Kutná Hora

Petr Turecký, 9.4.06

Květná neděle

1 Petrův 1:3-9

Kázání:

Text, který jsme dnes četli by se dal nazvat „O naději“. J. B. Souček o tomto oddíle říká, že je vlastně jakousi básní napsanou v próze, obsahově je chvalozpěvem na Boží milosrdenství.

Na začátku oddílu čteme, že Bůh a Otec Pána našeho JK, nám dal ze svého milosrdenství vzkříšením JK nově se narodit k živé naději.

Život křesťana je založen ve vzkříšení Kristově. To je jistota, která probleskuje jako jasná záře celým NZ. Co to je tento nový život a živá naděje?

Čteme tu o tom, že je pro nás nachystáno dědictví. Pod tímto pojmem si můžeme představit, že my jako křesťané máme také nárok na Hospodinův záměr vysvobozovat člověka. Jako křesťané si můžeme toto Boží milosrdenství uvědomovat.

Izrael si každoročně o pesachu připomíná, že jej Bůh zachránil, z otroctví, z bídy, z útlaku. To platí i pro nás, pro dědice Izraele. I my si můžeme přivlastnit poznání, že Bůh má s námi svůj záměr. Tento záměr se projevil i v tom, že se přiznal k J.

Bůh nám na Kristu ukazuje, jak chce být poznáván.

Z tohoto ujištění nám plyne naděje života, která člověka nese a přetváří po celý život.

Jedná se o život vytrhovaný Božím smilováním z propastí nicoty a nesmyslnosti, které nás často sužují a trápí. Víra nám umožňuje začít tento nový život realizovat, víra nás posiluje k zápasu proti tomu, co v nás i okolo nás naději ničí, co nás zatlačuje do zoufalství. (Apoštol říká: 2 Korintským 5:7  žijeme přece z víry, ne z toho, co vidíme.).

Možná bychom mohli i říci, že tuto víru nám dostáváme od Hospodina jako manu, kdyby totiž víra byla jenom z nás, nestačila by.

Prožíváme období příprav na velikonoční událost, v této době je důležité si více, než jindy uvědomit, že Bůh Otec nás posiluje ve víře. A to i v těžkých chvílích (po celý život), kdy naše mysl bývá unavená a hroutí se. V tom dnešním oddíle také slyšíme o zármutku. Ano, často procházíme různými zkouškami a neznamená to, že bychom v těch chvílích o víru přišli, že bychom měli přijít o tu vnitřní radost.

Můžeme si vzpomenout na důležitou větu z Mk evangelia, kterou vzkřikl v prosbě otec posedlého chlapce (Marek 9:24  Chlapcův otec rychle vykřikl: "Věřím, pomoz mé nedověře!"). Zůstáváme stále jakoby ponecháni sami sobě, když se modlíme, když vstáváme, když uléháme. V zakoušení víry v našem životě je přítomná i nevěra, protože nejsme dokonalí, nemůžeme mít dokonalou víru. Proto je dobré se posilovat vědomím, že Evangelium z nás nechce udělat supermany, kteří budou vždy za každou cenu vysmátí a rozkřepčelí.

Jestliže se tu mluví o radosti, rozhodně nejde o prvoplánovou radost.

Možná by se ta radost dala přirovnat k tomu, když se narodí dítě, rodiče mají radost velikou, ale potom přicházejí různé starosti etc. A neznamená, že by ta radost byla potom menší, ale je schovaná uvnitř a z té radosti potom rodiče čerpají v budoucnu. O tuto vnitřní radost je třeba pečovat.

Bohužel často člověk zjišťuje, že radost měl, až když o ni přijde.

Proto se také soustřeďme na připomínání té vnitřní radosti z evangelia a děkování, že jsme ji mohli objevit a prosme za to, aby nám nezevšedněla.

A tak mohou a přicházejí různé i těžké chvíle v životě.

Pisatel prvního Petrova listu nás ujišťuje: máme naději, v Kristu, v Bohu. Stejně jako když se J postil i jeho nesla tato naděje zakotvená v Bohu Otci a posilovala tak jeho víru – víru, že jedná dobře, že jde správným směrem.

J prožíval ve svém životě hořké chvíle a zakoušel sám na sobě mnoho utrpení. V takových chvílích to právě byla naděje v Bohu, která posilovala jeho víru.

Autor prvního listu Petrova chápe různé pohromy a neštěstí jako zkoušky, kterými budeme procházet.

