Kutná Hora – 1.1.2006

Petr Turecký

První čtení

Koloským 3:1-4

Druhé čtení

Jozue 1, 1-9 – základ kázání

Kázání:

Dnes se máme zamyslet nad veršem, v němž se praví, že Hospodin bude stát při Jozuovi, přeneseně tedy při nás. Myslíme si, že je Bůh s námi?

Jozue byl rozpoznán (stejně jako Ježíš) jako veliký kníže Izraele, byl téměř mýtickou postavou, avšak svou moc dokazoval opravdovou mocí– po lidsku – zbraněmi. Izrael věřil, že se chopí země právem daným od Hospodina. Země byla dědictví, na níž měl právo. Hospodin ji zaslíbil. Jozue byl ten, který uvedl svěřený lid izraelský do míst časného odpočinutí. Toto uvedení můžeme chápat jako symbol uvedení do života Ježíšem. Jozue znamená spása – stejně jako jméno Ježíš. Jozue byl ujištěn o Hospodinově přízni. Tuto útěchu potřeboval, protože jeho úkol byl téměř nadlidský. Tváří v tvář neznámu, nepříteli. Jozue má věřit, že jej Bůh nezklame. Posilou mu měl být Hospodinův zákon. Bez Hospodinova zákona, bez Tóry, bez každodenního přemýšlení o ní, by naše činy byly marné.

Zaslíbení Boží blízkosti se ale také může a má týkat každého člověka. Izrael vyjadřuje svoji víru v žalmech, že Bůh je s celým Izraelem. Hospodin zástupů je s námi, Bůh Jákobův, hrad náš nedobytný (Ž 46, 8.12).

I proroci ujišťují: Neboj se, já budu s tebou. (Iz 43, 5).

Znamená to prostý fakt, že je o mne postaráno, že nemusím nic dělat, že Hospodin je se mnou? Nemusím se starat o obživu? Svým způsobem ano. Člověk byl vykoupen – ne svou zásluhou – pro své vykoupení nemusí dělat už nic.

Hospodinova náruč nám je otevřená. Je vždy připravená přijímat.

Tato výpověď je ale paradoxní. Tak trochu je a není pravda.

Buddhisté tuto paradoxní zkušenost vyjadřují svým vlastním způsobem – ale věřím, že se zatím skrývá stejný smysl (jako v křesťanství) – buddhisté totiž říkají: každý člověk je Buddhou (Tathagáta ten jenž k nám přišel po pravé cestě, ten, jenž se zrodil ze zázračné podstaty života a do této zázračné podstaty se vrací; také ten, jenž je blahoslavený, dokonale probuzený) – už teď, nyní. Jen si to musí uvědomit – pokud chce dojít vysvobození. V tom je háček.

Oba výroky – ten buddhistův, že každý z nás je ze své podstaty Buddhou – i NZ ujištění, že Bůh je s námi, mají totiž něco společného. Co to je? Je to naděje, že nezáleží na nás. Není to naše zásluha, co je tím posledním slovem. O naší existenci je postaráno. Kdo dokáže s těmito výroky pevně žít, ten se nebojí.

Dokážeme my jako křesťané si plně uvědomit, že nás Bůh vykoupil? Že je s námi? Dokážeme to vyjádřit slovy? Dokážeme z toho žít? Možná plné uvědomění této skutečnosti není pro nás tak důležité, jako pro buddhisty. Na uvědomění nestojí naše víra. Můžeme říci, že boží spása je tajemství.

Čím více se ale vnitřně přibližujeme této skutečnosti, čím více si ji – vírou – uvědomujeme – tím více roste naše láska k druhým, k životu. Čím více roste naše láska ke druhým, tím více můžeme vnímat Boží blízkost. Bůh se v lásce sklání do našeho života v JK – to je důkaz, že mu na nás záleží. Čím více napodobujeme Boží jednání, tím více je nám Bůh jakoby blíž. Změna se ale odehrává v našem srdci, Bůh je nám vždy stejně blízko. Čím více se přibližujeme, tím více se on přibližuje k nám – ale platí to i naopak.

Tato zvláštní jakoby přímá úměra se v Bibli objevuje na různých místech. Bůh říká: 2 Par 15, 2 Hospodin bude s vámi, když vy budete s ním. Budete-li se dotazovat na jeho slovo, dá se vám nalézt. Jestliže ho opustíte, opustí vás.

Tím není vyslovena podmínka, že Bůh opustí člověka. Znamená to – jestliže jej opustíte – budete opuštění. Jestliže jej v srdci opustíte – nebude jej už vidět. Neznamená to ale, že vás skutečně opustil. Díky Ježíši Nazaretskému víme, že Bůh člověka neopouští. (1 Janův 5:14  Máme v něho pevnou důvěru, že nás slyší, kdykoliv o něco požádáme ve shodě s jeho vůlí.

