Žalmy 84:2 Jak je tvůj příbytek milý, Hospodine zástupů!

3 Má duše zmírá steskem po Hospodinových nádvořích, mé srdce i mé tělo plesají vstříc živému Bohu!

4 Vždyť i vrabec přístřeší si najde, vlaštovka si staví hnízdo u tvých oltářů, aby svá mláďata zde uložila, Hospodine zástupů, můj Králi a můj Bože!

5 Blaze těm, kdo bydlí ve tvém domě, mohou tě zde vždycky chválit.

6 Blaze člověku, jenž sílu hledá v tobě, těm, kteří se vydávají na pouť.

7 Když Dolinou balzámovníků se ubírají, učiní ji prameništěm, včasný déšť ji halí požehnáním.

8 Pokračují stále s novou silou, objeví se před svým Bohem na Sijónu.

9 Hospodine, Bože zástupů, slyš modlitbu mou, naslouchej, Jákobův Bože!

10 Ty jsi štít náš, Bože, pohleď, na tvář svého pomazaného rač shlédnout.

11 Den v tvých nádvořích je lepší než tisíce jinde; raději chci stát před prahem domu svého Boha, než prodlévat v stanech svévolnosti,

12 vždyť Hospodin Bůh je štít a slunce, Hospodin je dárce milosti a slávy, žádné dobro neodepře těm, kdo žijí bezúhonně.

13 Hospodine zástupů, blaze člověku, jenž doufá v tebe!

Druhé čtení 

Matouš 8:18 Když Ježíš viděl kolem sebe zástup, rozkázal odjet na druhý břeh.

19 Jeden zákoník přišel a řekl mu: "Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš."

20 Ale Ježíš mu odpověděl: "Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil."

21 Jiný z učedníků mu řekl: "Pane, dovol mi napřed odejít a pochovat svého otce."

22 Ale Ježíš mu řekl: "Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé."

Kázání

Příběh tohoto oddílu působí možná příliš tvrdě. Ježíš chce po člověku naprostou oddanost. My ale toužíme po svobodě. Nebo neplatí, že Bůh nám dal svobodu, abychom se rozhodovali sami, co je dobré a co zlé? Sami pomocí jeho zákona? Najednou po nás Ježíš chce, abychom jej následovali jakoby bez rozmyslu?

Klíč k této události nabízí evangelista Mt v události navazující. Utišení bouře. Následování J znamená, věřit, spolehnout se na jistotu, že J-ova přítomnost ruší moc chaosu a zmaru. Že dává do našeho života nový, dobrý řád.

Zvěst, kterou jsme dnes četli, myslím, není pro lidi, kteří o J-ově evangeliu ještě neslyšeli. Je pro lidi, kteří se jím nechali již lapit. Kteří uslyšeli a zjistili, že J dává něco víc, než ostatní učení, filosofie. Ale co s tím? Co s tímto zjištěním?

Sám mám takovouto zkušenost: kolikrát jsem si říkal, jak úžasné je evangelium, jak důležité je, abych studoval Bibli více a přemýšlel nad životem JK. A nakonec mne vždycky udolávaly různé další zájmy, životní potřeby vyloupnuvší se kdesi odkud si... Jak těžké je soustředit se na to opravdu podstatné. Není v pozadí mé touhy po poznání, změně jen strach ze smrti? Stihnout toho co nejvíc, a to podstatné si vlastně nechat proklouzávat mezi prsty.

Pane, jak tě mám následovat? Ještě musím koupit todle, pak dojít támhle, musím uvařit, nakrmit, strachovat se o děti, aby nepřišly do styku s tímhle, aby neudělaly tohle, musím udělat tuto práci, aby to bylo hotové? Musí to být opravdu hotové?

A pak večer vyčerpán uléhám do postele, zase jsem si na Bibli a na Ježíšova naléhavá slova ani nevzpomněl, ale vždyť přece si uvědomuji, jak naléhavá jsou, jak důležitá pro můj život jsou.

Vždyť J mluvil o tom, že jen někdo je schopen vybudovat svůj dům na skále. Buduji opravdu ten dům na skále? Plním opravdu J-ova slova, jako ten dobrý stavitel?

