost převyšuje. Slovo Boží není jenom text, písmena napsaná
v knize. Slovo Boží, to je také JK sám, jeho život, to co dělal, jak to
dělal, proč to dělal. A jaký byl jeho vztah k Bohu, k nám, nebo
k vládcům tohoto světa.
Možná (když čteme dnešní text) si můžeme představit
člověka, který se nechal pokřtít. Pisatel vyzdvihuje onen krok, rozhodnutí,
přijetí něčeho nového, neslýchaného, co je mocnější a větší, než vše ostatní. A
takto si můžeme všichni znovu představit rozdíl mezi světem víry a světem bez
víry. I v našich vlastních vzpomínkách. Občas je dobré posilovat se ve
vzpomínkách událostmi nebo rozpoložením, které si pamatujeme z nějakého
mimořádného zážitku, nějakého rozhodnutí, které jsme učinili. Ale i když není
člověku zrovna těžko, je dobré si připomínat, kde vlastně stojím, co je to, co
mne nese.
Ježíš za nás vykonal cestu boje proti zlu, proti
mocnostem tohoto světa. Usvědčil tento svět z plytkosti, ze záliby
v marnosti, z touhy po moci, po zlu. Nemůžeme se ale s Ježíšem
srovnávat, zejména, když v hloubi své duše nacházíme občas toho zlého,
který nás nutí jednat vztekle nebo odsuzovat druhé, pomlouvat. Každý z nás
to někdy zažil. Křesťan nemá mít iluze ani o sobě, ani o světu. Přiznání si
tohoto stavu věcí patří také k naší víře. Z toho pramení dar pokání,
z toho pramení dar pokory.
Nemůžeme se s J srovnávat, naštěstí tady ale cesta
nekončí. Byla nám Bohem darovaná jedna možnost, jak z tohoto bludného kruhu
ven. Odhodlaně se tedy připravte ve své mysli, celou svou naději upněte
k milosti, která k vám přichází ve zjevení JK, odhoďte všechnu
špatnost, všechnu lest, přetvářku, závist...mějte touhu jako děti jen po
nefalšovaném duchovním mléku, to vás bude posilovat, a jako sílí děti po
mateřském mléku, tak vy budete sílit a růst ke spasení, k uzdravení. To
jsou slova opravdové naděje, naděje, že je tu za vším hlubší smysl, po němž má
cenu jít. Jít po něm jako lovec, který jde po kořisti, nehledí nalevo napravo.
To hledění nalevo, napravo jsou právě všechny ty soudy druhých, všechny ty
přetvářky apod.
Pak je tu ještě jeden důležitý rozměr. Někdy to vypadá,
že to naše křesťanství se může scvrknout do nějaké poučky, do jednoho vyznání,
do nějaké věty, kterou se snažíme vystihnout náš postoj. (Scvrknout se jen do
toho křtu) Někdy to může nabýt takovou podobu, když se nás někdo zeptá: Jsi
křesťan? Já ne, nevěřím tomu, já jsem ateista. apod. Tlačí nás do jednoduché
odpovědi.
Zvláště ale tady v takových textech, o jakém přemýšlíme
dnes, se jasně ukazuje, že křesťanství nejde takhle jednoduše zachytit. Ty jsi
křesťan? No ale co to znamená? Že řeknu, že věřím v JK, který byl vzkříšen?
Nebo to znamená, že věřím v Boha?
Takové věty se dají použít jako argumenty v různých
debatách a občas to zajiskří i v našich rodinách, když někdo z našich
blízkých není věřící a snaží se to nějak pojmenovat.
Ale co ten dnešní text? Jak s tím souvisí? Skoro
nijak. S ideologií nijak. O žádné ideologii tu není řeč. Spíš se tu mluví o
tom, že nás uzdraví, když odhodíme špatnost, veškerou lest, máme se vytrvale
milovat, jako ti, kteří se znovu narodili. Vnímáte ten rozdíl? Hospodinovo slovo
je živé na věky...
Co ví o tomto slovu onen člověk, který nám říká, že
nevěří v Boha? že není křesťan? Ví vůbec, o čem mluví? A na druhou stranu
víme, o čem mluvíme my, když se klopýtavě snažíme hájit naši pozici?
Máme toužit po pravdě, hledat milost Boží, hledat Boží
pravdu. Neznamená to, že ji najdeme hned a celou. Vyžaduje to od nás, od lidí
nějakou akci. Prof. Heller vždycky zdůrazňoval, oběť, kterou člověk musí
vykonat, když mu o něco opravdu jde. Pochopení za námi nepřijde samo a hned.
