Jana Turecká

(nar.: 28/12/1942 v Příštpu u Jaroměřic n./Rok., nyní bytem v Třebíči, e-mail: tureczka@seznam.cz )

Stručný životopis

Z politických důvodů jsem nesměla studovat na žádné škole (po úspěšném absolvování přijímacích zkoušek na Škole uměleckých řemesel v Brně a po přijetí na tuto školu, jsem na písemnou žádost tajemníka KSČ a předsedy MNV z místa bydliště musela být po 6 týdnech ze školy propuštěná), absolvovala jsem pouze Jedenáctiletou střední školu ve Znojmě, poté - když mně bylo řečeno, že nesmím dál studovat na žádné škole, jsem si udělala státnici na Státním ústavu těsnopisném v Praze a vystudovala jsem němčinu na Jazykové škole (obě školy museli rodiče platit) - rok v Praze, pak 3 roky v Brně, studium němčiny jsem zakončila později (v r. 1968) odbornou zkouškou se zaměřením na zahraniční obchod v Podniku zahraničního obchodu v Praze.
Od ukončení školy jsem byla zaměstnaná jako úřednice, pak v létech 1968-1974 jsem pracovala jako obchodní referentka v Zahraničním obchodě Investa Praha, detaš. ref. Třebíč. Po nástupu do práce po narození syna, jsem byla zaměstnaná opět jako úřednice a od r. 1980 jsem si začala přivydělávat překládáním hlavně technické dokumentace. Od r. 1985 jsem v plném invalidním důchodu. Od roku 1997 po dobu 7 let jsem pracovala jako překladatelka hlavně odborné technické literatury (jako invalidní - práce v pololeže u počítače).
Jsem vdaná, mám dvě děti - dceru a syna, od dcery mám dva vnuky.
Už v předškolním věku jsem si místo hraní často kreslila. Postupně jsem kreslila všechny a všechno kolem sebe - lidi, zvířata věci. Prvně tužkou, pak rudkou, později perem, také lavírované kresby. Také jsem postupně začala modelovat z hlíny, kterou jsem si musela vydobýt v lese (hrnčířská hlína), pak pracně "vyplavit" kořínky a nečistoty. Byla to pro mě ta nejlepší zábava. Sošky mně vypalovali v cihelně.
Na základní škole v Jaroměřicích učil hodiny kreslení pan učitel J. Kapinus (studoval u F. Bílka), který tuto moji zálibu velmi podporoval. V roce 1970-72 jsem navštěvovala Lidovou školu umění v Třebíči, hodiny kreslení u akademického malíře p. J. Kremláčka. Převážně jsem kreslila, popř. dělala lavírované kresby, linoryty nebo monotypy, hlavně figurální motivy .. . V té době jsem se také zúčastnila výstavy amatérů v Třebíči, Ostravě a v Brně. Pak jsem cca 10 let vůbec nemalovala, jednak se mně v r. 1974 narodil těžce nemocný syn, jednak jsem poté sama velmi vážně onemocněla.
V prvé polovině osmdesátých let jsem znovu asi rok kreslila a malovala (temperou), vše realisticky. V této době jsem se znovu zúčastnila výstavy amatérů v Třebíči.
Až cca po 10 letech jsem znovu začala malovat, v roce 1993 jsem se také odvážila namalovat první krajinu - a poprvé jsem malovala olejem. Ze zdravotních důvodů jsem ovšem mohla malovat venku jen do roku 1997. Byly to však pro mě jedny z nejkrásnějších zážitků v životě. Zkusila jsem pak krajinu vyfotografovat a doma malovat, ale vůbec to neodpovídalo mým pocitům a svádělo to k úplně jiné formě vyjadřování, takže jsem krajinu přestala malovat. Bylo mně to velmi líto, protože jsem silně cítila, jak bych se potřebovala dál a hodně v krajině učit.
Postupně jsem stále víc a víc začínala být vnitřně nucená projevit se abstraktně. Tyto obrazy jsem si malovala pro sebe s vědomím, že je ani nikdy nikomu nebudu ukazovat.
Musím říci, že přestože velmi ráda maluji všechno, abstraktní projev se pro mě stal něčím naprosto osvobozujícím a cítím se u něho nyní nejlépe.
Malování mě zachránilo už mnohokrát v nejtěžších chvílích mého života a neumím si bez něj svou existenci vůbec představit. Jsem si vědomá, že nic neumím, nic nového nepřináším. Ale vůbec mně to nevadí, není to pro mě podstatné, na to nemyslím. Jsem u malování prostě jen šťastná. Když mně pak někdo řekne, že u mého obrazu měl krásný zážitek, je to pro mě ještě navíc nádherný pocit, že jsem i pro někoho jiného udělala něco pěkného.
V malování jsem ovšem velmi omezená ze zdravotních, ale i finančních důvodů. Kvůli zdravotním problémům mohu malovat jen s velkými, někdy i mnoho měsíců trvajícími přestávkami.
Mé obrazy jsou v soukromí v České republice, ale i v zahraničí - Izrael, Německo, Rakousko, USA, Kanada.