A co příval vod, nerozbije mou lodičku v bouři běsnícího moře? V bouři každodenních starostí a chaosu?

A co teprve smrt? Najednou je tu smrt a sebere všechno.

Ježíšova slova jsou opravdu naléhavá.

Následování Ježíše není snadné. Není snadné lpět na našich zaběhnutých představách a myšlení. Ježíš chce, abychom se tohoto lpění vzdali. Abychom se proměnili. To je podstatné.

Ježíš poté, co léčil – vyháněl zlé duchy z posedlých, odplouvá na druhý břeh – odkud?

Odplouvá, aby unikl davům, které se kolem něj shromažďují, když vidí jeho uzdravovatelskou moc. Vždycky mě při těchto popisech napadne, jestli by před lidmi utíkali také dnešní uzdravovatelé z různých letničních církví. V křesťanství by nemělo jít o efekt. Právě drobná, téměř nepostřehnutelná vítězství, malé krůčky na cestě víry jsou důležitější, než efektní obraty a veliká předsevzetí. Efektní předsevzetí končí často tak, že po té, co zjistíme, že nejsme toto předsevzetí schopni splnit, všeho zanecháme a vracíme se do starých kolejí. Měli bychom se učit vnímat malinké rozdíly, které rozhodně nejsou efektní. Myslím, že například, když ráno vstanu a poděkuji, za nový den, bude to jiné, než kdybych tak neučinil. Když si tak zvyknu činit každý den, bude v mě něco pomalu růst. A člověk se začne měnit. Tyto změny mám na mysli. Postupné uzdravování.

Vraťme se k těm přehnaným očekáváním: možná právě to efektní, všechny ty divy, které si lidé vykládali především zázračně, zapůsobily na někoho tak, že byl najednou rozhodnut Ježíše následovat. Kdoví, z jakého důvodu vlastně. Chtěl onen učedník nebo onen zákoník také tak čarovat, chtěl nabýt mocné schopnosti tajného učení? Možná si to takto představovali. Učiteli, budu tě následovat kamkoli jdeš. Ale J mu odpověděl: lišky doupata mají a ptáci nebeští hnízda, syn člověka nemá kam hlavu složit. (V Lk 14kap. evangeliu čteme: "Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem. 27 Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.).

J odpovídá jinak, než by možná onen zákoník čekal. V odpovědi je možná obsaženo, jak se to má s člověkem vůbec. Možná odpovídá, jak se to má s ním, se Synem Člověka. Snad je to i povzdech, že člověk tady na zemi není schopen Božího Syna pohostit. Možná měl na mysli žalm, který jsme četli jako první čtení. Pravděpodobně jsou zde obsaženy obě polohy. Protože každý z nás je vlastně také synem člověka. V hebrejštině, pokud chceme vyjádřit příslušnost k druhu - použijeme tuto výše řečenou formulaci. Syn člověka je tak prostě jednotlivý člověk.

Možná J myslí, že náš úděl, úděl syna člověka, je prostě takový. Ve skutečnosti, i když si myslíme, že máme, že vlastníme, tak nemáme nic. Nemáme ve skutečnosti, kde hlavu složit. Na to bychom měli pamatovat. Ani on, J, nepřináší jistoty - jako majetek nebo materielní zabezpečení. Vždyť on svým životem sám ukazuje, že MÍT není potřeba. Jeho jistoty jsou jiného řádu.

To je jedna rovina - ale je tu rovina druhá. Syn člověka - konkrétní J, se svým konkrétním prorockým a královským a mesiášským posláním opravdu nemá, kde by hlavu složil. Lidé ho totiž nepřijali. Jeho vlastní souvěrci jej nepřijali, nejsou schopni mu poskytnout domov. Jeho vztah k Bohu Otci je příliš blízký na to, aby to dokázali ostatní lidé přijmout.

A pak tu byl ještě jiný učedník, který také chtěl s J být neustále, ale potřeboval ještě zařídit vážnou záležitost - pochovat otce. J-ova odpověď byla opravdu šokující: následuj mne a nech mrtvé pohřbít své mrtvé.

