Kutná Hora Petr Turecký, 9.4.06 Květná neděle
1
Petrův 1:3-9
Kázání:
Text, který jsme dnes četli by se dal
nazvat „O naději“. J. B. Souček o tomto oddíle říká, že je vlastně jakousi
básní napsanou v próze, obsahově je chvalozpěvem na Boží milosrdenství.
Na začátku oddílu čteme, že Bůh a
Otec Pána našeho JK, nám dal ze svého milosrdenství vzkříšením JK nově se
narodit k živé naději.
Život křesťana je založen ve
vzkříšení Kristově. To je jistota, která probleskuje jako jasná záře celým NZ.
Co to je tento nový život a živá naděje?
Čteme tu o tom, že je pro nás
nachystáno dědictví. Pod tímto pojmem si můžeme představit, že my jako křesťané
máme také nárok na Hospodinův záměr vysvobozovat člověka. Jako křesťané si
můžeme toto Boží milosrdenství uvědomovat.
Izrael si každoročně o pesachu
připomíná, že jej Bůh zachránil, z otroctví, z bídy, z útlaku.
To platí i pro nás, pro dědice Izraele. I my si můžeme přivlastnit poznání, že
Bůh má s námi svůj záměr. Tento záměr se projevil i v tom, že se
přiznal k J.
Bůh nám na Kristu ukazuje, jak chce
být poznáván.
Z tohoto ujištění nám plyne
naděje života, která člověka nese a přetváří po celý život.
Jedná se o život vytrhovaný Božím
smilováním z propastí nicoty a nesmyslnosti, které nás často sužují a
trápí. Víra nám umožňuje začít tento nový život realizovat, víra nás posiluje k
zápasu proti tomu, co v nás i okolo nás naději ničí, co nás zatlačuje do
zoufalství. (Apoštol říká: 2 Korintským 5:7 žijeme přece z víry, ne z
toho, co vidíme.).
Možná bychom mohli i říci, že tuto
víru nám dostáváme od Hospodina jako manu, kdyby totiž víra byla jenom
z nás, nestačila by.
Prožíváme období příprav na
velikonoční událost, v této době je důležité si více, než jindy uvědomit,
že Bůh Otec nás posiluje ve víře. A to i v těžkých chvílích (po celý
život), kdy naše mysl bývá unavená a hroutí se. V tom dnešním oddíle také
slyšíme o zármutku. Ano, často procházíme různými zkouškami a neznamená to, že
bychom v těch chvílích o víru přišli, že bychom měli přijít o tu vnitřní
radost.
Můžeme si vzpomenout na důležitou
větu z Mk evangelia, kterou vzkřikl v prosbě otec posedlého chlapce
(Marek 9:24 Chlapcův otec rychle vykřikl: "Věřím, pomoz mé
nedověře!"). Zůstáváme stále jakoby ponecháni sami sobě, když se
modlíme, když vstáváme, když uléháme. V zakoušení víry v našem životě
je přítomná i nevěra, protože nejsme dokonalí, nemůžeme mít dokonalou víru.
Proto je dobré se posilovat vědomím, že Evangelium z nás nechce udělat
supermany, kteří budou vždy za každou cenu vysmátí a rozkřepčelí.
Jestliže se tu mluví o radosti,
rozhodně nejde o prvoplánovou radost.
Možná by se ta radost dala přirovnat
k tomu, když se narodí dítě, rodiče mají radost velikou, ale potom
přicházejí různé starosti etc. A neznamená, že by ta radost byla potom menší,
ale je schovaná uvnitř a z té radosti potom rodiče čerpají
v budoucnu. O tuto vnitřní radost je třeba pečovat.
Bohužel často člověk zjišťuje, že
radost měl, až když o ni přijde.
Proto se také soustřeďme na
připomínání té vnitřní radosti z evangelia a děkování, že jsme ji mohli
objevit a prosme za to, aby nám nezevšedněla.
A tak mohou a přicházejí různé i
těžké chvíle v životě.
Pisatel prvního Petrova listu nás
ujišťuje: máme naději, v Kristu, v Bohu. Stejně jako když se J postil
i jeho nesla tato naděje zakotvená v Bohu Otci a posilovala tak jeho víru
– víru, že jedná dobře, že jde správným směrem.
J prožíval ve svém životě hořké chvíle
a zakoušel sám na sobě mnoho utrpení. V takových chvílích to právě byla
naděje v Bohu, která posilovala jeho víru.
Autor prvního listu Petrova chápe
různé pohromy a neštěstí jako zkoušky, kterými budeme procházet.
