Kutná Hora - 27.11.2005 (1. adventní neděle) Petr Turecký

První čtení

Iz 29, 18  I uslyší v onen den hluší slova knihy a oči slepých prohlédnou z temnoty a ze tmy.

19  Pokorní se znovu budou radovat z Hospodina a nejubožejší z lidí budou jásat vstříc Svatému Izraele.

Druhé čtení

Zj 5, 1-14

Kázání:

Čteme-li tuto část knihy Zjevení, překvapí nás syrovost, krutost. V krátkosti nastíním, co následuje dále. Čteme tu o pečetích – znameních událostí, jež nastanou po jejich rozlomení. Zemi budou trýznit čtyři strašliví jezdci. Dobyvatel; válečný jezdec, který odejme zemi mír; jezdec čtvrtý je sama smrt – tito jezdci zahubí čtvrtinu země mečem, hladem, morem a dravými šelmami.

Pátá pečeť povolá z mrtvých spravedlivé, kteří volají po soudu, jsou oblečeni v bílé roucho – mají ještě chvíli čekat, než jejich počet nedoplní další zabití spravedliví.

Po rozlomení šesté pečeti nastane zemětřesení, slunce zčerná, měsíc zkrvaví, nebeské hvězdy začnou padat k zemi, nebesa zmizí....Lidé jsou přesvědčeni, že přichází hněv toho, který sedí na trůnu a mocného Beránka.

A pak veliký zástup – že by ho nikdo nedokázal sečíst – ze všech národů, ras a kmenů stojí před trůnem a před tváří Beránkovou a velebí Boha i Beránka. Ti jsou oblečeni v bílé roucho. Kdo jsou tito v bílém rouchu?

V knize čteme: Zj 7:14   A on mi řekl: "To jsou ti, kteří přišli z velikého soužení a vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově.

16  Již nebudou hladovět ani žíznit, ani slunce nebo jiný žár jim neublíží,

17  neboť Beránek, který je před trůnem, je bude pást a povede je k pramenům vod života. A Bůh jim setře každou slzu s očí."

Teprve sedmá rozlomená pečeť spustí ty největší hrůzy, jaké si člověk umí představit. Mnohem horší, než pohroma, která přišla na faraóna.

Nacházíme tu ovšem zvláštní dovětek:

Zj 9:20  A přesto se ostatní lidé, kteří v těch pohromách nezahynuli, neodvrátili od výtvorů svých rukou; nepřestali se klanět démonům a modlám ze zlata, ...  neodvrátili se od svých vražd ani čarování, necudností ani krádeží.

Motivy se opakují, přichází další krutosti, po spoutání satana a po tisícileté říši panování spravedlivých spolu s Bohem a Kristem přichází konečný soud. Po něm nové nebe a nová země. Nebude už smrt, nebude bolest. Nakonec se lidstvo navrátí opět do ráje – do věčného města, kde svítí světlo Boží a Beránkovo, nebude už noc. Tam také poteče živá voda a strom života.

Proč tolik utrpení? Myslím, že tu hlavní roli nehraje autorova záliba v ukrutnostech. Tato slova byla psána v době, kdy Římané krvavě potlačili židovské povstání, kdy se před očima tehdejších lidí odehrávaly stejně kruté hrůzy, o jakých čteme v knize Zjevení. Nakonec každá válka přináší tyto hrůzy.

Věřím, že kdybychom byli ve válečné oblasti, slova Janova zjevení by k nám mluvila naprosto realistickým jazykem a nikdo by se nepodivoval nad jeho zvláštností.

Co je však velmi podivné a šokující – je vlastně pravý opak... Přese všechny krutosti jsou to slova o naději. Nakonec zvítězí spravedlnost Hospodina.

Začátku čteného oddílu dominuje symbol knihy zapečetěné sedmi pečetěmi. V Bibli tento symbol nacházíme na několika místech. Kniha, která nejde číst, protože není, kdo by uměl číst.

Jak vyložit tento obraz?