Znamená to, že budeme hledat, hledat v písmu, budeme se modlit – zakusíme
modlitbu bez odpovědi, budeme číst pasáže, na které nebudeme umět odpovědět,
zakusíme bezmoc hledání, které nemůže nalézt. To patří k věci.
Máchne-li někdo rukou, „já v nic nevěřím“, nebo –
jste směšní s tím křesťanstvím – kolik práce si dal při pročítání Bible,
aby mohl vynést tento soud? Většinou jsem se setkal s tím, že lidé nemají
dost odvahy a vůle investovat energii a svůj čas.
Tady, právě v dnešním oddílu, čteme o růstu (2,2
růst ke spasení). Ne o tom, že jsme se rázem stali spasení, uzdravení – najednou
a provždy. Ne, my jsme díky Bohu dostali možnost znovu se narodit - a to je něco jiného. Tady se hodně
mluví o investované energii, čase, zájmu, starání se. Nemůžu si pomoct, čtu to
tady. Mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku! Dovedeme si
představit, jakou touhu má kojenec po mléku?
Zkusíme aplikovat toto přirovnání na náš duchovní život
Co že dělá kojenec? Moje žena se stará o jednoho kojence, my ještě děti nemáme,
takže já osobní zkušenost nemám, na sebe si nepamatuji. Sdělila mi, když jsem se
při přípravě tohoto kázání snažil doptat, že kojenec zhruba každé dvě, tři
hodiny touží po jídle, čili mléce. Pokud zrovna nespí, nebo není spokojený právě
z ukojeného hladu. Celou svou bytostí je zaměřen na mléko. Aby rostl – i
když o tom neví, že jí kvůli tomu, aby rostl.
A my víme, že máme po Božím slově toužit jako po
duchovním mléku, abychom rostli ke spasení, ale často nejíme s takovou
chutí jako ten kojenec. Pozor – ta touha má být tak veliká, že můžeme bez obav
odhodit všechny ty naše zlozvyky, špatnosti, pomlouvání etc.
Připomíná mi to trochu situaci vyjádřenou jednou
poučkou: kdyby mládí vědělo, kdyby stáří mohlo. Kojenec dělá a neví proč,
my máme vědět proč a neděláme tak.
Co tedy dělá věřícího věřícím? Také tento zápas, o němž
ten nevěřící neví (nebo možná tuší, že by to bylo příliš náročné).
Jako každý zápas, ani tento není jednorázovou akcí,
jediným činem, před nímž ani po něm není nic dalšího. Tento zápas je na celý
život – i když víme, že tu hlavní část za nás o velikonocích vybojoval JK. On
nás v tomto zápase svým vybojovaným zápasem pozdvihá, on je před námi a
podává nám ruku.
Proč to všechno? Kvůli jaké pravdě? Ježíš se svým
životem snažil sdělit, že to, co je podstatou našeho světa, čím má být tento
svět, čím má být člověk, aby byl vpravdě člověkem – to není boj o moc, není to zlo, ale je to
Boží láska. Ta dává jasnou strukturu tomuto světu. Skrze ni se máme na svět
dívat, skrze ni jej poměřovat. Ale nejen to. Ona je už na tomto světě
přítomná!
Ježíš byl od lidí zavržen, proto, že neunesli sílu jeho
lásky. Pisatel Petrova listu nám
sděluje, že právě Ježíš, právě jeho Láska je základem našeho duchovního
domu. My jsme také dostali od Boha právo, být také v tomto domě zabudováni.
My se také můžeme navzájem posilovat, že v tomto domě máme stejná práva,
před naším Pánem jsme si rovni. To je přeci veliká věc, v době kdy každý
zdůrazňuje sebe sama – uznat, že tu nejsme od toho, abychom zviditelňovali jen
sami sebe, že tu je základ, o nějž se opíráme. A tak svědčíme navenek o jiné
možnosti života.
Pane, zvláště když přemýšlíme o naší cestě,
o našem společenství, chceme ti poděkovat, že nás
zveš
na svou cestu, že nás nazýváš lidem
Božím,
každý za sebe si uvědomujeme svá
provinění
a o to více si uvědomujeme
zázrak,
že dáváš našemu životu nový smysl a nové
uzdravení
že nás zveš do své spásy
děkujeme ti pane za dar VP
kterou budeme dnes společně slavit.
Amen