Když jsme přemýšleli nad prvním žalmem,
když jsme si také připomínali podobenství o dvou stavitelích, uvědomili jsme si
důležitou myšlenku. Různá neštěstí a pohromy, i nemoci a bolesti, potkávají i
spravedlivého. Nejde rozhodně o to, že by ti spravedliví byli ušetřeni bolestí
a smutku a neštěstí etc. Víra není to, že si řeknu – věřím v JK – a tak se
mi nepřihodí nic zlého. To bychom byli zklamáni.
Začínající velikonoční týden nám
připomíná zkoušky JK. On přeci z nás měl víru největší. A přesto mnoho
zkusil. A právě k němu, k trpícímu Božímu služebníku se Bůh přiznal.
Autor Petrova listu se domnívá, že
právě na různých životních zkouškách se ukáže, jak moc nám jde o Boží věc na
zemi. Jak moc stojíme o to, aby Boží zaslíbení, Boží zákon, BK rostlo
v našem světě.
Smysl našeho života nespočívá
v tom, že by stačilo jako mávnutím magického proutku uvěřit, že vše je už
vyřešeno a založit ruce do klína.
Procházíme různými zkouškami, různými
nezaviněnými protivenstvími. Jsou zde a je na nás abychom se jim postavili.
Věříme ale tomu, že Bůh nás v našem zápase posiluje, že náš zápas má
smysl.
Právě vědomí, toho, že nejde o nějaký
fatální Boží úradek, by nám mělo pomoci toto protivenství zvládat. Protože
právě v tom, jak se takové zkoušce postavíme, zjistíme velice snadno jak
jsme na tom s opravdovostí, nefalšovaností naší víry a naděje.
Zkouška nám také pomáhá zjistit,
jestli si naši víru jen nenamlouváme, jestli se do ní jen nenutíme, jestli není
jen v oblasti snů a představ.
Velice mne v těchto dnech
oslovila předmluva M. Luthera k jeho Velkému katechismu. Mj. tam píše: Nestydím
se následovat děti, které se učí katechismu, čtu jej a přeříkávám si jej každé
ráno slovo od slova – a mám-li čas, pak přidám i Otčenáš, Desatero přikázání,
Vyznání víry, Žalmy. ... Zaobírat se Božím slovem, pronášet je a přemýšlet o
něm pomáhá velmi účinně proti ďáblu, světu, tělu a všem zlým myšlenkám.
Ano, tady se M. Luther přiznává ke
každodennímu zápasu.
M. Luther také mluví o zkouškách, ne
o těch velkých, ale malých, jako jsou např. zlé myšlenky. Na těchto drobných
věcech můžeme zakoušet a osvědčovat naši víru. A zároveň zakoušet naději, která
dává víře vnitřní sílu. Zkoušky se v různých podobách vždy znovu opakují,
ale zkušenost ze zdolání předchozích náporů je pomocí a posilou v dalších.
Zkouškou naší víry je také i to
pozitivní, co nás potkává. O květné neděli si křesťané zejm. v katolické
církvi, ale i jinde, připomínají Ježíšův slavnostní vjezd do Jeruzaléma. A
přesto po tomto vítězném tažení následovaly mnohé hořké chvíle.
A tak i v normálním životě
musíme být připraveni nést dobré i zlé pomocí naděje a víry, která přichází od
Boha, ne od lidí.
A s tím souvisí i věta, kterou
jsme na začátku nezmínili: dopis je totiž adresován vyvoleným.
Být svatý, posvěcen – zn. být vytržen
z do sebe zahleděného, bezmyšlenkovitého způsobu života i myšlení, znamená to -
odevzdat se Bohu a také ostatním.
Není to vyvyšování nad ostatní, ale
pohotovost k službě svobodné od sobeckých zájmů i od způsobů a ohledů
běžného života.
Toto postupné vytrhování ze sebe
samých, toto otevírání bytostně souvisí s celkovou záchranou člověka. Toto
uzdravování a uzdravení je vlastně spásou, o které se mluví na konci. Spása
není definitivní stav, ale je to proces, který nikdy nekončí.
Pane děkujeme ti, že nás podepíráš
uvědomujeme si v těchto chvílích,
že nás obdarováváš
vnitřní radostí.
Přesto, že naše zkušenosti víry jsou
nevyslovitelné,
často ani nevíme, jak a za co se
modlit,
ty jsi nám poslal Ducha sv.
který se za nás přimlouvá
Sláva buď tobě Otci, i Synu i Duchu
svatému
Po všechny věky věků
Amen