JINDŘICH BOŠKA

Boška, Jindřich, 12.1. 1931 Vlachovo Březí (okres Prachatice). Původní povolání malíř písma. Od 1955 žije v Jihlavě, 1970-91 jevištní výtvarník Horáckého divadla. Člen TTklubu. - Raná tvorba (1944-55) realistická, 1955-62 údobí expresivní barevné i formové proměny vnímaného, zjednodušování tvarů, nalézání nových výtv. obsahů. Od 1963 ustalování vlastního názoru, netradiční technologie (práce se šablonami, alchymáže, koláže). Postupně se prosazuje geometrická organizace ploch, lyrizovaná technologickými vlastnostmi zvolené metody. Skladba postupně stále důsledněji vychází z ornamentálních prvků, důležitou inspirací je užívání ornamentálních šablon jako východiska reliéfních obrazů i tisků.

V 2. pol. 60. let představuje Boškova práce s ornamentem svébytný příspěvek dobovému konkretistickému programu. Vznikají i první plastiky a objekty, jejichž východiskem je geometrický útvar a ornamentální řazení elementů. Po 1970 skoro v izolaci dál rozvíjí svůj program ornamentální geometrie, a to jak směrem k minimalizující oproštěnosti forem (např. v bílých reliéfech), tak ke skladbě složitých řazení geometrických elementů (malby, monotypy, tisky). Alchymáž chápe zcela jinak než její objevitel Lad. Novák, totiž jako určitou barevnou strukturu, kterou lze podřídit geometrické skladbě. Některé reliéfy mají charakter architektonů. Boškův zájem o zhodnocení ornamentu v 60. a 70. letech ojedinělý; v 80. letech se stává ornament objektem zájmu představitelů mladé generace (P. Kvíčala).

Jiří Valoch, in: Nová encyklopedie českého výtvarného umění.

Pochází ze slavného rodu malířů z Vlachova Březí. Prošel si figurativní a expresívní fází jako F. Dörfl. Arsén Pohribný připomíná jeho spojitost s novou figurací, abstraktním expresionismem, alchymážemi. Koncem sedmdesátých let se více přiklání k ornamentalismu a dále jej rozvíjí. Dle Pohribného patří J. Boška k průkopníkům ornamentální abstrakce. Jeho příklon je >>vědomý a radikální<<. Využil totiž šablon ze zkušeností z otcovské dílny. Pozvedl je však nad jejich dekorativní podružnou úroveň.

Boška a Klub konkrétistů

Klub konkrétistů /KK/ byl založen v roce 1967. Stal se útočištěm solidarity pro třicítku experimentujících samotářů, rozptýlených po celé republice. Nastupující autoři hledali jasná řešení a jistoty v opozici proti lokálnímu šlendriánu a provinčnosti. „Konkrétem rozumíme nově stvořený předmět čistých forem uznávající vytváření v geometrickém a organickém stylu. Rozšiřujeme své pojetí o tvorbu kinetických a světelných konkrétu a prostředí, o návrhy sériově vyrobitelné, o tvorbu z grafémů a fonémů. Proto Klub konkrétistů usiluje o spolupráci výtvarníků, architektů, básníků, filmařů a hudebníků. Klub konkrétistů nehodlá stavět svou existenci na plnění dogmatických regulí, nýbrž na permanentním mnohovrstevném dialogu. Skupiny vznikají a rozcházejí se. Důležité je, aby nesly jistou fázi myšlenky, aby ji po nějaký čas obohacovaly novými náboji a ovlivnily tak její zdvih. Tento přínos je tím hlavním a toliko on opodstatní méně či více existenci Klubu konkrétistů". Program a kolektivní usilování Klubu pomohlo některým nalézt východisko v dobovém zmatku, jiným poskytlo tvůrčí impulzy a potvrdilo aktuální platnost jejich úsilí. Skupinové výstavy KK se také stávaly startovní plochou k jejich osobní umělecké kariéře.