V knize proroka Izaiáše se dozvídáme o těch, kdo neumí, či nemohou knihu číst. (Různí falešní proroci, falešná náboženství, modloslužebníci) Dnes bychom je mohli označit jako všechny ty, kteří nás a sebe přesvědčují, že společenství lidí věřících ve spravedlivého živého Boha, víra v možnost živého oslovování tímto Bohem po dvou tisíci letech nemá žádný smysl. Že spravedlnost nelze naplnit. Že otázka po smyslu existence člověka nemá řešení. Že je lepší rezignovat, že je lepší dokonce pravdu nebo lásku považovat za přežitek, za náhodu, bez níž lze ale také žít. Jsou to všichni, kteří považují naději za něco zbytečného. Izaiáš mluví také o těch, kteří hledají spásu ze sebe samých. Jsou to ti, kteří Boha nepotřebují.

Jako když člověk tone ve vodě a myslí si, že jej z vody vytáhne jeho vlastní ruka.

Hospodin slovy proroka Izaiáše říká: 28, 16 "Já to jsem, kdo za základ položil na Sijónu kámen, základ nejpevnější; kdo věří, nemusí spěchat.

17  Za měřicí šňůru beru právo, za olovnici spravedlnost. Lživé útočiště smete krupobití a skrýši zaplaví vody.

18  Vaše smlouva se smrtí bude zrušena a vaše úmluva s podsvětím neobstojí. Valí se bičující příval! Až se přežene, budete po něm jak zdupaná země.

...Hrůza ochromí ty, kdo pochopí tu zvěst."

Tyto obrazy nám připomínají i knihu zapečetěnou sedmi pečetěmi hrůzy. Člověk, který uzavřel na vlastní pěst smlouvu se smrtí – nevidí. Člověk, který má oči zastřené vlastním rozumem, který nehledá pravdu u Hospodina - tak, že by celým srdcem miloval Boha - za každou cenu hledal a vytvářel Boží království na zemi, prosazoval spravedlnost a právo, miloval bližního svého, jako sebe sama, takový člověk, který toto výše řečené nečiní - nemůže VIDĚT. Vidět – slovo napsané velkými písmeny. Vidět opravdovou podstatu věcí.

Člověk, který neprosazuje výše řečené - vidí jen prázdno, vidí jen povrch věcí.

I kdyby byla kniha popsaná, bude se mu jevit, jako prázdná.

Celé civilizace tak žijí. Vedou „spravedlivé války“, konají „spravedlivé právo“. Toto „spravedlivé právo“ umožnilo popravit Ježíše, nakonec pokroucené pojetí práva připravilo smrt ukamenováním z rukou vlastních soukmenovců Jeremiášovi, soukmenovci vyznávající stejnou víru upálili Mistra Jana Husa. Tomuto pojetí světa, tomuto pojetí práva je „kniha nečitelná“.

V době adventu – si připomínáme příchod Ježíše na svět a jeho spásné dílo.

V něm byl rozpoznán právě ten, kdo ukazoval a ukazuje skutečnou hloubku života. On tuto knihu otevíral, v ní byl (a je) popsán náš skutečný život. Tato kniha je zrcadlo nás samých, toho vevnitř i toho venku. Ježíš nám dává sílu podívat se této skutečnosti do očí. Pohlédnout sobě do očí. Obraz knihy, obraz světa spravovaného krutostí a sebechválou.

 Vaše smlouva se smrtí bude zrušena a vaše úmluva s podsvětím neobstojí. Valí se bičující příval! Až se přežene, budete po něm jak zdupaná země.

...Hrůza ochromí ty, kdo pochopí tu zvěst."

To je reálný stav člověka bez víry, bez Boha. Biblickým jazykem řečeno – takový člověk uzavírá smlouvu se smrtí.

A jak říci člověku, že kniha je plná písmen?

To není snadný úkol. Jak proměnit nitro člověka? Jak prohlédnout, že Bůh o nás má zájem?

Právě tento zápas je veden na stránkách Bible. Je to ten největší zápas, jaký si můžeme představit. Zápas o proměnu lidského srdce.

Pokusím se nabídnout jeden pohled. Pokání je jedna z cest, která může uvést člověka do stavu, kdy začíná chápat něco ze záměru Božího se stvořením. Ne nadarmo volají proroci (ti, kteří VIDÍ) – čiňte pokání, navraťte se k Bohu...

Život člověka je veden neustálou pochybností. Nikdy nedrží v rukou nic pevně. I víra je toho dokladem. Když má člověk pocit, že ji má pevně v rukou, většinou je to právě ta chvíle, kdy se víra začne ztrácet. Když člověk začne přemýšlet, že něco MÁ. V té chvíli – jeho nejvnitřnější JÁ ví s jistotou, že tuto věc, o kterou tolik stál – právě ztratil. Máme si být jisti svými životními partnery, svým zdravím, svým životem?

