Tomáš Špidlík / Spiritualita křesťanského Východu / Modlitba / Praha 1999

[s. 97]

Jeden stařec říká v Apoftegmatech: “není vhodné, abych vyháněl z někoho zlé duchy nebo uzdravoval nemocné. Jen prosím Boha, aby nedovolil ïáblu do mne vstoupit a aby mne očistil od nečistých a nepřístojných myšlenek. Tím se stanu velikým. Jestliže se někdo očistí od takovýchto myšlenek a ochotně vykonává své modlitby, dostane s Otci divotvůrci místo v nebeském království.”

V jiném výroku čteme: “Jestliže někdo získal čistotu, všechno ho poslouchá, tak  jako Adama, dokud nepřestoupil Boží přikázání.”

[s. 113]

Glosolalie - Jediné narážky jsou u Irenea a Tertuliána, z jeho montanistického období. Možná právě toto přispělo k vymizení tohoto charismatu v pravověrných kruzích. Augustin říká zcela jasně: “Kdo dnes očekává, že vkládání rukou vyvolá mluvení jazyky?”

[142]

Očekávaný ženich je zároveò soudcem. K povznášející vzpomínce na Pána přistupuje vzpomínka na sebe, na vlastní minulost, která splývá s minulostí světa. V liturgické zbožnosti je hluboce zakotveno velice živé vědomí hříchu. Liturgie připomíná každému jeho nehodnost a zdůrazòuje nutnost kajícnosti.

[s. 104]

Pokleky - rozlišuje se mikra, meta,nioa neboli malá úklona, která záleží v hlubokém úklonu, v němž se pravá ruka dotkne země, a    mega,h meta,nioa neboli velká úklona, která se dělá tak, že se kolena ohnou, aby se obě ruce mohly dotknout země, nebo kleknutím s políbením země.

[142]

Modlitba probíhá v čase, ale bytostně čas překračuje. Není pouhým psychologickým výsledkem silného soustředění, že svaté osoby >>zapomínají na čas<< , když se modlí: jsou skutečně přeneseny do věčnosti.

[182]

Jak správně poznamenal T. Zatvornik, neštěstím není užívat úvahy ve vnitřní modlitbě, nýbrž držet se racionalismu, který se zastavuje u lidských myšlenek.

[183]

Z ignaciánských exercicií: “Neboť ne mnoho vědět sytí a uspokojuje duši, nýbrž pociťovat a zakoušet věci vnitřně.”

[190]

Kontemplace je předchuť nebe nebo, což je totéž, návrat do ráje, kde člověk pěstoval nesmrtelné rostliny, totiž božské myšlenky. [Ioannes Damacensus Sermon sur..., Gregorius Nazianzenus Or. 16,  9, PG 35,945c.

[191]

Umírající opat Bessarion říká: “Mnich má být samé oko jako Cherubové a Serafové,” kteří neustále hledí na Boží tvář (Mt 18,10).

[193]

Lidské oko, hledící na historickou osobu Ježíšovu, kontempluje Boha.(J 14,9)

[193/4]

du,namij - kontemplativní schopnost duše

qeatn,j - ten, kdo je kontemplující Logos

od slovesa o`ra/n - vidět, pochází o`rasij - schopnost duchovního vidění, i předmět tohoto vidění.

to. dioratiko,n - kontemplativní schopnost, důvtip.

Výraz qewri,a používá jediný evangelista Lukáš - (23,48), když hovoří o Kristu na kříži. (Lukáš 23:48  A ti, kdo se v celých zástupech sešli na tu podívanou  evpi thn qeorian tauthn( qeorhsantej ta genomena... , když viděli, co se stalo, odcházeli bijíce se do prsou.)

Viditelnou stránkou této hrůzné scény se očím víry odhaluje skryté tajemství celých věků;  světcům se ukazuje právě a hlavně v této podívané.

[196]

gnw/mai je pro K. Alexandrijského světlo, které proniká duši působením poslušnosti vůči přikázáním.

(...)Tato gnóze se liší od gnóze tzv. gnostiků.

[197]

qewri,a znamená dle (nesprávné) etymologie východních duchovních učitelů Qeo.n o`ra/n, ve všem vidět Boha.

[207]

Logos theotelés, který máme v kontemplaci objevit, je tedy “to Boží slovo, které běží celým mstvořením: bylo na počátku jeho díla a podnes si uchovává svou účinnost; půjde stále vpřed k svému cíli, až k dovršení světa”. (sv. Basil)

[214/15]

Platón říká, že v theorii světlo vybuchuje jako blesk, naráz - evxai,fnhj. (Symposion 210e. Listy VII, 341cd)

[220]

Víra našeho ducha osvobozuje od zaslepení, způsobeného hříchem - Řehoř Naz.