Pro nás je pohřeb v dnešní době jakousi nutnou povinností, pro mnoho lidí nutným zlem. Dokonce se množí případy, kdy lidé vůbec nechtějí na pohřbu svých nejbližších být a zaonačují to všelijak, aby to vypadalo, že to bylo přání nebožtíka. Přesně naopak tomu bylo v době J-ově. Pro Žida bylo naprosto nemyslitelné, aby odmítl pochovat otce. Byla to jedna z nejdůležitějších náboženských povinností. Do očí to bije.

J jinde navíc výslovně péči o rodiče nadřazuje všemu ostatnímu (Matouš 15:4 Vždyť Bůh řekl: `Cti otce i matku´ a `kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí.´). Na tomto příkladu J ukazuje, jak jiné je následování jeho cesty. Nejde o náboženskou povinnost. Nejde o povinnost k rodičům. J tyto povinnosti nekritizuje, neodsuzuje. Jen důrazně ukazuje, že následování jeho cesty je NAPROSTO JINÉHO RÁZU. Vyžaduje celého člověka. Nemá být nějakou povinností nebo úctou. Má být životním obratem. Má to být pro učedníky rozchod s dosavadním způsobem života - rodina dá člověku zázemí. J-dává člověku zázemí nové, zázemí věčného života, které nemůže přijít od lidí. Je zcela jiného řádu. Neznamená to - už nepochovávejte, už se nežeňte, už se nezahalujte, oddávejte se hazardu etc...Říká, ano - ctěně otce i matku nade vše, ctěte své mrtvé, dělejte toto všechno, ať je vám to drahé, ale tyto činnosti vás nespasí. Jsou dobré, ale já přináším něco, bez čeho by to ostatní nemělo smysl. Moje poslání souvisí s vaší podstatou, s vaším srdcem, s vaším nejniternějším ustrojením, s vaším vztahem k Bohu Otci. Já napravuji vaše pokřivené cesty, já vás napřimuji a přivádím k Otci. Já jsem pro vás tou opravdovou jedinou cestou.

A netají se také tím, že je cestou nesnadnou. Že spolehnout se na něj, znamená právě nespoléhat se na naše zvyklosti, na naše vzpomínky, na naše rodiny. Změnit žebříček hodnot a důležitostí. To by nám mělo dodávat sílu k pokoře. Vědomí této nesnadnosti.

Protože právě ti, kteří zůstávají ve svém spoléhání u výše jmenovaných věcí, u svého lpění, to jsou ti, kteří jsou vlastně mrtví.

J přemáhá smrt. Evangelista Mt to opakuje na mnoha místech. (Matouš 10:28 A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle; Matouš 16:25 Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.) aj. Smrt je přemožena tam, kde se zvěstuje evangelium. Naše rozhodnutí je pro život nebo pro smrt. Proto tolik důležité. V tom spočívá J-ova jinakost. Za to byl tolik nenáviděn. A také v této jinakosti bychom ho měli jako jeho církev následovat.

Nemáme se podřizovat tomuto světu - hrabivosti, zbrklosti, neochotě, plytkosti, ale máme zůstat díky JK svobodní. Svobodní ode všech těchto lpění. I když za tu svobodu budeme asi muset něco obětovat. Pomluvy, ústrky, zesměšnění - ale jen takto můžeme opravdu svědčit svému okolí. Svému okolí vlastně takto sloužit. Ne slovy, ale svým vnitřním postojem vycházejícím ze srdce. Svou opravdovostí.

K této opravdovosti nás JK povolal, on je naše opora, on je naše síla proti silám tohoto světa.

Pane děkujeme ti za tvoje mocná slova, za tvoje napřimování našich životů, našich postojů. Tvé slovo ať v nás rozněcuje žár opravdové lásky.

Amen.

Poslání:

Římanům 8:10 Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni.

11 Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá.

12 A tak, bratří, jsme dlužni, ale ne sami sobě, abychom museli žít podle své vůle.

13 Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít.