Kutná Hora – 8. neděle po Zjevení Páně.

26.2. 2006

Petr Turecký

První čtení:

Izajáš 1:10 - 19

Druhé čtení

MT 21, 23-32

Kázání

Když jsem kázal o kenaanské ženě, unikl mi jeden rozměr, jeden přístup, na který jsem narazil u pravoslavného teologa Alexandra Meně. Vzpomínáme si na ženu, která ač z pyšného lidu, tak prosila J o slitování, o drobty ze stolu pánů. Alexandr Meň (ruský pravoslavný kněz, který byl zákeřně zavražděn kvůli své mimořádné ekumenické otevřenosti) říká: J odmítá téhle pohance prokázat milosrdenství. Ale ne proto, že by snad nebyl milosrdný! On totiž musí v člověku probudit cit pro vlastní ubohost. Když pohanka uznala, že patří k lidem nedůstojným, a přesto ho pořád prosila o shovívavost, viděl, že vedle modlářství, které přejala od svých předků, žije v její duši hluboká víra. Tehdy J prolomil své mlčení. Tento rozměr setkávání s Ježíšem budeme nacházet i při dnešním přemýšlení nad textem evangelia.

Ježíš zvěstuje Boží království, uzdravuje nemocné, vyhání zlé duchy. Přichází do Jeruzaléma a vyžene (podobně jako zlé duchy) z chrámu prodavače, ale i ty, co od nich nakupují, zpřevrací stoly směnárníků, ukazuje názorně, jak lidé pošlapávají, to, co mělo být zasvěceno modlitbě, ukazuje to, co se bude ještě mnohokrát opakovat. Ukazuje, jak sami ničíme, co prvně mělo sloužit k dobrému, ukazuje nám jak naše vůle selhává.

Člověk je už takový. Řekl bych, že příběh o vyhnání toho všeho neřádu z chrámu se dá přirovnat ke vztahu dvou lidí. Často se stává, že zpočátku, když je člověk zamilovaný, udělal by pro toho druhého maximum, snaží se ukazovat v lepším světle, vydrží to pár měsíců, půl roku, nebo i rok – a pak plíživě pomalu přichází čím dál častěji životní situace, kdy se objevuje nechuť, zklamání, zvyk a člověk zabíhá do starých kolejí. A to je jako to zapomenutí, k čemuže vlastně chrám měl sloužit.

Snad to tak neprožíváme všichni, ale obávám se, že mnoho z nás. Víra, náboženství, to je taky vztah. Kdo by si představil v dobách po návratu izraelského lidu z Babylónského zajetí, že se ve vytouženém chrámě bude kupčit, prodávat, handlovat, hašteřit, a také, jaksi v ústraní, možná se bude někdo nehodný modlit k Hospodinu, Bohu Izraele. Že se na něj zapomene – v jeho vlastním domě.

Jakoby jeden z manželů měl milence (milenku) a už se ani neobtěžoval skrývat to. Prostě by tak všichni žili, protože spravedlnost, protože právo druhého, je příliš daleko, Bůh je daleko. Naše církev je stejně na sklonku své existence, proč bychom se snažili víc, než je nutné, Bůh neodpovídá, neslyší. Naše citlivost, vnímavost pro hlubokou skutečnost, pro stvořitelskou moc Hospodinovu zcela zamrzla.

J přichází naši ochablost, strnulost, únavu vytrhnout, vyvrátit, vyhnat ze srdce.

Kudy J chodí, tudy zdůrazňuje, že nejdůležitější je víra, víra jako odvaha, víra jako pokora, víra jako schopnost bojovat, víra jako umění zastat se druhého, víra jako odvaha vážit si sebe sama jako stvoření Božího. Bude-li víra pevná, bude náš dům stát na skále. Jsou to slova skutečné a dokonalé svobody, kterou nám nabízí Bůh Otec. Slova, která tolikrát už zanikla pod nánosem lhostejnosti a touze po moci. Čistá svoboda božích dětí, kterými se skrze J můžeme stát.

Člověk by řekl, taková víra-svoboda, to musí být každému přece jasné, to je opravdu jediný a pravý lék na život na této planetě. Důkazem, že na tom opravdu něco je – je také nenávist politické a náboženské špičky tehdejšího Izraele. A ti se snaží J nachytat, spoutat, svázat, aby zase oni mohli mít navrch, aby jejich boj o moc začarovaný do kruhu mohl stále pokračovat. Aby se kruh zla mohl stále točit. A tak Ježíše zkouší a zkoumají, pitvají, přemýšlejí, ale pravda je nezajímá. I oni stejně jako démoni při kontaktu s J ihned poznávají, s kým mají tu čest, a proto se ho snaží co nejdříve zbavit. Zkouší ho: jakou mocí to činíš? Chtějí jej nachytat, aby ho mohli nařknout z rouhačství. J jim však vrací stejnou mincí a donutí je k ústupku. Ukáže se, že jejich otázky byly zle směřovány jen proto, aby J dostali do úzkých. A J jim vypravuje podobenství. Je určeno jim, náboženské špičce, starším lidu, velekněžím – těm, kteří měli vést národ. Jak by dnes tato slova poslouchali naši politici? Ale i naši učitelé a vůbec, my, kteří máme zodpovědnost nad druhými, také nad našimi dětmi? Tato slova jsou určena i každému člověku, jeho vlastnímu svědomí.