15  A víme-li, že nás slyší, kdykoliv o něco žádáme, pak také víme, že to, co máme, jsme dostali od něho.) Neznamená to ale také, že nám tato pravda zaručuje život v peřinkách – podle našich měřítek. Jeden chasidský příběh vypráví o tom, že byl člověk, který žil ve strašných podmínkách, neměl nic k jídlu, byl trápen bídou, tělo ověšené hadry. Přišli za ním chasidi, aby se jej zeptali, jak si vysvětlit příkaz, že máme Pána Boha chválit za všechno zlé i dobré. Odpověděl jim: To vám opravdu neumím vysvětlit. Abych vám totiž řekl pravdu, mně dosud nikdy nic zlého nepotkalo. Komentář: Na světě není zla. Všechno je ve skutečnosti dobré. Záleží jen, přijímame-li svůj úděl s láskou, pokorou a odevzdáním. (J. Langer, Devět bran, Sefer 1996, str. 173/4).

Jednak je tu obraz Boha v našem nitru - a jednak tu je také skutečný Bůh, který je schován za naší představou o něm. V životě to chodí bohužel tak, že nás naše představy vykořisťují. Jestliže je náš Bůh zlý, bude náš život také zlý. Skutečný Bůh se však snaží dostat do našeho srdce. Přichází z venku. Bůh se k nám sklání stále, ale my jej často neumíme vidět. Protože naše představy tvarují svět jinak. A tak si na ně zvykneme, že si neumíme představit jiný řád. Tento jiný řád, Boží řád, Boží království však k nám vstupuje neustále. Slíbil nám to Ježíš.

Abychom na tento nový řád byli připraveni, máme se modlit a také rozjímat a číst písmo, především také zachovávat Písmo – tedy činit dobro.

Boží blízkost je skutečnost, kterou neumíme vidět, protože naše víra není dostatečně pevná. Jednou jsem mluvil o tom, že jedna z cest, jak objevit skutečný rozměr naší situace je cesta pokání. K tomu se váže také modlitba. Věřím, že pokud se budeme modlit k Bohu za to, abychom měli sílu k hledání Božího království, budeme najednou Boha nalézat tam, kde jsme si dřív jeho přítomnost nedovedli představit.

Nakonec tedy záleží na nás, jak tuto jistotu Boží lásky k nám budeme schopni hledat, věřit jí. Jistě člověk prochází zkouškami přetěžkými a jistě se stává mnohdy, že zanevře. Také ale přichází chvíle, kdy se sebere ze země a hledá a ptá se znovu. Víme, že svět je složitější, než SZ víra, že spravedlivému Bůh pomůže – tedy tím, že spravedlivý bude mít dostatek peněz a potomků – jakési potvrzení Boží milosti. Samozřejmě spravedlivému Bůh pomáhá – ale naše zkušenosti ukazují, že Boží blízkost není v síle a moci podle našich představ. Vždyť např. Eliáš na pokraji sil – našel Boží blízkost v hlasu tichém, jemném.

Boží blízkost sestupuje s Kristem do našich hlubin a nemusí vždy končit supermanovským vítězstvím. Na to musíme být připraveni. Ježíš trpěl až do konce, mnozí po něm (i před ním) také, Mistra Jana Husa nezachránili zázračně andělé z hranice.

Myslím ale, že pokud bude stát buddhista na popravčí hranici, který ví (celou svou bytostí ví), že je svou podstatou buddha, pak budě vědět, že ti, kdo ho popravují, ti kdo ho posílají na hranici – nad ním nemají žádnou moc. Stejně tak Jan Hus věřil, že Bůh je na jeho straně, že se v Ježíši Kristu k němu sklonil, že ho přijal – i on věděl, že tu je něco silnějšího, než zvůle katů a lidské moci.

Proto také mohl Ježíš z kříže odpustit. Věděl, že lásku nelze zničit. Bůh s námi zůstává, i když náš lidský rozum křičí, že to není možné, že pro tolik utrpení a hrůzy to není možné. Bůh tu je s námi, vždyť je tu IMMANUEL – slyšeli jsme o něm v minulých dnech. Boží syn má toto jméno. Bratři a sestry – hledejme Boha, dotazujme se každý den, přemýšlejme o tom všude, kamkoli půjdeme. Přemýšlejme o těchto slovech sebevydávající lásky:

Jan 6:54 Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.

55 Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj.

56 Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.

57 Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne.

58 Toto je ten chléb, který sestoupil z nebe - ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky."

Amen