Zde je uveden také dopis p. prof. Nejedlého z roku 2003, který viděl obrazy autorky v galerii v Třebíči. (Zmiňuje se v něm o obrazech "Jidáš" a "Ježíš na hoře Olivetské".)
Dále proslovy p. prof. Dosbaby, které pronesl na vernisáži autorčiných dvou výstav, první v roce 2002 v Třebíči, druhá v roce 2003 v Brně.

(Dopis p. prof. Nejedlého, akad. malíře, učí na Škole uměleckých řemesel v Brně)

Vážená paní Jano,

Kde z utrpení vyrostla energie, tam je naděje na úspěch. Vaše dva obrazy (modré) no coment! Skvělé. Přeji Vám hodně síly, zdraví a hlavně pokračujte. Vymykáte se, zbavila jste se "vlivů", Vaše práce je osobitá a to je Vaše deviza. Budu-li v Třebíči, určitě se ozvu.

Pozdrav pí. Šmídové a panu Dosbabovi.

Váš Petr Nejedlý
2005-01-03

( Výstava v Třebíči v roce 2002)

Abstrakce jako adekvátní výpověď o sobě a skutečnosti kolem nás

Platí ve výtvarném umění (ale nejen v něm) stará pravda, že jeho největší učitelkou je to, co bylo stvořeno - příroda. Proti ní stojí artefakt - tedy dílo vytvořené rukou člověka, dílo umělé. Příroda i člověk stojí podstatnou měrou zasazeni do stejného tvůrčího záměru Boha. Proto člověk nachází základ pro svou tvorbu právě v přírodě.

Tuto skutečnost nám prokazuje spousta výtvarných děl nacházejících se dnes ve světových galeriích. Autorka, Jana Turecká , která pro svou uměleckou výpověď nachází výrazové prostředky v abstrakci, nabízí nám ke shlédnutí obrazy - oleje a tempery. Cyklus prací představuje určité časové údobí, ze kterého je patrný vývoj od zřetelné provázanosti malby s přírodní reálií Strom života , Puklá země , Fantazijní krajina atd., až k důsledně gestické abstrakci, jakou reprezentuje obraz Svár barev .

Cesta k abstraktnímu projevu autorky je ryze osobitá, je upřímným hledáním pro její životní situaci, která zdaleka není lehká (přijata na Školu uměleckých řemesel v Brně, ale vzápětí ji musela opustit v důsledku tehdejší politické perzekuce; dále onemocnění trvalého charakteru, invalidita). Neumožnění řádného studia později kompenzuje soukromým studiem u akad. malíře Josefa Kremláčka. V důsledku zdravotních problémů však dalších deset let nemůže malovat a nyní maluje jen s obtíží a s dlouho trvajícími přestávkami.

V této existenciální situaci pociťuje barvu jako adekvátní a navíc silný prostředek k sebevyjádření. Původní téma krajiny, se kterým začínala současně s portréty, a to různými technikami, přestává být pro umělkyni prvořadě aktuální. Pokouší se opouštět barvu jako nástroj přepisu jevové skutečnosti (krajiny, portrétu, zátiší) a snaží se s nimi vyjadřovat svoje pocity. Tuto její snahu nejlépe vyjadřují obrazy: Bolest , Svár barev , Průnik modré barvy , Světlo a stín , Boj tmy a světla . Obrazy již nekorespondují s jevovou skutečností, ale stávají se introspekcí vzácnou svou hloubkou. Její tvorba je důsledně lyrickou abstrakcí. (Pro srovnání: cesta jiných malířů k abstrakci má pouze charakter hledání nové formy. Španělský malíř Juaquim Miro přerůstá do abstrakce ze skvrn, jimiž znázorňoval krajinu, obraz Záliv sv. Vincence .)

