Pieta – těhotná Marie umírající v náruči anonymního božstva Jiří Světinský

O Jiřím Světinském lze bezesporu prohlásit, že se narodil v roce 1979. Studoval keramiku v Luhačovicích, kamenosochařství v Uherském Hradišti a v současné době dokončuje studia na VŠUP u Kurta Gebauera. Sochařskými vzory jsou Jiřímu M. Duchamp, či J. Beuys. Od čisté tvorby soch se Jiří Světinský posunul více k prostorovým instalacím, neboť se domnívá, že s dnešním člověkem více komunikují a jsou srozumitelnější. Jiřího dílo se částí týká náboženství, což je patrné na dílech jako Madonka, Ježíšek a Mařenka, Jehova tvář, nebo na Pietě (tyto práce je možné najít na webu www.svetinsky.com). „Dílo není výsledkem náhody, ale reflexivní a uvědomělé práce… Inspirací se může stát všednodenní zkušenost asociující vzpomínky a následně vizualizace principů, které z oněch asociací vyvstávají. Podnětem k tvorbě se tedy může stát cokoliv – jde jen o vnímání skutečnosti a o schopnost odhalit za ní určité principy.“ K tomuto náhledu Jiří postupně dospěl díky „zkušenostem s poznáváním nových autorů a jejich děl.“ Nutno podotknout, že reflexe se neděje z pozice člověka, který by náboženství a priori odmítal, ale na druhou stranu se s ním ani neidentifikuje. Náboženství je fenomén, který ve společnosti hraje důležitou roli a právě jako takový je podnětem, vedoucím k přemýšlení a konečnému ztvárnění v obrazu, či soše. Pieta (2002) sice vznikla před formulací zmíněného východiska – spíše jako určitý druh zjevení, než postupného rozvažování – nicméně autorovu metodu předznamenává.

S Jiřího způsobem práce souvisí i jeho názor na umění: „Umění není demonstrace nových technologií, jak to dnes v řadě případů vidíme, ale prostředek k oslovení lidí – oslovení, které má moc v lidech probudit estetické vnímání. Převrácení smyslu tradičního symbolu je jednou z cest k rozpohybování člověka v tomto ohledu.“ Kdy je člověk umělcem? Analogicky se můžeme ptát: Kdy je člověk teologem? Patrně tehdy, když disponuje určitým teologickým aparátem a dokáže druhému poskytnout projasnění a orientaci na jeho osobní náboženské cestě. Podobně je Jiří při tvorbě díla a jeho představení schopen nazvat se umělcem.

Tradičně je pieta zobrazována jako truchlící Panna Marie s mrtvým, z kříže sňatým tělem Kristovým na klíně. Na Jiřího ztvárnění zaráží převrácení původního významu – resp. jeho úplný rozklad. Běžný náhled je rozptýlen a z oné „nefunkčnosti“ vyvstává počáteční zmatenost, následovaná úžasem a otázkami. Na druhou stranu bezprostředně vnímáme hříčku a vtip. V setkání s tímto dílem se však není možné ubránit naléhavosti a výzvě dílo vyložit. Setkání s Pietou může znemožnit snad jen pohoršení, vycházející z neporozumění. Kdyby šlo ale z autorovy strany o pouhou provokaci, proč by se namáhal s tak precizním ztvárněním? Levně provokovat je možné mnohem efektivněji. Pokud se tedy vrátíme v náhledu na Pietu zpět k přemýšlení, může nám vytanout již zmíněná zmatenost. A ta není pouhým pojmem, ale skutečností ve společnosti přítomnou. Teologická interpretace by nás mohla přivést k tázání: Zůstává tento svět bez mesiáše? Je světem, kde není reálně přítomna spása? Nebo se tu sděluje, že veškeré lidské snahy o hledání absolutního východiska jsou předem odsouzeny k nezdaru a hynou ještě před „porodem“? Naši pozornost může též zaujmout „nosná část díla“, kterou Jiří nazývá anonymním božstvem. Božstvo, jemuž je přinášeno nejvíce obětí v křesle, při nečinnosti?

Z široké škály otázek a dojmů, jež Pieta vyvolává, je zřejmé, jak je toto dílo otevřené. Nestačí ale spokojit se s oním bezprostředně silným momentem spočívajícím v počátku? Jiřího Pieta pak může být dílem, jehož poselství spočívá paradoxně právě v tom, co v nás vyvolá na první pohled, a další úvahy nás od něj jen odvádějí.

Michal Cáb