I mnozí nekřesťanští filosofové a náboženství vyslovili tuto jedinou naši jistotu – vše plyne. Budeme-li tuto snahu o něco jistého obracet do sebe – k nám a odvozovat ji od nás – pak jsme zase tím, kdo si pomáhá z vody vlastní rukou. V křeči natahuje k sobě vlastní ruku! To je ta smlouva se smrtí. A ta, jak věří prorok, bude zrušena. Prorok totiž ví, že jistota, která by pocházela z nás – neexistuje. To je ona hluboká pravda o člověku. Pokud nebudeme mít neustále na paměti, že nevlastníme nic, pak vlastně stále uzavíráme smlouvu se smrtí. Ulpíváme na jistotách, které jistotami nejsou. Jak z toho ven?

Jedinou jistotu máme v Bohu, ta nepramení z nás, o tuto jistotu musíme denně bojovat. A kdo nebojuje, ten nevede upřímný zápas. (Je to zápas, který je vyjádřen příběhem Jákoba.)

Pokání je stav, kdy jsme schopni přijmout, že naše jistoty jsou marné, klamné, že pokud se naše vztahování nebude upínat k Bohu – k JK, bude marné. Pokání je tedy síla – přiznat si, že sami prohráváme, že pokud povstáváme k životu, je to jedině díky Bohu. Pavel tuto zvláštní křehkost existence člověka vyjadřuje: 2 Korintským 4:6  Neboť Bůh, který řekl `ze tmy ať zazáří světlo´, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově.

7  Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás.

Síla vycházející z pokání, které je cestou k správnému pochopení naší existence tady na zemi, tato síla nám umožní začít rozumět tomu, co se vlastně událo s příchodem JK na zemi.

Pokání by nás mělo dovést k přijmutí odpovědnosti za celý lidský rod. V tom také spočívá obrácení. Přijmout odpovědnost za války a utrpení, které se neodehrávají na našem území, v našem bezprostředním okolí.

Podívat se zpříma do lidského srdce. Pokud se nám to povede, následuje vyznání – zde jsem Pane, nemám sílu zvládnout tolik utrpení a bolesti. Pomoz mi. Pomoz mé nedověře. Zachraň mne!

To jsou také slova té knihy, slova ostrá jako meče. Tu přichází Beránek, aby nás zachránil z jisté smrti. Jako Beránek, který zachránil v Egyptě Izraele před jistou smrtí, když jeho krví synové izraelští pomazali veřeje. Anděl smrti je přeskočil.

Anděl naší vlastní smrti nás přeskočí, protože přišel na svět Beránek, který dává vodu živou.

Příchod Beránka na svět, to je jedno z mnoha znamení, které přichází od Boha k člověku. Iz 19, 18 I uslyší v onen den hluší slova knihy a oči slepých prohlédnou z temnoty a ze tmy.

19  Pokorní se znovu budou radovat z Hospodina a nejubožejší z lidí budou jásat vstříc Svatému Izraele.

Příchod Beránka na svět je jedním ze znamení, kdy ti, kteří chtějí, mohou prohlédnout. Mohou najednou vidět, slova v té knize. Mohou dokonce sami tu knihu otevřít a číst. Podílet se tak na skutečném životě. Beránek dává sílu číst a nejen to, jít dál.

Beránek dává sílu k životu, který se neodehrává jakoby za zrcadlem, v mlze. V beznaději, ve smrti. Víra nám říká, že tato naděje skrze tohoto Beránka je skutečná, že má smysl vydat se po této cestě. Důkazem je nám vlastní zkušenost, když máme odvahu podívat se přímo do očí našemu vlastnímu životu. Když učiníme onen zvláštní krok – někdy přes propast, kterou vyhloubil náš zahořklý a starý rozum, krok přes propast směrem k tomu, co se v Bibli nazývá pramen života. Vždyť Ježíš na mnoha místech říká –

Jan 6:27  Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný; ten vám dá Syn člověka, jemuž jeho Otec, Bůh, vtiskl svou pečeť."

Jan 6:47  Amen, amen, pravím vám, kdo věří, má život věčný.

48  Já jsem chléb života.

Amen