Nelze pominout expresivní tvorbu, která s abstrakcí úzce souvisí: obraz Americká tragédie . Jde o realistickou malbu, která co do zpracování plochy nezapře poučenost abstrakcí.

Pokud by v budoucnosti umělčin zdravotní stav umožnil pracovat na rozměrnějších plátnech, byl by to přínos, který by výrazně přesáhl rámec zdejšího regionu.

Mgr. Václav Dosbaba

(Výstava v Brně v roce 2003)
Abstrakce jako vyznění citu

Tvorba JANY TURECKÉ vybízí k zajímavému srovnání. Je to dáno tím, že její obrazy - přesněji řečeno jejich atmosféra a účinek - je v ženském výtvarném fenoménu poměrně vzácný. Mám na mysli jejich radikalitu, která se prokazuje až strohostí pojetí. Nejde však o strohost ve smyslu až skrblické úspornosti výtvarného materiálu, to naprosto ne!, ale o strohost důsledně cílenou na jádro výpovědi toho kterého konkrétního díla, prvořadě však jejích abstraktních obrazů. Vystupuje zde tedy opodstatněné tázání po kauzalitě této mimořádnosti, kdy barva civí z obrazu v celé své bolestné nahotě a syrovosti. Jaké je to zaujetí? V čem tkví pramen účinku jejího výtvarného přepisu skutečnosti, s níž je spojen náš život?

Pro postižení povahy se nabízí srovnání výpovědí děl dvou velkých Mistrů XIX. století Spánek, Gustave Courbet a Nini, Auguste Renoir. Snad až příliš anachronický příměr? První ze jmenovaných děl bylo považováno za jedno z nejlepších pláten své doby: výrazně ukazuje vznešenost lidského těla, na niž se od dob Rembrandtových zcela zapomnělo. Ve svém obrazu Nini si Renoir stanovil jiný cíl, který úchvatným způsobem malířsky zhodnotil, totiž prchavý okamžik barevných proměn ženského aktu ozářeného sluncem. V obou případech šlo o lidskou postavu, prvý odrážel nitro člověka - svou výpovědí usiloval o pojetí jeho existenciality, druhý pak vypovídá o kráse. Obojí je nesporně hodnotnou výpovědí o člověku, oslavou jeho esence.

Janu Tureckou zaujal člověk právě v onom "Courbetovském" uchopení. Stručný výčet její neradostné životní peripetie totiž otevírá odpověď po příčinách výše nastíněné svébytnosti její tvorby: zmařená studia na Škole uměleckých řemesel v Brně (z rozhodnutí tehdejší politické garnitury musela bez ohledu na úspěšné přijímací zkoušky opustit školu), dlouhodobá nemoc vlastní i syna, profesní orientace na míle vzdálená umělecké dráze (čtyřletá jazyková škola - němčina, státnice z psaní strojem, referentská činnost na detašovaném pracovišti v Třebíči - Podniku zahraničního obchodu Investa Praha). Později opět vážné pokusy o malování (studium u akademického malíře Josefa Kremláčka) v nichž dominují různé techniky a popisný realismus, který je však pro její další umělecký vývoj důležitý. To vše a další iniciativy je však přerušováno dlouhodobou nemocí vyúsťující v invalidní důchod.

Autorka je vnímavá nejen vůči své bolesti, ale i bolesti druhých (obrazy Sebevražda přítelkyně) . Její poslední abstrakce věnované tématům Nového zákona prokazují zaujaté hledání a nalézání stále přiléhavějších prostředků abstraktní výpovědi. Bolestná celoživotní zkušenost je v tom umělkyni nápomocna. Svým obsahem tvorby Jana Turecká oprávněně vstupuje do kontextu českého křesťanského umění.