Pro charakterizování situace a pro svébytné postupy a vynálezy bude totiž třeba nalézt označující neologismy, jak už se stalo v případě Bieleckého gravitabilů, zrcadlících textur Klimové, Kratinových variabilů, předněných monotypů Dörfla a Chatrného nebo Boškových papirexů a šablonových alchymáží…. Hledáním jistot a dokonalosti řádů se KK dostává do opozice panujícímu ne - řádu, do postavení protioficiálního. Jeho vystoupení znamenala několikanásobnou kulturní kritiku, a to jak provincionalismu, tak i manipulací pragocentristů. Zánik Klubu lze tedy přičítat okupaci a bezohledné normalizaci, avšak nezapomínejme, že mu předcházely rozkladné úmysly i v Klubu samém. Klub konkrétistů zanikl v momentě, když už měl na dosah stát se natrvalo aktivní součástí československé kultury. Široká platforma Klubu se rozpadla nikoliv díky potřebě kvalitativní selekce, ale z důvodů mnohem horšího, pod hrubým vnějším nátlakem ideologickým a politickým. Zánik Klubu v roce 1971 umělecky přežily dvě desítky bývalých členů, šest z nich v zahraničí…. V jihlavské izolaci pracovali velmi intenzivně Jindřich Boška a František Dörfl. Boškovým východiskem byl vždy ornament, podřizovaný geometrické skladbě, ale zároveň aktualizovaný jako potencionální téma výtvarného díla. Dál rozvíjel techniku alchymáže, která mu dovolovala proměňovat matérii tištěného obrázku do nové struktury, věnoval se kresbám, malbám i trojrozměrným realizacím. Velice zajímavé reliéfní skladby, vycházející ze vztahů různých trojrozměrných geometrických prvků v ploše, nabývají povahy jakýchsi architektonů....

Nakolik aktivita Klubu konkrétistů připravila půdu nové vlně geometrismu u nás v letech 1988 - 1993? K dnešním šedesátníkům se tam připojila i řada mladých autorů, jež konkrétismus oslovil natolik, že se rozhodli jeho principy nést do 21 .století.

Upraveno podle Arséna Pohribného a Jiřího Valocha

Několik údajů z knihy: Páni malíři, Ludmila Klukanová, Jihlava 2007:

Děd Jan Boška i otec Jindřich Boška patřili za první republiky k uznávaným malířům ve Vlachově Březí. Zejm. Dokázali vypracovat výpravné kulisy pro divadlo, dokonce i nejslavnější cirkusy té doby (Kludský, Berousek; kolotočové společnosti Dubského, Kočky, Largona) si v jejich rodinné firmě nechávali malovat opony nebo i větší objednávky.

Mezi objednavatele patřila i rodina loutkáře Matěje Kopeckého.

Děd i otec vyučovali umělecké techniky také na živnostenské škole, kterou děd spoluzakládal. Děd vyučoval řezbářství, pozlacovačství, dekoratérství, řemeslo písmomalířské. (To vše se v mládí vyučil k malířství pokojů).

Jindřich se učil u svého otce. Také ale u malíře Václava Boukala, který se zase učil u Vlastimila Rady. Boukal učil J. Bošku základům kresby a malby.

O TECHNIKÁCH, KTERÉ SE JINDŘICH BOŠKA UČIL V RODINNÉ DÍLNĚ

J. Boška uměl hodně z toho, co znal otec, ať to bylo o druzích a kvalitách barev dodávaných v prášku, které byly jen pro dekorace a nástěnné malby, i o jiných jako kremžská běloba, co se prodávala v kilových kusech, a ty se pak musely strouhat, přesívat, třít kamenem o kámen stejně jako v hranolkách dodávaná pařížská modř či van Dyckova hněď z homolí, ať to bylo o míchání barev a umění je zkoušet a potom uchovávat.

„Otec měl takovou nádobku s víčkem, vypadala jako naběračka. Do ní dal okr a strčil do kamen. Za nějakou dobu to vyndal, a když okr zůstal červený, byla ta barva zaručená. To se stávalo s okry z Francie, ale z některých neměl otec radost. To když z nich v nádobce zbyl jenom popel."

Opět to navozovalo asociace na středověké dílny malířů, z nichž se staleté zkušenosti uchovávaly vychováváním vždy nových mistrů.

„Ty barvy z prášků, ty se třít nemusely, ale zase pro ně bylo zapotřebí pojidlo. Dělali jsme je z klovatiny, arabské gumy, dextrinu, světlého klihu, pak se tam přidával vaječný žloutek, ricinový olej a trochu octa. To aby se barvy nekazily. Musely taky něco vydržet."

K malířskému řemeslu Bošků patřilo umět si vybrat správnou paletu podle zakázky, na níž se pracovalo, stejně tak štětce, které se nechávaly dělat na míru z prasečích a kancích štětin. Na jemnější práce se používaly štětce kuní. V dílně se připravovaly pauzy, když se malovalo v kostelech, Sádrovalo se tu dřevo a vyřezávaly šablony.