[428Východní mniši se vždy snažili plnit tento příkaz (1 Tes 5,17)neustávat v modlitbách a nikdy nepochybovali, že neustálá modlitba je povinná a možná. Ježíš neustával v modlitbách, poznamenává Origenes, a křesťan, který chce být vyslyšen, ve svých modlitbách musí dělat totéž. Jediný problém je v tom, jak toho dosáhnout.

[429]

Jestliže >>Bůh poznává, co je<<, stvořený rozum je tím, co poznává. Tento velký princip ovládá Evagriovo myšlení: poznání je skutečná asimilace poznávajícího s poznaným. (...) >>Když byl rozum připuštěn k poznání svaté Trojice, potom je milostí nazýván bohem, vždyť přece už dospěl k plnému obrazu svatého Stvořitele.

[431]

V Basilově kosmickém myšlení celý svět ve své mnohosti, ve svém rytmu a svém podivuhodném uspořádání nemá jiný cíl než být >>suvenýrem-vzpomínkou<< našich vztahů k Bohu. Jestliže byl lidský druh stvořen, aby si vzpomínal na Boha, jsou hmotné věci určené k vyvolání této vzpomínky. Je to jejich přirozenost. Evagriovská, >>rozumová<< mystika předpokládá, že lidský rozum se navrací ke své přirozenosti, když se stane >>nahý<<, bez všech smyslových vjemů a částečných pojmů. Basil je naopak přesvědčen, že dospíváme ke >>kontemplaci krásy<<, když upřeme své oči na stvoření. Taková byla situace v ráji. Kontemplace je návrat k prvotnímu stavu nevinného člověka. Ten předpokládá >>duši, rozhlížející se kolem při hledání myšlenky Boží<<.

Jako zjednodušená kontemplace uprostřed světa získává se vzpomínka na Boha častým cvičením theoria physiké. >>Když často rozjímáte o stvoření,<< píše Teofán Zatvornik >>každá věc se vám stane jakousi posvátnou knihou nebo kapitolou této knihy. I ten nejmenší předmět, sebemenší zaměstnání a nejdrobnější skutek vám vždy vnuknou myšlenku na Boha. Potom se budete procházet ve viditelném světě jako v duchovní oblasti; všechno vám bude mluvit o Bohu a všechno podpoří pozornost, věnovanou Bohu.

(...) Člověk už svou přirozenou strukturou si zároveò uvědomuje svůj stav. Když se pak Duch svatý pevně usídlí v křesťanově srdci, křesťan si stále více >>uvědomuje<< svůj dialogální stav a cítí se zapojen do věčného dialogu tří božských Osob. Tento >>pocit<< nenarušuje pozornost vůči stvořeným jsoucnům, protože nezdvojuje úkon poznání, nýbrž ho prohlubuje a stává se trvalou dispozicí, určitým stavem srdce.

[433/4]

kata,stasij - stav vnitřní modlitby (Evagrius Pontský) - neměnný návyk, který nejvyšší láskou unáší na intelektuální vrcholky rozum, uchvácený moudrostí a duchovností.

Podle různých hledisek se tento dokonalý stav vnitřní modlitby definuje jako >>stav neměnnosti<<, >>stav pokoje<<, >>stav andělský nebo prvotní<<, protože je to návrat k prvotnímu postavení člověka, totiž >>k přirozenému stavu<< duše, stvořené k Božímu obrazu. Je to tedy stav bytostně trvalý. Druhým jeho rysem je přirozený soulad. Kata,stasij se překládá jako >>collatio rei in sua sede<<, tj. položení věci na její místo, tam, kam patří. (T. Aquino, Summa Th. 2-II.q.183, a.1.)

[435]

Přisoudíme-li slovu modlitba hluboký význam synovského a dialogálního vztahu k nebeskému Otci a nezajímáme se o to, jak se navenek projevuje, potom se vnitřní modlitba a svatost kryjí. Teofán Zatvornik tedy může napsat, že >>modlitba je oživení ducha, určitým způsobem jeho zbožštění<<.

Podobně jako při jevu dýchání se plíce rozšiřují a vdechují oživující složky vzduchu, tak při modlitbě se otvírají hlubiny našeho srdce, rozšiřují se a náš duch se pozvedá k Bohu, aby dostal dar, který mu dovolí spojit se s ním. A podobně jako vás oživuje kyslík přijímaný krví a pak přenášený do celého těla, tak dar, přijatý od Boha, proniká všechno, co je v nás, a oživuje naše nitro. Modlitba je tedy život Ducha.

Nebo, jak píše Jan z Kronštadtu, každá opravdová modlitba >>vkládá Krista do srdce, spolu s Otcem i Duchem svatým a Duch sám se modlí v hloubi srdce: >>Abba, Otče!<<(Řím 8,15; Gal 4,6).