Mgr. Václav Dosbaba


Jana Turecká *(nar.: 28/12/1942 v Příštpu u Jaroměřic n./Rok., nyní bytem v Třebíči, e-mail: tureczka@seznam.cz )* Stručný životopis Z politických důvodů jsem nesměla studovat na žádné škole (po úspěšném absolvování přijímacích zkoušek na Škole uměleckých řemesel v Brně a po přijetí na tuto školu, jsem na písemnou žádost tajemníka KSČ a předsedy MNV z místa bydliště musela být po 6 týdnech ze školy propuštěná), absolvovala jsem pouze Jedenáctiletou střední školu ve Znojmě, poté - když mně bylo řečeno, že nesmím dál studovat na žádné škole, jsem si udělala státnici na Státním ústavu těsnopisném v Praze a vystudovala jsem němčinu na Jazykové škole (obě školy museli rodiče platit) - rok v Praze, pak 3 roky v Brně, studium němčiny jsem zakončila později (v r. 1968) odbornou zkouškou se zaměřením na zahraniční obchod v Podniku zahraničního obchodu v Praze. Od ukončení školy jsem byla zaměstnaná jako úřednice, pak v létech 1968-1974 jsem pracovala jako obchodní referentka v Zahraničním obchodě Investa Praha, detaš. ref. Třebíč. Po nástupu do práce po narození syna, jsem byla zaměstnaná opět jako úřednice a od r. 1980 jsem si začala přivydělávat překládáním hlavně technické dokumentace. Od r. 1985 jsem v plném invalidním důchodu. Od roku 1997 po dobu 7 let jsem pracovala jako překladatelka hlavně odborné technické literatury (jako invalidní - práce v pololeže u počítače). Jsem vdaná, mám dvě děti - dceru a syna, od dcery mám dva vnuky. Už v předškolním věku jsem si místo hraní často kreslila. Postupně jsem kreslila všechny a všechno kolem sebe - lidi, zvířata věci. Prvně tužkou, pak rudkou, později perem, také lavírované kresby. Také jsem postupně začala modelovat z hlíny, kterou jsem si musela vydobýt v lese (hrnčířská hlína), pak pracně "vyplavit" kořínky a nečistoty. Byla to pro mě ta nejlepší zábava. Sošky mně vypalovali v cihelně. Na základní škole v Jaroměřicích učil hodiny kreslení pan učitel J. Kapinus (studoval u F. Bílka), který tuto moji zálibu velmi podporoval. V roce 1970-72 jsem navštěvovala Lidovou školu umění v Třebíči, hodiny kreslení u akademického malíře p. J. Kremláčka. Převážně jsem kreslila, popř. dělala lavírované kresby, linoryty nebo monotypy, hlavně figurální motivy .. . V té době jsem se také zúčastnila výstavy amatérů v Třebíči, Ostravě a v Brně. Pak jsem cca 10 let vůbec nemalovala, jednak se mně v r. 1974 narodil těžce nemocný syn, jednak jsem poté sama velmi vážně onemocněla. V prvé polovině osmdesátých let jsem znovu asi rok kreslila a malovala (temperou), vše realisticky. V této době jsem se znovu zúčastnila výstavy amatérů v Třebíči. Až cca po 10 letech jsem znovu začala malovat, v roce 1993 jsem se také odvážila namalovat první krajinu - a poprvé jsem malovala olejem. Ze zdravotních důvodů jsem ovšem mohla malovat venku jen do roku 1997. Byly to však pro mě jedny z nejkrásnějších zážitků v životě. Zkusila jsem pak krajinu vyfotografovat a doma malovat, ale vůbec to neodpovídalo mým pocitům a svádělo to k úplně jiné formě vyjadřování, takže jsem krajinu přestala malovat. Bylo mně to velmi líto, protože jsem silně cítila, jak bych se potřebovala dál a hodně v krajině učit. Postupně jsem stále víc a víc začínala být vnitřně nucená projevit se abstraktně. Tyto obrazy jsem si malovala pro sebe s vědomím, že je ani nikdy nikomu nebudu ukazovat. Musím říci, že přestože velmi ráda maluji všechno, abstraktní projev se pro mě stal něčím naprosto osvobozujícím