J se jich ptá – pokračuje tak vlastně v započaté disputaci: Co myslíte?. A oni jsou takto položenou otázkou nuceni zaujmout jasné stanovisko, nemůžou už dále ustupovat. Co myslíte, kdo z těch dvou učinil, co otec chtěl? Ježíšův příběh je jasný. Oba synové se zachovají vlastně podivně. Jeden odpírá rovnou, ale pak lituje, druhý odpírá potichu, ve svém srdci. Není to příběh o bílém a černém, o Ábelovi a Kainovi. Náš svět není černo-bílý. (ani černo-černý). Ani jeden ze synů se nezachová zcela správně. Ani jeden ze synů není zcela bez vady. Ale jednání toho prvního vede k dobrému. (Protože naše srdce se pozná po ovoci.)

Velekněží a starší lidu by měli být přímo ztělesněním vůle Hospodinovy. Farizeové by měli být jako syn, který přitaká vůli Otce a měli by ji také činit.

První syn dokázal litovat svých slov, sebrat se a jít vykonat úkol. Ježíš ví, že Hospodin mnohokrát slíbil svému lidu, že když bude svých činů litovat, tak i on, Bůh, se nad nimi smiluje.

Naše situace před Bohem je často taková. Představme si rodinu. Otec řekne dvěma synům: běžte a umyjte nádobí. A nejprve ani jeden nereaguje tak, jak má. Chovají se svobodně, otec je za jejich jednání nebije, nevyhrožuje. Nechává jejich rozhodnutí na jejich svobodě. Takže ten první začne přemýšlet o svém odporu a zalituje. Bůh nás do ničeho netlačí, nechce z nás dělat své otroky. Kéž bychom měli odvahu toho prvního syna!

A tak i starší lidu a velekněží odpověděli, že vůli Otce tedy učinil ten první. Nikdo z nich, z velekněží, však nelituje svých skutků, tak jako nedokáže litovat mnoho dnešních dnešních lidí. Nevědí, proč by měli litovat. Ježíšovo slovo je nyní jako blesk. Jen ta ve vašich očích největší spodina dosahuje Božího království, jen odpadlí celníci a prostitutky – na které byste ani nepohlédli, aby se vám neudělalo špatně! Jen z pohledu na ně se musíte očišťovat.

To je závažné obvinění, není se co divit, že chtěli s Ježíšem co nejdříve skoncovat. Když usvědčíte člověka ze lži a zákeřnosti (a když má ještě k tomu moc), tak můžete být jistí, že budete mít velké problémy. Jen člověk, který sám pozná dno svého srdce a uvěří, že je před Bohem špatný a že Bůh jej chce přivést na cestu svobody a radosti, nachází to, co J nazýval Boží království. A to je pro velekněze ta největší lůza ve společnosti.

Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. Velekněží to v Ježíšově příběhu určitě nebudou. Možná, že opravdu poznali svoji situaci do důsledku a také poznali, že se nechtějí obrátit. I tak člověk dokáže jednat. Přestože slyší, dělá že neslyší. A tak se stane služebníkem toho způsobu jednání, které jsme si personifikovali jako Ďábel. Právě zde stojí Ježíš opravdu tváří v tvář smrti a statečně jí čelí. Usvědčuje hlavní představitele lidu ze lži a nevěry. Prostitutky uvěřily, ale vy jste viděli, ale ani potom nelitovali a neuvěřili.

Dalším podobenstvím o zlých vinařích potom Ježíš přímo ukazuje tragiku těchto velekněží, kteří se stávají vrahy místo poslů naděje a milosti.

Pane prosíme tě, dávej nám sílu k pokání, k poznání nás samých před tebou, před tebou jsme nazí a chceme být tebou přijímání jako tvoje děti. Uč nás spravedlnosti podle tvé vůle, ne podle naší. Ať naše vůle zcela zanikne a podřídí se tvojí, jak nás to učil svým životem Ježíš. Jeho život a dílo je naše jediná naděje a spása. Pane, věříme, že budeš při nás i v nejtěžších hodinách našich životů, kdy se naprosto jistě ukáže pravá povaha směřování našeho srdce.

Amen.