Když jsme přemýšleli nad prvním žalmem, když jsme si také připomínali podobenství o dvou stavitelích, uvědomili jsme si důležitou myšlenku. Různá neštěstí a pohromy, i nemoci a bolesti, potkávají i spravedlivého. Nejde rozhodně o to, že by ti spravedliví byli ušetřeni bolestí a smutku a neštěstí etc. Víra není to, že si řeknu – věřím v JK – a tak se mi nepřihodí nic zlého. To bychom byli zklamáni.

Začínající velikonoční týden nám připomíná zkoušky JK. On přeci z nás měl víru největší. A přesto mnoho zkusil. A právě k němu, k trpícímu Božímu služebníku se Bůh přiznal.

Autor Petrova listu se domnívá, že právě na různých životních zkouškách se ukáže, jak moc nám jde o Boží věc na zemi. Jak moc stojíme o to, aby Boží zaslíbení, Boží zákon, BK rostlo v našem světě.

Smysl našeho života nespočívá v tom, že by stačilo jako mávnutím magického proutku uvěřit, že vše je už vyřešeno a založit ruce do klína.

Procházíme různými zkouškami, různými nezaviněnými protivenstvími. Jsou zde a je na nás abychom se jim postavili. Věříme ale tomu, že Bůh nás v našem zápase posiluje, že náš zápas má smysl.

Právě vědomí, toho, že nejde o nějaký fatální Boží úradek, by nám mělo pomoci toto protivenství zvládat. Protože právě v tom, jak se takové zkoušce postavíme, zjistíme velice snadno jak jsme na tom s opravdovostí, nefalšovaností naší víry a naděje.

Zkouška nám také pomáhá zjistit, jestli si naši víru jen nenamlouváme, jestli se do ní jen nenutíme, jestli není jen v oblasti snů a představ.

Velice mne v těchto dnech oslovila předmluva M. Luthera k jeho Velkému katechismu. Mj. tam píše: Nestydím se následovat děti, které se učí katechismu, čtu jej a přeříkávám si jej každé ráno slovo od slova – a mám-li čas, pak přidám i Otčenáš, Desatero přikázání, Vyznání víry, Žalmy. ... Zaobírat se Božím slovem, pronášet je a přemýšlet o něm pomáhá velmi účinně proti ďáblu, světu, tělu a všem zlým myšlenkám.

Ano, tady se M. Luther přiznává ke každodennímu zápasu.

M. Luther také mluví o zkouškách, ne o těch velkých, ale malých, jako jsou např. zlé myšlenky. Na těchto drobných věcech můžeme zakoušet a osvědčovat naši víru. A zároveň zakoušet naději, která dává víře vnitřní sílu. Zkoušky se v různých podobách vždy znovu opakují, ale zkušenost ze zdolání předchozích náporů je pomocí a posilou v dalších.

Zkouškou naší víry je také i to pozitivní, co nás potkává. O květné neděli si křesťané zejm. v katolické církvi, ale i jinde, připomínají Ježíšův slavnostní vjezd do Jeruzaléma. A přesto po tomto vítězném tažení následovaly mnohé hořké chvíle.

A tak i v normálním životě musíme být připraveni nést dobré i zlé pomocí naděje a víry, která přichází od Boha, ne od lidí.

A s tím souvisí i věta, kterou jsme na začátku nezmínili: dopis je totiž adresován vyvoleným.

Být svatý, posvěcen – zn. být vytržen z do sebe zahleděného, bezmyšlenkovitého způsobu života i myšlení, znamená to - odevzdat se Bohu a také ostatním.

Není to vyvyšování nad ostatní, ale pohotovost k službě svobodné od sobeckých zájmů i od způsobů a ohledů běžného života.

Toto postupné vytrhování ze sebe samých, toto otevírání bytostně souvisí s celkovou záchranou člověka. Toto uzdravování a uzdravení je vlastně spásou, o které se mluví na konci. Spása není definitivní stav, ale je to proces, který nikdy nekončí.

Pane děkujeme ti, že nás podepíráš

uvědomujeme si v těchto chvílích, že nás obdarováváš

vnitřní radostí.

Přesto, že naše zkušenosti víry jsou nevyslovitelné,

často ani nevíme, jak a za co se modlit,

ty jsi nám poslal Ducha sv.

který se za nás přimlouvá

Sláva buď tobě Otci, i Synu i Duchu svatému

Po všechny věky věků

Amen