a cítím se u něho nyní nejlépe. Malování mě zachránilo už mnohokrát v nejtěžších chvílích mého života a neumím si bez něj svou existenci vůbec představit. Jsem si vědomá, že nic neumím, nic nového nepřináším. Ale vůbec mně to nevadí, není to pro mě podstatné, na to nemyslím. Jsem u malování prostě jen šťastná. Když mně pak někdo řekne, že u mého obrazu měl krásný zážitek, je to pro mě ještě navíc nádherný pocit, že jsem i pro někoho jiného udělala něco pěkného. V malování jsem ovšem velmi omezená ze zdravotních, ale i finančních důvodů. Kvůli zdravotním problémům mohu malovat jen s velkými, někdy i mnoho měsíců trvajícími přestávkami. Mé obrazy jsou v soukromí v České republice, ale i v zahraničí - Izrael, Německo, Rakousko, USA, Kanada. Zde je uveden také dopis p. prof. Nejedlého z roku 2003, který viděl obrazy autorky v galerii v Třebíči. (Zmiňuje se v něm o obrazech "Jidáš" a "Ježíš na hoře Olivetské".) Dále proslovy p. prof. Dosbaby, které pronesl na vernisáži autorčiných dvou výstav, první v roce 2002 v Třebíči, druhá v roce 2003 v Brně. *(Dopis p. prof. Nejedlého, akad. malíře, učí na Škole uměleckých řemesel v Brně)* Vážená paní Jano, Kde z utrpení vyrostla energie, tam je naděje na úspěch. Vaše dva obrazy (modré) no coment! Skvělé. Přeji Vám hodně síly, zdraví a hlavně pokračujte. Vymykáte se, zbavila jste se "vlivů", Vaše práce je osobitá a to je Vaše deviza. Budu-li v Třebíči, určitě se ozvu. Pozdrav pí. Šmídové a panu Dosbabovi. Váš Petr Nejedlý 2005-01-03 ( Výstava v Třebíči v roce 2002) Abstrakce jako adekvátní výpověď o sobě a skutečnosti kolem nás Platí ve výtvarném umění (ale nejen v něm) stará pravda, že jeho největší učitelkou je to, co bylo stvořeno - příroda. Proti ní stojí artefakt - tedy dílo vytvořené rukou člověka, dílo umělé. Příroda i člověk stojí podstatnou měrou zasazeni do stejného tvůrčího záměru Boha. Proto člověk nachází základ pro svou tvorbu právě v přírodě. Tuto skutečnost nám prokazuje spousta výtvarných děl nacházejících se dnes ve světových galeriích. Autorka, Jana Turecká , která pro svou uměleckou výpověď nachází výrazové prostředky v abstrakci, nabízí nám ke shlédnutí obrazy - oleje a tempery. Cyklus prací představuje určité časové údobí, ze kterého je patrný vývoj od zřetelné provázanosti malby s přírodní reálií Strom života , Puklá země , Fantazijní krajina atd., až k důsledně gestické abstrakci, jakou reprezentuje obraz Svár barev . Cesta k abstraktnímu projevu autorky je ryze osobitá, je upřímným hledáním pro její životní situaci, která zdaleka není lehká (přijata na Školu uměleckých řemesel v Brně, ale vzápětí ji musela opustit v důsledku tehdejší politické perzekuce; dále onemocnění trvalého charakteru, invalidita). Neumožnění řádného studia později kompenzuje soukromým studiem u akad. malíře Josefa Kremláčka. V důsledku zdravotních problémů však dalších deset let nemůže malovat a nyní maluje jen s obtíží a s dlouho trvajícími přestávkami. V této existenciální situaci pociťuje barvu jako adekvátní a navíc silný prostředek k sebevyjádření. Původní téma krajiny, se kterým začínala současně s portréty, a to různými technikami, přestává být pro umělkyni prvořadě aktuální. Pokouší se opouštět barvu jako nástroj přepisu jevové skutečnosti (krajiny, portrétu, zátiší) a snaží se s nimi vyjadřovat svoje pocity. Tuto její snahu nejlépe vyjadřují obrazy: Bolest , Svár barev , Průnik modré barvy , Světlo a stín , Boj tmy a světla . Obrazy již nekorespondují s