„Ty šablony se připravovaly pro malíře pokojů, a než se začaly vyřezávat z velkých čtvrtek papírů, musely se ty čtvrtky nejdřív natírat olejovou barvou, pak se na ně přenášel návrh, většinou to byly návrhy otcovy, a to se dělalo také pauzou. K vyřezávání byly ostré nože knajpy a kovové průbojníky. Podle toho, kolik měl vzor barev, tolik muselo být šablon, a ještě se každý vzor hned vyřezával trojmo. Malíři jich hodně zničili. To všechno se takto dělalo, než začali používat váleček se vzorem."

Musel jich hodně vyřezat, když se mu na vrcholu jeho mistrovství staly až posedlým námětem. Když mu pronikly do jeho tvorby. A jak se při tom tvářily!

Jak by ne? Šablona měla přece vždy pravdu.

Stála v jeho letech učedníka jako přísná ředitelka světa.

Její vyřezané a vykroužené cesty nesnášely námitek. Až k věčnosti vedly její přesnosti tvarů. Jednou daných. Vedly k ustáleným vodám návyku z vděčnosti. Zvyku.

O ABSTRAKCI

Prastaré obrazce ležící v nevědomí se neodbytně probouzejí na světlo. A malířova duše se jich zmocňuje se vší silou svého talentu. Není v něm jen jasnozření v dokonalosti tvarů, ale z hlubiny se šíří kola jistoty ve spojení s kosmem. Naléhavě se mu prosazuje do tvorby.

Jako by to věčný vděčný ornament očekával. Stále je v něm plápolání pravěkého ohně, útěk utíkajících nohou, každý den nad hlavou slunce, příliš rychlá voda a znak k zahánění démona. Vzkazy ze zvířecí kosti, vzkazy z nitra země a skal, zapsané do DNA z lovce na syna. Ze syna na věky věků.

Jindrovy zápasy i hry s ornamenty ukazovaly na nový malířský terén. Čekal novum také u grafiky?

Jistěže.

Sám o této své technice napsal, že grafiku vytisklou ze šablony jako monotyp využíval rozstříháním a skládáním různých tvarů pro tisk různobarevných geometrií. „Tím vším vznikaly kouzelné tvary."

V roce sedmdesát za ni obdržel v Barceloně na IX. Přemi internacional Joan Miró 2. cenu.

A to soutěž obesílali výtvarníci z celého světa!

Podle dispozic směl poslat každý jen jedinou svou práci. Že byla mezi těmi tisíci grafikami vybrána Jindrova jako druhá nejlepší, je mimořádný úspěch a velké ocenění.

„Dozvěděl jsem se to tenkrát v noci. Byly ale dvě hodiny. Najednou zvonek, říkám si, to někdo umřel. Letím po schodech dolů, bydleli jsme tenkrát ještě pod náměstím, odemknu a on tam listonoš. Že mi nese telegram ze Španělska. Telegrafovali, že mám tu cenu. Medaile pak přišla v balíčku."

Jindra i Franta (Dörfl) nebyli také už ve výtvarném světě žádnými nováčky. V šedesátých letech se zúčastňovali výstav konkrétistů po celé Evropě, dál vystavovali v Barceloně na Přemi Joana Miró a zúčastňovali se výstav Amici del Poměro v Miláně. Oba získávali ocenění.

Do roku 2001 měl Jindra z Milána osm medailí.

Byl to zázrak, že v sedmdesátých a osmdesátých letech mohli obesílat světové zahraniční výstavy.

„Jak se to vezme. Mě kvůli tomu estébáci vyslýchali pět hodin. Všechny papíry chtěli, pozvánky a tak. Ty jsem měl v bytě, v aťáku a v druhým taky. Ten byl malinký, ale měl všechno příslušenství, v tom starým jsme se museli obejít bez něho. A pořád, jak jsem se dozvěděl o výstavě, to bylo to Španělsko, jak to posílám a jestli znám třebíčskýho Ladislava Nováka a pár ještě jinejch. On Láďa Novák dostal taky 2. cenu Joana Miró. Už někdy v šedesátým sedmým nebo osmým.

[ukázka z knihy: Páni malíři, Ludmila Klukanová, Jihlava 2007]