Pavel A. Florenskij.

Ikonostas. Brno 2000,

s. 111-113.

Dnes malíři vesměs zapomínají na světlo prýštící z věcí. O světle najdeme něco spíše v byzantském, později ruském ikonopisu, jak popisuje Florenskij: Kolik by toho z renesančního (rozuměj západního, pozn. P. T.) umění zbylo, kdyby z něj byly vyloučeny náboženské syžety, a co by v něm vyvolávalo pohyb, kdyby se vyloučily církevní podněty? (...) v západním malířství existuje předmět sám o sobě a existuje světlo samo o sobě a vztah mezi nimi je náhodný: předmět je světlem pouze osvětlován, a proto se světlá místa, zejména záblesky, mohou umístit kamkoliv. (...) Pro tento pozitivisticky nivelizační postoj neexistuje hierarchie bytí a ozařující světlo, stejně jako ozařujícího ducha chce ztotožnit s vnějšími předměty tím, že je vkládá do jedné podmíněné polohy. (...) Ikonopis zobrazuje věci jako světlem vytvořené, a nikoli jako osvětlené zdrojem světla.