jevovou skutečností, ale stávají se introspekcí vzácnou svou hloubkou. Její tvorba je důsledně lyrickou abstrakcí. (Pro srovnání: cesta jiných malířů k abstrakci má pouze charakter hledání nové formy. Španělský malíř Juaquim Miro přerůstá do abstrakce ze skvrn, jimiž znázorňoval krajinu, obraz Záliv sv. Vincence .) Nelze pominout expresivní tvorbu, která s abstrakcí úzce souvisí: obraz Americká tragédie . Jde o realistickou malbu, která co do zpracování plochy nezapře poučenost abstrakcí. Pokud by v budoucnosti umělčin zdravotní stav umožnil pracovat na rozměrnějších plátnech, byl by to přínos, který by výrazně přesáhl rámec zdejšího regionu. Mgr. Václav Dosbaba (Výstava v Brně v roce 2003) Abstrakce jako vyznění citu Tvorba JANY TURECKÉ vybízí k zajímavému srovnání. Je to dáno tím, že její obrazy - přesněji řečeno jejich atmosféra a účinek - je v ženském výtvarném fenoménu poměrně vzácný. Mám na mysli jejich radikalitu, která se prokazuje až strohostí pojetí. Nejde však o strohost ve smyslu až skrblické úspornosti výtvarného materiálu, to naprosto ne!, ale o strohost důsledně cílenou na jádro výpovědi toho kterého konkrétního díla, prvořadě však jejích abstraktních obrazů. Vystupuje zde tedy opodstatněné tázání po kauzalitě této mimořádnosti, kdy barva civí z obrazu v celé své bolestné nahotě a syrovosti. Jaké je to zaujetí? V čem tkví pramen účinku jejího výtvarného přepisu skutečnosti, s níž je spojen náš život? Pro postižení povahy se nabízí srovnání výpovědí děl dvou velkých Mistrů XIX. století Spánek, Gustave Courbet a Nini, Auguste Renoir. Snad až příliš anachronický příměr? První ze jmenovaných děl bylo považováno za jedno z nejlepších pláten své doby: výrazně ukazuje vznešenost lidského těla, na niž se od dob Rembrandtových zcela zapomnělo. Ve svém obrazu Nini si Renoir stanovil jiný cíl, který úchvatným způsobem malířsky zhodnotil, totiž prchavý okamžik barevných proměn ženského aktu ozářeného sluncem. V obou případech šlo o lidskou postavu, prvý odrážel nitro člověka - svou výpovědí usiloval o pojetí jeho existenciality, druhý pak vypovídá o kráse. Obojí je nesporně hodnotnou výpovědí o člověku, oslavou jeho esence. Janu Tureckou zaujal člověk právě v onom "Courbetovském" uchopení. Stručný výčet její neradostné životní peripetie totiž otevírá odpověď po příčinách výše nastíněné svébytnosti její tvorby: zmařená studia na Škole uměleckých řemesel v Brně (z rozhodnutí tehdejší politické garnitury musela bez ohledu na úspěšné přijímací zkoušky opustit školu), dlouhodobá nemoc vlastní i syna, profesní orientace na míle vzdálená umělecké dráze (čtyřletá jazyková škola - němčina, státnice z psaní strojem, referentská činnost na detašovaném pracovišti v Třebíči - Podniku zahraničního obchodu Investa Praha). Později opět vážné pokusy o malování (studium u akademického malíře Josefa Kremláčka) v nichž dominují různé techniky a popisný realismus, který je však pro její další umělecký vývoj důležitý. To vše a další iniciativy je však přerušováno dlouhodobou nemocí vyúsťující v invalidní důchod. Autorka je vnímavá nejen vůči své bolesti, ale i bolesti druhých (obrazy Sebevražda přítelkyně) . Její poslední abstrakce věnované tématům Nového zákona prokazují zaujaté hledání a nalézání stále přiléhavějších prostředků abstraktní výpovědi. Bolestná celoživotní zkušenost je v tom umělkyni nápomocna. Svým obsahem tvorby Jana Turecká oprávněně vstupuje do kontextu českého křesťanského umění. Mgr. Václav Dosbaba